Michal Bärlach

Plný emocí

aneb

neobjektivní recenze Krále Leara

Bylo mi líto vzdát se emocí a čekat na zobjektivňující odstup

            Trochu se stydím, že jsem v minulém roce nedokázal vystát frontu na lístky Hubova Krále Leara. Četl jsem desítky recenzí, slyšel mnohé názory svých přátel a téměř všechny ohlasy, které se ke mně -ať tak či onak- dostaly byly kladné a oslavné. Mé srdce zaplesalo, když se v programu ČT2 na tento týden objevil v cyklu Zveme vás do divadla právě Král Lear v režii Martina Huby a s Janem Třískou v hlavní roli. Ač nejsem přítelem televizních záznamů divadelních inscenací, tuhle jsem si nemohl nechat ujít (ke cti televizního štábu třeba dodat, že televizní režie byla (tentokrát) velmi citlivá a podle mého názoru ubrala na živosti příběhu jen to málo, které přes kameru zákonitě ubrat musela). Nuže, uvařil jsem si Dátá Masálá, usadil se pohodlně do křesla a pustil si program ČT2…

Následné necelé tři hodiny jsem intenzivně prožíval příběh Krále Leara. Od úvodní expozice (po které nám Jan Tříska – možná jedinkrát přehnaně teatrálně – odkryl funkční a působivou výpravu představení)  až k závěrečnému slovu Edgarovu jsem se cítil být součástí hry, článkem v mozaice. Žil jsem jako Král Lear, jako Edgar, Edmund, jako šašek i jako Kent. Neviděl jsem  za inscenací dokonce ani Shakespaerova písmenka (což je podle mě velký přínos) - zajisté, i text Williemův je pravdivý a živý, ale Hubova inscenace je doslova živoucí. Postavy jsou dnešní, žijí svůj prastarý příběh v roce 2002 (2003) a nastavují nám všem soustavu nechutně reálných zrcadel, proti kterým je petřínský labyrint procházkou růžovým sadem. Měl jsem možnost shlédnout inscenaci, kde se sešla v jednom bodě představa překladatele, dramaturga, režiséra, scénografa, návrháře kostýmů i představitele hlavní role a to je jev, který se v dnešní době objevuje bohužel jen zřídka; inscenaci, která rozkryla naprosto všechny kouty a zákoutí Shakespearova textu, držela divákovu fantazii a schopnost domýšlet vše až k absolutnu neustále na příjmu. Herecké výkony byly silně nad úrovní profesionálních divadel, jaké jsem měl možnost v poslední době shlédnout. Jan Tříska v titulní roli se nám předloží na stříbrném tácu obložen neméně chutnými výkony Davida Prachaře, Jana Kačera, Jiřího Langmajera a mnoha dalších. (neodpustím si i negativní postřeh týkající se hereckých výkonů J. Schneiderové a I. Chmely, jejichž výkony byly pro mě nepřesvědčivé a ve srovnání s ostatními postavami poněkud ploché).

Superlativy jsem v této bezprostřední recenzi rozhodně nešetřil a možná, že s jistým odstupem toho třeba budu i litovat, ale nyní jsem přesvědčen o pravdivosti svých slov. Nezbývá než dodat, že bouřlivý potlesk vstoje patřil stejně tak všem hercům, jako i panu Hilskému, panu Hubovi a všem těm, kteří se na realizaci představení podíleli – dramaturgii, scénografovi, osvětlovačům, kulisákům, inspicientovi, uklízečkám…