|
| |
 |
|  |
Byl pátek 13. Pro někoho je to smolný pro jiné šťastný den. Já ho beru jako normální den. Ovšem asi začnu věřit na pověry.
Pátek nechal šrámy všude na mém těle. V obličeji, na těle, na srdci, v duši.
Zcela normální den. Ráno do školy, pak domů, na trénink, domů, pak měla být ještě oslava. Měla jsem koupený dárek – alkoholické peníze. Tušila jsem, že se stane něco hrozného. Řekla jsem si, že to bude jen blbý pocit. Neměla jsem však nikam jít. Vymstilo se to.
Oslava propukla kolem šesté. Bavili jsme se. Pilo se, tančilo, smálo. Prostě by se dalo říct, že to byl pěkně prožitý večer.
Najednou začali všichni ječet. Protože jsme byli v třípatrové budově, rozléhalo se to všude. Nemohla jsem se však hnout. Něco mě tam drželo. Jen jsem slyšela : měla si mě poslechnout. Oslavenec utekl. Všichni utekli. Přišel požár. Jeho jazyky mě oblizovali. Najednou byla tma. Ocitla jsem se venku. Kolem mne byl dav lidí. Mezi nimi i on – oslavenec. Držel se za ruku s největší mrchou našeho města. Ač jsem si namlouvala, že ho nemám ráda, přece jenom někde hluboko mě to zranilo.
Odvezli mě do nemocnice. Jela se mnou kamarádka. Říkala bezvýznamné věci, jako že na mě volala, ale nikde mě neviděla a že se mnou bude dokud mě nevyšetří. Podívala jsem se na své tělo. Ohořelé triko i rifle, kůže nechutně červená, místy s puchýři.
V nemocnici jsem setrvala tři týdny. On chodí s NÍ, zatímco já se ještě nemůžu vzpamatovat z požáru. On si z toho dělá legraci. Ale jednou jsem ho zahlédla….líbal se s ní a díval se jinde. Ne sice na mě, ale jinde. Říká se o něm, že ji má jen na sex. Taky na nic jiného nikdy nemyslel. To mě na něm vždy štvalo nejvíce.
Kdybych tenkrát nešla na oslavu, neměla bych obvazy po celém těle, neměla bych srdce roztrhlé na půl a má duše by nebyla od sazí.
Všichni máme uvnitř vnitřní hlas. Ale jen málokdy ho slyšíme. Já ho slyšela a neposlechla ho. Následky byly otřesné. Bylo to PEKLO. Možná mi jen chtěl někdo ukázat, jak to tam vypadá. Prosím vás, až uslyšíte svůj vnitřní hlas, neberte ho na lehkou váhu. Mi by zachránil život. Ale mám ještě šanci vše napravit. Nevím však, jak jsem se dostala ven. Nikdo to neví. Prostě jsem tam najednou ležela. Co kdybych se tam neobjevila? Byla bych…..mrtvá………
|
|
|
