|
| |
 |
|  |
Cítil jsem jen vlhko které pronikalo skrze mé šaty. Ležel jsem na mokré zemi, nevnímal chlad a pach na našich exkrementů, který prosycoval zatuchlý vzduch. Vše čpělo hnilobou a rozkladem. Tělo, aťsi jakkoli zubožené, jsem nevnímal. Zesláblou dlaň probírala její prořídlé vlasy. Hlava mi spočívala v jejím teplém klíně a z dálky jsem slyšel srdce, které s námahou a tichounce pracovalo. Dokud jsem cítil její teplo a slyšel šum krve v těle, mohl jsem klidně spát…
Úsměv jako perlový náhrdelník zářil v jejím obličeji a hřál mnohem více než paprsky ostrého slunce. Stála po kolena v rybníce a smála se jako rozpustilé děvčátko. Do svých drobných hebkých dlaní nabírala vodu a rozstřikovala ji nad mým tělem. Ovládla mne blažená rozkoš. Nechtěl jsem se pohnout, ať jí neztratím jako odraz na rozčeřené hladině. Nohy vrůstaly do rozpáleného písku na břehu. Mhouřil jsem oči a pozoroval Ninu skrze své řasy. Léto a Nina byly pro mne nebem a štěstím o nichž jsem slýchával jako dítě v kázáních pana faráře. Nemohl jsem z ní oči odtrhnout a stále více jsem upadal do blažené hypnózy rozkoše. Z nehybnosti mne pojednou vytrhl výkřik ženy a prudké světlo. Když zmizelo, stál jsem nahý v jakémsi pokoji do kterého právě vcházel vysoký muž v černém obleku. Stín klobouku skrýval jeho obličej. Zmocnil se mne podivný strach a stud, který mne instinktivně nutil k útěku. Ještě dříve než jsem se stačil pohnout, uchopil mne muž za rameno a pevně jej stiskl…
Prudké elektrické světlo proniklo skrze zavřená víčka do mých očí a součastně s tím jsem na rameni jsem ucítil silný stisk něčí ruky, která se mnou třásla.
"Aufstehen…! Hören Sie…aufstehen!" řval kdosi u mé hlavy.
Prudce jsem se posadil. Byl jsem ve svém pokoji. Zmateně jsem mžoural kolem a tušil nějakou osobu stojící u postele. Skrze světlo, jež stále přímo namířené do mého obličeje, jsem viděl siluetu muže v klobouku a dlouhém kabátě. ‚To snad ještě spím?!' napadlo mne. V kuchyni se svítilo a dveře byly otevřené. V pruhu záře jsem zahlédl muže v uniformě. Všiml jsem si výšivek na límcových nášivkách. Iniciály jednotek SS.
Vytáhli mne za paži z postele a jen tak, v pyžamu, mne dostrkali s rukama nad hlavou na chodbu. Stál jsem čelem ke zdi vedle Jakuba, mého souseda. Šeptem jsem se od něj snažil zjistit, co se děje. Muž, který nás hlídal mne přerušil hlukem natahované spouště. Jakub sebou trhl, zbledl a třásl hlavou na znamení, že on mluvit nebude. Začal jsem se soustředit na úpornou a jakoby zmatenou činnost vojáků. Něco hledali a byli při svém snažení velmi důkladní. Chodbou se rozléhal třeskot padajícího nádobí a demolovaného nábytku, který se mísil se stroze vykřikovanými rozkazy velitele vojenské jednotky. Voják nás pobídl hlavní samopalu. Prošli jsme zadním východem domu do dvora. Mezi kůlnou a domem stáli všichni. Všech patnáct nájemníků srovnaných v řadě a v záři reflektorů černého mercedesu. Většina z nájemníků byli muži. Stejní kriplové jako já, kteří většinou přišli z jiných měst. Jistě, že ne dobrovolně, museli. Válka se nikoho na nic neptá a válka nikomu na nic neodpovídá. V řadě sklopených a roztěkaných očí jsem zahlédl oči Niny. Upřeně na mne hleděly a prosily. Žádaly mne, ať udělám cokoliv, jen ať ji vytrhnu z toho zlého snu. Celou situaci jsem však stále nebral příliš vážně, neviděl jsem důvod ke strachu a navíc mne hlavně automatů a ostrá záře reflektorů donutily předčasně rezignovat na cokoliv. Kývl jsem na Ninu hlavou, abych ji uklidnil a zařadil jsem se mezi ostatní. Chladná rosa pokrývala má nahá chodidla a vzdálený pískot sýčka se za nás plačtivě modlil.
Vzpomínám si, že stejnou prosbu jsem viděl v očích Niny, když jsem do nich pohlédl poprvé. Popíjel jsem horký čaj v chladném prázdném pokoji, kam jsem se právě nastěhoval. Mráz pomaloval okna kapradinami a pavími pery a já skulinou mezi květy pozoroval ženu v těžkém kožichu, jako z houští, kterak se probíjí sněhem směrem ke kůlně, vlekouc za sebou veliký koš na dřevo. Byla křehká jako jinovatka, jež pokrývala stromy v zahradě. Jemná a bledá jakoby ji stvořil mráz. Každičký krok v hlubokém sněhu s ní cloumal jako uragán s mladým stromem, že jsem až dostal strach, aby vůbec došla. Vyběhl jsem na chodbu a nabídl svou pomoc s košem. Byla krásná a její pohled, jež mi věnovala jako dík, je věčný. Chodba, o několik týdnů později, skryla naše první políbení ve tmě. Jen dech a vůně každého z nás byly světlem pro naše smysly. Třásla se a rty ač horké, byly tuhé. Bála se. Tehdy jsem netušil, ale dnes vím proč, mne její oči žádaly, abych jí odvedl někam daleko. Prosily, abych se nad ní smiloval, abych zaslechl její zoufalé volání. Bála se svého muže France. Franc byl nemluva a podivín. Měl krutou tvář a ruce jako dvě palice. Pil a Ninu mlátil hlava nehlava. On vlastnil tento dům a byl s Němci za dobře. Donášel na koho mohl a tím si vydobýval spoustu privilegií, ze kterých bezostyšně čerpal. Klíště, které dříve nebo později někdo rozdrtí mezi prsty. Před tímto mužem chtěla Nina utéct a vybrala si mne. Ani Franc a ani válka nedokázaly zabránit, abych se s Ninou scházel. Naopak, čím větší bylo nebezpečí, tím více nás hnalo k sobě do náručí, kde jsme se cítili v bezpečí.
Uslyšel jsem podivný šramot a v hluboké tmě jsem jen tušil odkud přichází. Z námahou jsem otevřel oči a upřeně jsem hleděl do tmy. Nebylo rozdílu v tom jestli jsem měl oči zavřené nebo ne, v této tmě jsem je k ničemu nepotřeboval. Snažil jsem se zachytit zvuk, který by k nám doléhal zvenčí. Bylo ticho. Jen voda tiše zurčela kdesi na druhé straně a smáčená omítka tiše šuměla. Zvedl jsem ruku abych se jí dotkl. Spala a její hruď jen z vypětím všeho svalstva stoupala a klesala v pravidelném rytmu. Spala nebo byla v bezvědomí, bylo to jedno. Oba tyto stavy milosrdně krátily vlekoucí se čas trpícím.
Už týdny jsem slýchával o sabotážích ve fabrice. Kdosi sabotoval výrobu dělostřelecké munice tím, že do nábojnic sypal místo střelného prachu písek. Byl jsem přesvědčen o tom, že tato noční návštěva se vším nějak souvisí. Skupinka vojáků obklopila svého velitele a naslouchala jeho výkřikům. Někteří mlčky kouřili, jiní pozorovali divokou gestikulaci rukou svého velícího důstojníka. Ten po chvíli z hloučku vystoupil a došel až k nám. Pomalu před každým přešel a všem se díval do očí. Hledal záchvěv strachu nebo nejistoty. Došel tak až ke mě a na chvíli se zastavil. Měl černé oči jejichž žár mne pálil hluboko v mozku. Z pod čepice mu trčely velmi krátké tmavé vlasy. Kdyby nebyl oblečen v německé uniformě, řekl bych, že má židovský původ. Tvář měl ostře řezanou a dlouhou s dvěmi podlouhlými vráskami na každé straně. Nejspíše od smíchu nebo od stálého křiku. Jeho dech páchl tabákem. Všechny si nás takto prohlédl a poodstoupil. Mluvil klidně a rozvážně, jako by nás zval na večírek. Jeho slova se však v ústech překladatele přetvořila na poselství hrůzy. Měli jsme být zatčeni a odvezeni do táborů nebo do Německa na nucenou práci. Jestli někdo z nás byl z něčeho obviněn, zůstalo pro mne do dnes tajemstvím. Holý fakt, který před námi vyrůstal z úst muže ve vojenské uniformě ovšem nemohli strávit všichni. Všiml jsem si Matěje. Mezitím, co nás postupně odváděli k náklaďáku, se vytrhl jednomu z vojáků, srazil jej ramenem na zem a rozběhl se do temné zahrady. Měl příliš slabý žaludek na to, aby pozřel sousto tak těžko stravitelné. Vzepřel se a vědom si trestu se rozhodl pro život. V okamžiku se vojáci s křikem rozptýlili v zahradě a ta je pohltila, jako černá tlama zvířete. Třeskla dávka z automatu. Osud jakoby přeslechl Matějovo přání žít. Téměř součastně se s výstřely automatu rozječely sirény. S nimi zmizelo mé překvapení z nenadálého útěku a smrti kamaráda. Zněly v našem městě tak zřídka a nyní způsobily mezi vojáky zmatek a paniku.
O náletech jsem zatím jen slýchával, přesto mi jejich hrůza unikala vinou fantazie, která krášlí i smrt. Letadlo v těchto končinách bylo spíše podívanou než nosičem zkázy. Listy vrtulí desítek letadel zpracovávaly vzduch a plnily monotónním duněním nekonečný obzor pod hvězdnou oblohou. Okenní tabulky nedaleké kůlny se roztřásly. A v tom okamžiku každá z těch vrtulí odvála mou ztrnulost a rozvířila mou touhu po svobodě, po Nině a po životě. Dostal jsem šílený nápad.
Vojáci křičeli a strkali nás k autu. Podléhali panice a ztráceli pozornost. Chytil jsem Ninu za ruku a rozběhl jsem se směrem k domu. Vše bylo tak rychlé, že dříve než se kdokoliv stačil vzpamatovat, byli jsme v chodbě. Vzpomněl jsem si, že ve sklepě domu je kryt, že jestliže stihnu včas zavřít ocelové dveře a zajistit je pákou, jsme v bezpečí. Proud myšlenek, který mi zůstal dosud nepochopitelným, který dokáže vnuknout jen blízkost smrti, nepočítal s možností, že letadla přeletí bez bombardování a že se Němci vrátí a ocelové dveře odstřelí. Sázel jsme na jedinou kartu, kterou byl nálet. Až vše skončí tak s Ninou utečeme, kamkoliv, ale hlavně daleko… Dnes nepochybuji o naivitě mého plánu, který omlouvá jen mé zoufalství, ale kterému konec konců vděčím za život.
V tom zběsilém úprku, kdy jsem počítal každý schod vedoucí do sklepa, jsem slyšel za zády pláč Niny. Neohlížel jsem se, držel jsem ji ve smrtelném stisku a snažil jsem se ji uklidnit. Do pleskání našich nahých chodidel na betonové podlaze, se vmísil dusot těžkých bot. Tušil jsem výstřel, cítil bolest a viděl, jak se oba hroutíme k zemi. Nic. Prudce jsme zabočili, proběhli úzkou chodbou a dveřmi krytu. Chopil jsem se páky a vší silou jsem je zavíral. Skulinou se protáhl Franc. Dveře jsem zajistil a takřka okamžitě je rozezvučely rány pažbou. První exploze zahnala naše pronásledovatele do bezpečí. Sesunul jsem se do tmy a opřený o stěnu, zcela oddán tomu co následovalo. Výbuch za výbuchem rozechvívaly zem a každičkou cihlu ve stěnách krytu. Vše zuřilo v jedné obrovské bouři, kterou rozpoutala trhavina deroucí se ze svého ocelového zajetí. Řvali jsme, jako by náš řev, dokud jej uslyšíme, dával naději, že vše přemůžeme. Šílenství se nám dralo do hlav. Dům nad námi dostal přímý zásah a za nesmírného dunění se zřítil. Část stropu bunkru se propadla a prach naplnil místnost i naše plíce. Po půl hodině vše utichlo. Děsivý klid…, jen Nina tiše vzlykala.
Soustředil jsem se nakapání vody, které vykouzlilo v mých vzpomínku na veselý pochod. Uviděl jsem před sebou krásně vyparáděné hudebníky a slyšel činel, který mne jako dítě fascinoval. Začal jsem si tu píseň pobrukovat a vše bylo tak veselé, že jsem se musel smát a smál jsem se nahlas a dotýkal jsem se jejich rtů. Ptal jsem se jí, jestli vidí také tu vyparáděnou hudbu a jestli slyší ty známé tóny. Vše rychle zmizelo…
"Ty svině, ty kriple. Chtěl jsi mi ukrást ženu!" řval Franc "A ty, ty čubko, věděl jsem, že jsi čubka, počkej já tě…!"
Ve tmě jsem uslyšel, že vstal, ale v zápětí o něco zakopl a zhroutil se na zem.
"Jen co najdu svíčky…oba vás zabiju!" řval.
Jeho výhrůžky byly směšné i jeho křik po strašných explozích zněl bezmocně. Cítil jsem jeho strach. Mlčel jsem a hlavou mi letěly myšlenky na ten "klacek", který mi v poslední vteřině vrhl osud pod nohy. Franc rozžal svíčku. Plamínek se prodral prachem a tmou místnosti. Osvítil tváře France na nichž se mísil prach a pot. Nina seděla v koutě, nohy měla přitaženy k tělu a křečovitě je objímala pažemi. Třásla se a tiše vzlykala.
Kryt, který nás zachránil a nyní věznil, byl dílem France. Bál se smrti, jako by snad cítil pach svého škvařícího se masa, který jej čeká v pekle. Němci mu v jeho snažení požehnali. Věděli, že když bude nejhůř, tak každý kryt bude dobrý. A tak Franc dlouhé měsíce shromažďoval potraviny a vodu a dokonce si objednal pancířové dveře, které jsem mu pomáhal zazdít.
"Tušil jsem, že zrovna ty budeš největší krysa v tohle domě. Prasák, co mi šuká ženu. Jenomže já tě nezabiju hned…ty se mi můžeš ještě hodit."
Střídavě mluvil na mne a na Ninu. Před očima se mi tmělo, protože zloba, kterou jsem k tomu muži choval, zvětšovala svůj objem a stlačila můj mozek. Trhnul jsem sebou a prudce vyskočil. Franc jakoby čekal na další trumf jimž mne srazí na kolena, z grimasou přiskočil k bedně a vytáhl z ní revolver.
"Tady jsi u mne a jako host budeš dělat co chci já! Za každou myšlenku, kerou jsi mne chtěl vyřadit ze hry, budeš teď a tady trpět…"
Zasmál se. Byl to křečovitý smích, protože mých rtů a očí se vlila veškerá zlost. Udělal jsem krok zpět a znovu jsem se posadil na zem. Nina ani nehlesla. Dívala se před sebe a po tvářích jí stékaly slzy. Přepadla mne bezmoc, která ještě více přiživovala můj vztek. Touha po svobodě mne uvrhla do nejpotupnějšího vězení bez možnosti být s Ninou, pro kterou jsem tohle vše podnikl.
"Uvidíme…" procedil jsem mezi zuby ve snaze zachovat klid.
Dny v útrobách sutiny byly snem, jež se zmítá na hranicích reality a skutečnosti. Směs podvědomých instinktů nenávisti a toho mála lásky ovládaly naše mozky od probuzení k milosrdnému spánku. Veškerá naděje se upnula k volání o pomoc a bouchání na zavalené ocelové dveře a s přibývajícími dny se rozplývala v tichu. Franc a jeho revolver mne odsoudily k přežívání v temném koutě krytu. Na jiném místě jsem mohl jen vykonávat potřebu. Nina mi zachraňovala každý den svou přítomností život, neboť nebýt jí, už dávno bych se vrhl na France, bez ohledu na jeho zbraň. Přesto touha po jeho smrti byla stále přítomná. Byl jsem rozhodnutý, že vyčkám. Franc přiděloval jídlo i vodu a jen on sám věděl jak velké jsou zásoby, které nám ještě zbyly. Z jeho přídělů, které by uživily sotva malé dítě, jsem brzy velmi zeslábl. Díky mé nucené skromnosti, nám však potraviny vydržely mnohem déle a tak oddalovaly příděl po přídělu naši smrt. Po 14 dnech nezbyl v dřevěných bednách ani drobek sucharů a po zemi se válely prázdné konzervy.
Bez jídla byla smrt zase o krůček blíže a pomalu vyplňovala temné kouty krytu. France přepadaly záchvaty zuřivosti a šílenství. Jeho tělo bylo silné, ale vůle a duše slabounká. Byl jako zvíře lapené v pasti, jež je schopno sežrat všechny ostatní, aby samo mohlo přežít. Začal mne trápit, protože chtěl, aby cítil svou sílu, chtěl ji čerpat z mé slabosti. Močil a vykonával další potřeby v mé blízkosti. Chtěl si užít, protože smrt na něj sahala ze všech. Několikrát přitáhl bezvládnou Ninu a kousek ode mne ji znásilnil. Šklebil se přitom a s neskrývanou radostí na mne hleděl. V těchto chvílích jsem mu chladným hlasem sliboval smrt. Nebylo vyhnutí a nebylo ničeho, co mi mohlo zabránit. Touha po svobodě se změnila v touhu zabít. Bylo to stejné, jako když se chcete v noci zbavit obtížného hmyzu a na chvíli zapomenete na spánek. Pronášel jsem sám k sobě rozsudky, kterými jsem France zbavil práva na život. Bylo to lehčí než jsem čekal. V okamžiku, kdy se znovu drásal na nebohou Ninu se zvířecím supěním, v okamžiku, kdy se mi díval do očí a pozapomněl na mne mířit revolverem jsem mu hodil připravený prach, který jsem svíral v pěsti, do očí a uskočil. Zařval a třeskla rána. Připraveným kusem železa, jež čnělo z části zříceného stropu jem jej uhodil několikrát do hlavy. Horká krev potřísnila moje ruce a zalila nehybnou tvář Niny.
Mrtvolu France, nebýt Niny, bych jistě rozpáral na kusy. Odvlekl jsem ho ke zřícenému stropu a částečně zahrabal sutinou. Vrátil jsem se k Nině. Cípem pyžama jsem jí otřel tvář od krve. Mlčky hleděla do stropu. Nina nepomluvila ani slovo od chvíle, kdy ustal nálet. Krčila se v koutě a civěla před sebe. Z jejích krásných očí zmizel život, strach a jakákoliv touha. Občas z nich vytékal pramínek slz, jímž se draly napovrch stále živoucí vzpomínky. Její tvář vybledla a poklesla. Zestárla za několik dní o několik let. Čelem jsem se dotkl jejího ramena a dlouho jsem plakal. Zarýval jsem se do jejího těla a hledal její souhlas se strašným činem, který jsem provedl. Bylo mi lehko a těžko zároveň. Chtěl jsem žít.
Nině jsem už dávno slíbil, že ji dostanu z tohoto města a k tomuto slibu jsem se nyní upjal jako k jedinému pevnému bodu. Cítil jsem pomoc, nebo jsem ji alespoň uvěřil. Měli jsme příšerný hlad. Začali jsme pojídat lněné pytle. Předžvýkával jsem je ve svých ústech a dával je Nině. Žaludek však každý den volal po jídle a obracel se neustálou nevolností z hladu. Pytle zmizely v našich žaludcích a nezbylo, než sníst Francův kožený opasek a potom boty. Trhal jsem kůži na drobné kousky a zpracovával unavenými čelistmi. Nakonec došly i svíčky a naše zubožená těla i osudy pohltila věčná tma. Přestal jsem vnímat jestli je den nebo noc. Celé hodiny jsem proležel u mlčící Niny a dotýkal jsem se jí. Dokud jsem cítil její teplo, žil jsem i já. Příšerný zápach našich potřeb a rozkládajícího se těla France naplnil kryt a nebyl tak strašný, jako naše pomalá smrt. Zpočátku pravidelně, později jen v záchvatech naděje jsem bouchal na ocelové dveře a čekal hodiny na odpověď. Mé úsilí a stálá myšlenka na svobodu mne nesmírně vyčerpávaly. Vše co mne napadlo, říkal jsem Nině a tak jsem sváděl tento krutý zápas v proudu svých slov a žádných odpovědí.
Bouchání mne opět vytrhlo z mdloby a bylo neskutečné. Slyšel jsem a viděl kladivo, kterým si klestím cestu skrze ocel za níž je světlo. Halucinace však z dalšími ranami ustoupila a já slyšel zřetelněji, že kdosi páčí dveře našeho krytu. Potom mne oslepil pruh denního světla. Vstal jsem a pozdravil. Potom jsem se zhroutil v další mdlobě.
Z krytu nás vytáhli oba s bílými vlasy a těly vylouhovanými hladem a utrpením. Nevěřil jsem tomu, že válka ještě trvá. Představoval jsem si, že až se dostanu z krytu ven bude všude klid a ticho, mír. Město bylo k nepoznání, nepoznal jsem jedinou ulici, jediný dům. Jen trosky a ruiny. V nemocnici jsem viděl, že můj osud a Niny je jen jeden z mnoha. Že se ztrácí v tom množství krve a smutku, které řvalo všude kolem. Denní světlo a čistý vzduch Ninu nikdy nevzpamatovaly a poslední zbytky jejího rozumu ji vnukly smrt. V nemocnici si podřezala žíly. Musel jsem odejít. Slib, který byl bez Niny beze smyslu mi hučel každou noc v hlavě a vracel se se vzpomínkou na dívku jež se brodí sněhem. Na okraji lesa jsem se ohlédl a potom do něj vstoupil. Pohltil mne ve voňavém šeru.
|
|
|
