|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ta nekonečně dlouhá nejistota v sebe sama,
ve které se utápíme a hledáme v ní pravdu.
Stojíme na rozcestí a ptáme se: "Kudy dál?"
Nikdo nám však neodpoví, a tak je tu zase ten pocit.
Myšlenky se v hlavě honí jedna za druhou,
tělo se zmítá v neúnosné křeči rozporu.
Nohy těžknou aniž si to uvědomujeme.
Ta úzkost, tížící nás i v naší poslední chvíli,
která neustále sužuje naši mysl a nebezpečně ji uhryzává.
Až si jednou ukousne poslední zbytek, bude konec.
Konec - ne příliš rychlý - avšak ani si ho nestačíme uvědomit.
Přijde náhle, bez očekávání, jen tak vejde a už zůstane.
A v tom konci, v poslední chvíli, v posledním zalapání po dechu,
nezbude ani náznak strachu nebo úzkosti.
|
|
|