V Šanghaji vzdálen od blízkých za vlastní mříží
vidí nad vlastní kůži
získal dar hodnotit s odstupem

když jsi v kvádru cosi tě kryje
ale jakmile dojde na krychle..
pravidelnost stran tě odhalí

odstup od vlastních řad

tóny ticha
hranol tmy

těžko se říká co to bylo
těžko se to popisuje
asi jako vysvětlit co děje po smrti

přitom jsem tím prostupoval

dech v patách lámaná tma
spárami deroucí se nazelenalé světlo 
vlákna napnutá k nekonečnu

zavěšený Detroit obklopený prázdnem
rozbitá definice roviny díky ztrátě kontextu

jsem udýchaný, napadá mě:
Margareta je někdy tak nesnesitelně protivná
jako tehdy když nás děti nakládala ke křtu psů….
hrůzza

ale zpět ke káře
a k navigační tabuli

orbit se zploštil
ozvěna pohnula s gravitačním polem

cítím to
tlak sondy v uších
je nepřiměřený

zakláním se
spatřuji naší galaxii
světelný vír pohlcovaný černou dírou
dávnou výpustí dělící vesmír

trvám pod stínem medvěda
klec mě

mezičas přesná úsečka

kde není hlas
nevzniká otázka

blížím se ke středu šanghaje
tříšť tunelů
pláty křižovatek drť odpadu

něco zaklaplo

moje loď sama

..nikdo mě už nikdy...