|
|
|
Moby,Amos,Cinematic Orchestra Autor: Archiw (Občasný) - publikováno 10.7.2003 (19:55:43), v časopise 21.7.2003
|
| |
Cinematic Orchestra: Everyday
Pod zajímavým názvem se skrývá Jason Swinscoe. Jason dříve působil v hardcorově taneční skupině Crabladder, podomácku samploval a na počítači si tvořil, slepovával hudbu. Což mu však časem nestačilo. Spojil se tedy s jazzovou skupinou pod vedením Phila Francema. Ti mu zaimprovizovali, a jejich skvosty Jason spojil se svými kompozicemi. Everyday je jejich druhá deska, při první (1999 Motion) byli, díky tanečnímu labelu Ninja Tune začleněny do chill-outové a downtempové scény, až později si jich všimli jazzové oblasti, do kterých se nyní Cinematic Orchestra počítá. Deska obsahuje pouze sedm skladeb, na každý den jednu. Každá do detailu vytříbená a zvukově vyvážená. Emoce a kouzla. Filmové smyčce podmalovávají basové figury, saxofóny, trupky, samplové zvuky, rytmy nejen jazzové, drum’n’bass, groove, hip hop propojené s neobvyklými nástroji, vytvářejí něco nezapomenutelného, citově zvláštního. V několika písních hostuje s nádherným soulovým hlasem Fontallu Bass, nebo Roots Manuva (anglický hiphoper). Deska zcela výtečná, obsahující tak málo, tak málo skvělých dialogů o jazzové budoucnosti.
Moby: Play B-sides
Album pro mnohé zcela neznámé, zastrčené do pozadí tím pravým Play. Bohužel. Jsou zde sice znatelné navazující motivy na „ačkovou“ desku, podobné typy vokálů, beaty a piána, ale i přesto si myslím, že je jiné. Komornější, uklidňující, místy vracející se k starším Mobyho albům. Kromě první písně, která se dala zaslechnout v 60 sekundách, je deska ucelená. Více počítačových triků, melancholičnosti, Mobyho zpěvu, méně samplů, nečekaných zkratů. Na této desce je Moby upřímný. „And sky is broken, in the middle of the night...“
Tori Amos: Scarlet’s walk
Po předloňském Strange Little Girls, kde nám Tori Amos představila coververze mužských interpretů, vyšlo v lednu její další album. „Cestovatelské“ album, při kterých nás napříč Amerikou, její minulostí, historií, jejími hříchy, vztahy lidí k ní, provází jakási Scarlet. Někdo z Tori Amos samotné, někdo z množství otazníků, které si musel položit každý Američan po 11.zářím. Scarlet’s walk je nejpoklidnější ze všech jejích desek, stačí jen přemítat, rozjímat a hledat vlastní odpovědi na předem vytyčené trase. Osmnáct komorních písní, všechny klavírně křehké, smyčcově propletené, s neobvykle noblesním zpěvem. I tolik čistoty a tolik jemnosti se vejde na jediné album.
|
|
|