Slunce se schovalo za temná oblaka,
A já se na to nedokážu dívat a zároveň neplakat…
Je mi smutno, v té tajemné samotě se jen trápím,
Zajímalo by mě, jestli se někdy ke svému starému životu vůbec vrátím…
Stačila jsem poznat, že lidé umějí být neskutečně zlí a podlí,
To jen v televizi jsou lidé za lásku vděční a každý večer se za ni modlí…
Kdežto ve skutečnosti je to o něčem úplně jiném,
Stejně jako když jsem doufala, že spolu s mou láskou v jedno srdce splynem…
Ha! To bylo falešných nadějí, to bylo snů!
To jsem doufala, aby nikdy nebyl konec těm krásným dnům…
Dnům, které jsem jen s NÍM trávila,
A opravdu skvěle jsem se při tom bavila…
Ale jak se říká – všechno jednou končí a obzvlášť to krásné,
Pak už se nedá nic dělat, když jeho láska ke mně najednou zhasne…
Zhasne jen tak z nenadání, jakoby někdo svíčku sfouknul,
A ON se na mě najednou jako na cizího kouknul…
Byl to pro mě opravdu zničující a bolestivý pohled,
Který si budu pamatovat určitě i za sto let…
|