|
|
|
| |
Zbytečný svět
Karolína se zahleděla k obloze. Nejdřív je uviděla. Teprve za nějakou chvíli se ozvalo hlasité dunění. Několik tryskových letadel zmizelo za obzorem a nechalo za sebou bílou čáru. Pozorovala ji tak dlouho, dokud se bezezbytku nerozplynula.
„Tak, představení skončilo. Můžeme jít domů.“ Zapískala na svého psa Rokyho a vydala se přes louku k místu, kde teď bydlela. Tohle byl jeden z jejích každodenních rituálů. Vždycky navečer se vydala na louku. Šla se proběhnout se psem. Tedy to byla ta oficiální verze. Ve skutečnosti přišla sledovat letadla. Přelétala nad touto loukou každý večer. Přesně ve stejnou dobu. Stejná formace. Mohla jen hádat, jestli v kokpitu sedí stejní lidé, ale vsadila by na to klidně všecky svoje poklady. Vždycky když ležela na zádech na louce a čekala na ně s očima obrácenýma k obloze, přemýšlela o tom, co by dělala, kdyby žádná letadla neexistovala. Možná by si na té louce teď hrála s tátou. Bylo by krásné, kdyby žádná letadla nebyla.
Tiše vešla do domu. Roky běžel za ní a vesele si to capkal přes máminu právě umytou podlahu.
„Kari, nemůžeš ho hlídat?“ Máma se nešťastně podívala na tu spoušť a smutně zavrtěla hlavou. „Teď abych to umyla celé znova.“
„Promiň, mami, zamyslela jsem se.“
„Hmm…v poslední době se zamýšlíš nějak moc často. A mně z toho kouká jen samá práce. Řekla bych, že to určitě nebudou úkoly, o čem hloubáš, Kari. Učila ses dnes vůbec?“
„Ale to víš, že jo,“ odsekla, a pak tvrdě možná až příliš tvrdě na dvanáctileté děvče dodala, „mami, už jsem tě prosila, abys mi neříkala Kari. Nesnáším to.“
Matka na ni udiveně pohlédla. „Ale zlato, tak ti přece říkával táta, kvůli zlatohnědé barvě tvých vlasů. Říkal, že je máš stejně zářivé jako to koření, copak se nepamatuješ?“
„Pamatuju se, moc dobře se pamatuju,“ odpověděla, „a právě proto mi tak neříkej.“ Rázně vyběhla schody do svého pokoje a vztekle přibouchla dveře.
Matka jen smutně zavrtěla hlavou. Bylo to pro ni těžké, příliš těžké a ona jí nedokázala nijak pomoci. Kdyby tak alespoň tušila o čem přemýšlí, co se jí honí hlavou…
Ráno vypadalo jako každé jiné. Jenže tohle ráno se Karolína rozhodla. Rozhodla se, že už nebude dál žít ve světě s letadly. Nechtěla je. Už ne. Nebylo to tak jednoduché. Nestačilo jen přestat chodit na louku a sledovat je. Chtěla se jich zbavit. Úplně a jednou provždy. Svět bez letadel. Přesně to, co potřebovala.
V polední přestávce šla do knihovny. Hloubala kolem regálů tak dlouho, až si jí konečně knihovnice všimla.
„Copak maličká, hledáš něco určitého?“ zeptala se jí příjemným hlasem.
Karolína zvedla hlavu. „Ano já…hledám něco o létání.“
„O létání? Chtěla bys létat? Nebo tě snad zajímají ptáci?“
„Ne. Chtěla bych vědět něco o tom, jak fungují letadla. A chtěla bych vědět, který člověk je vymyslel a proč.“
„Aha. To je těžká otázka. Lidé přeci chtěli létat odjakživa. Už v antických bájích se píše o Ikarovii a jeho otci Dajdalovi, který sestrojil křídla, aby se dostal z vězení. Využil přitom ptačí pera a napodobil let ptáka. Ale skutečné letadlo vynalezli vědci teprve nedávno. Proč tě to vlastně tak zajímá?“ zajímala se knihovnice.
„Můj táta byl letec,“ odpověděla Karolína se zvláštním výrazem ve tváři.
„A ty chceš následovat jeho kroky, viď?“ usmála se na ni sladce.
„Ne. Já to chci změnit.“
Knihovnice sice nechápala, o čem Karolína mluví, přesto ji však odvedla do jiné části knihovny, kde podle ní toho bylo o létání až dost. Karolína osaměla. Chvíli jen tak prohlížela regál, až ji upoutala kniha se zvláštním barevným přebalem.
Tajemný svět tam nahoře tak zněl její název.
Tam nahoře. Ve vzduchu. Karolína byla ještě dítě a jako všechny děti i ona snila o tom, že dokáže létat. Jen tak bez námahy proplouvat vzduchem. Ale její sny zmizely, když jí bylo šest. Tehdy ji tatínek vzal poprvé do letadla. Nepotřebovala o tom snít, protože to bylo skutečné. Hloubka pod nimi byla neuvěřitelná. Všechno bylo malé a titěrné. Domečky jí připadaly z té výšky jako dětská stavebnice a lidé, lidé jako zmatení trpaslíci pobíhající sem a tam v naprosto chaotickém zmatku. A mraky, to nádherné pohádkové království podněcovalo její fantazii. Přála si létat navždy. Pak jí řekli, že to nejde. Letadla přeci nejsou hračky pro děti. Sen o létání už se nevrátil. Až teď. Jenže teď už byl její vztah k pohybu vzduchem jiný. Místo pohádkového světa tam nahoře tušila smrt.
Ale, co s tím může udělat, co? Jak tomu zabránit? Nenapadlo ji nic. Ten večer na palouk nešla. Aspoň chvilku, malou chvilku si přála myslet, že letadla neexistují.
Uprostřed noci se náhle probudila ze sna a posadila se na posteli. Závěsy nebyly zataženy a oknem do jejího pokoje pronikalo světlo měsíce v úplňku. Najednou to věděla. Stačí to jen vyslovit a letadla jednou provždy přestanou existovat. Stačí to jen říct. Jedna jediná věta pronesená za dnešní noci může změnit svět. Věděla to. Jenže… Lehla si zpátky na polštář. Její táta by si to nepřál. Nedokázal by žít ve světě bez letadel. A nakonec… Něco ji napadlo. Právě teď. Tam nahoře nebyla smrt. Ta číhala jen dole, na zemi. Nesmí spadnout. Nikdy nesmí spadnout. Jako táta.
Do pokoje přiběhl přivřenými dveřmi Roky a vyskočil za Karolínou na postel. Pohladila ho. „Asi budu pilotkou, víš?“ pošeptala mu do jeho chlupatého ouška. A pak spokojeně usnula.
|
|
|