Věčný strach

Tmavá hustá noc,není vidět na krok,jen občas se mihne záblesk světla z oken domů,v nichž lidé ještě nespí,a oddávají se bouřlivým vášním.

Její bosé špinavé nohy nejistě kráčejí po kamenité ulici uprostřed mrtvého města.Každý nádech pro ni znamená utrpení,každý krok cestu do pekla,přála by si umřít.Krutý mráz ji štípe do obličeje,holých paží,cítí nesmírnou beznaděj.Jako by vstupovala hlouběji a hlouběji do černého neznáma….

V tom se ozve ohlušující vřískot,který přechází v beznadějné volání o pomoc.A pak….už jen ticho,smrtelné ticho.

S rozedněním se mění město a lidé s ním.Domy,ulice,náměstí,zahrady jako by se usmívaly ve zlatém obětí slunce.Husté mraky se už dávno rozpustily,jen tu a tam se objeví,aby ustoupily vysoké věži kostela,kam směřují lidé na každodenní mši.

Jdou a neví proč.Jdou a nepřemýšlí.Jdou,ve svátečních šatech,uctít Pána Boha,Ježíše,Panenku Marii a další a další.

Maminka s malou veselou dceruškou,které nesedí nové střevíce,kráčejí po kamenité ulici uprostřed živého města.“Ireno!Ireno,neutíkej mi zase.Ty nezbedné dítě!“Děvčátko vběhne do postranní ulice,kde je nezvykle moc stínů a šera.“Nesmíme přijít na bohoslužbu pozdě,to se nesluší.Tak pojď zpátky!Slyšíš?“Nikdo se neozývá,ustaraně zahne do té zatuchlé ulice,kde je více mrtvých než živých.

Není schopna ze sebe vydat hlásky,slzy jí stoupají do očí,nohy se klepou.Její malá holčička se sklání nad dívkou,mrtvou dívkou a hladí jí bílé studené ruce.Slzičky se koulejí po růžových tváří.Poprvé se setkává se smrtí.

Na bledé tváři té nešťastnice není vidět žádný výraz,jen dálka a nepřítomnost v jejích očích.Jaký hlas asi zněl z jejích úst,teď tak zamlklých.Jaká duše se skrývala pod tou odhalenou hrudí.Jak asi zněly kroky jejích nohou,které tu nyní tak bezvládně leží.Sukni má vyhrnutou až nad pas a odhaluje její zkrvavená lýtka.Bože,proč je všude kolem krev,vždyť na sobě nemá jedinou ránu.

Jaký zmatek má to malé dítě ve své hlavince.Matka odtrhne dceru od mrtvé ženy a odvádí ji pryč od té hrozné scény,pryč od zla.Neustále slyší otázky proč,proč,proč.Neodpovídá.Nezná odpověď….

Včera večer jsem šla po našem betonovém chodníku směrem k zastávce trolejbusu.Byla už tma,ale co,máme přece veřejné osvětlení.Zrovinka mi ujel trolejbus a v blízkém okolí nebyl nikdo než já a projíždějící auta.Mezi nimi i městská policie.Kráčela jsem si to po té ozářené silnici,když tu mě někdo silně uchopil a povalil na zem.Jediné,co jsem vnímala byl můj výkřik…….

Milena