V kolonii je veselo, je po braní
a malý havíř vyráží na sobotní
tancování se svou mladou nevěstou
která se tváří tak důstojně. Že snad
už nemusí utíkat tajně a stát s ostatními
neprovdanými družkami jen tak
pod oknem začouzeného sálu
hospody u šachty Žofie.
Nese si hrdě svůj statut paničky
rozšafného havíře, hrdá na čepec
a že nemusí pokradmu oknem
obhlížet mládence, že ona už
má provždy své jisté, že nemusí
vydechovat do polštáře
své sny o lásce.
Zatančil si s ní první a poslední
taneček, aby se neřeklo, pak
seděla mezi matrónama
a záviděla trochu holkám
hihňajícím se pod oknem.
Její muž zatím ve výčepu
si notně přihýbal, tak jak to
přece dělají všichni chlopi
z kolonie. Mladá nevěsta
se tváří statečně, oči zarudlé.
V říjnové slotě vede si ji domů
maličko rozzářenou tím posledním
tanečkem. Trochu zklamaná
že ani jedna její družka
nevydržela tak dlouho venku
pod oknem. Aby viděly
jak se jí v kole sukně
točila, jak furiantsky
její muž výskal
a zvedal ruce nad hlavu.
„Ona idě do hospody
jako leluja
všeci ludia sa divajú
jaká je šumná.“
V noci bolestivě zatínal ruce
do jejího těla. Pivo netlumilo
vášně, jen z nich dělalo
úmorné rubání na předku
když je slabá žíla, a chodba
je hodně nízká. A parťák
nestojí za nic a štajgr mizera.
Hlasitě hekal, když ji
nešetrně zraňoval. Pak konečně
nahlas chrápal, zatímco ona -
do polštáře své sny vyplakala.
Příští rok koncem června
už byla zavedená panička.
A v karvinské porodnici
se narodila její první dcera.
Vždycky se tvářila statečně
ta bledá skřítkovská holčička
vždycky měla poblouzněný
zasněný výraz. Jako by tušila
že jenom to, co si vysníváš
je skutečně to, co od života
dostaneš.
|