|
Za odchodu tíhy volně pískáme si
očima hladinami sluchem hmatem na dechu
spínáni horce do bronzoví
Za městem prosypáni štěrkem
každý má k tomu příslušný
výstřih do těla
úvaly chrání hlubné potoky
a mraky mraky stékají se.
Údolím továren kouř mizí do čira
ta trocha hnědi okru a kamení nás pojí
vleklé stisky stesku v kotníky
ovázáni natřiktrát pevně
přemítáme o živoucí
samotě.
Někdo nám z dáli posílá
ty téměř nečitelné pergameny:
Sen o cestě jme k smrti
anebo
Na svlačcích času pouštěj po řece
oválnost lásky hranaté jak cín.
Až večer malujeme jako děti
na prostěradlech poduškách
na milovaném zaklínadle čar
Chtělo by to jen více bělem od rosy
ostych jemného vrásnění
paže skrze měsíčné závěsy
až k dlaním milostného hřání.
A usínáme skoro sami
na lůžku složeném
ze samých obrázků.
| 
