Někdy mám pocit, že mi nikdo nerozumí. Že nikdo nedovede pochopit co já cítím a jak některé věci prožívám. To mne přivádí k úvahám nad tím, jaká je podobnost mezi prožíváním lidí.

Vždyť celkem často slyšíváme větu "Tomu nemůžeš rozumět" Říká se malým dětem-to když se jedná o něco, co se nechce nám dospělým jim složitě objasňovat. Nebudeme přece dětem vysvětlovat zákonitosti fyziky, když se nás zeptají, proč pták umí létat a my ne. Ano, možná je těžké jim to vysvětlit, ale neuvědomíme si, že v tu chvíli jsme to my, kdo něčemu neporozuměl. Oni se chtěly něco dozvědět a my jim to vlastně znemožnili. Nezdálo se nám to důležité, ale jim přece ano! A to je rozdíl mezi vnímáním. Tento byl mezi pojetím malého dítěte a dospělého, ale jak je to mezi lidmi "stejné úrovně"? Je tedy samozřejmé, že oni si ve všem rozumí a chápou se?

Rozhodně ne. Co třeba rozdíly mezi mužským a ženským chápáním stejných věcí. Kde žena vidí vulgaritu a nevhodné chování, tam se muž cítí dobře, a není to tím, že by byl zvrhlý (hodí-li se vůbec použít tohle slovo), jsou pouze rozdílní. Dokážou si však porozumět? Nebo si čím dál častěji budeme místo vysvětlování říkat "Tomu nemůžeš rozumět"? Obávám se, že nastává obvykleji ta první varianta. V naší uspěchané, tím údajně moderní, době lidé přestávají komunikovat. Nepovídají si, protože na to už není čas. Máme pračky, myčky nádobí, vařiče, které vaří skoro samy, mikrovlnné trouby a spoustu dalších vymožeností, ale čím dál více se nechápeme. Není kdy si na sebe udělat čas. Chodí se do práce a do zájmových klubů a kroužků. Už si nepíšeme dopisy, ale rychlejší a "lepší" SMS. Ale jsou opravdu lepší? Bez pozdravu a bez rozloučení, bez osobních slůvek a nějakého odlišení. Zbývá v nich místo jen na nejužší fakta, která ale (což by měla být ta výhoda) dojdou v několika sekundách adresátovi. Nečekáme s napětím pár dní, už odpadlo zvědavé nahlížení do schránek. Místo toho skáčeme ke stolku s mobilním telefonem.

A snad i proto se cítím někdy tak nepochopená. Platím vysoké účty za textové služby svému operátorovi, ale dala bych přednost osobnímu kontaktu s mými milými. Ale nejde to. Není na to čas a já si pak říkám, kdy už bude. Těším se na dny školního volna jako na spásu. Ale k čemu mi jsou? Objeví se další "nevyhnutelné" činnosti a najednou mi život ubíhá a já mám pocit, že mne nikdo nemůže chápat. Někteří nechtějí, jiní ani nemohou. A to vše možná začalo tím, že mi někdo neřekl, proč pták umí létat a já ne. Naučila jsem se odmítat někomu něco vysvětlovat. A nejen já, my všichni. Tohle se zdá jako maličkost, vždyť si právě čtete pouze zadanou školní práci, která musela být vypracována. Ale nic z toho není maličkost.Když se dva manželé, kteří spolu jsou už několik let, spolu přestanou bavit, dostaví se manželská krize. Nastanou hádky, neshody a pak se celý kolotoč roztočí a zastaví se až ve chvíli, kdy mají v rukou potvrzení o rozvodu. A stačilo "málo". Proč si neuděláme chvilku čas?Víte…znám jednu rodinu. Mají doma velký nepořádek. Ale to jen na první pohled. Když se podíváte podruhé, je to několik velmi šťastných lidí. Jak to souvisí? Oni si neříkají:"Počkej, musím ještě utřít prach a pak…" Rozumí si, protože jsou spolu jak nejvíce mohou a špinavá podlaha v kuchyni shlédnutá tchýní je tolik nerozhází, jako smutné oči jejich dítěte.

Snad jen kdysi v pravěku si lidé rozuměli, byli šťastnější, když si lovili ty své mamuty a bránili rodinu před útočníky. Měli své jednoduché cíle a jen pár slov na vyjádření svých pocitů. Přesto to stačilo.Měla jsem se narodit o pár tisíc let zpět…