non-arabika
Jeho telefon jsem měla v diáři – na kousku papíru, který se měl podle všech pravidel pravděpodobnosti už dávno ztratit. I číslo se mohlo za ty tři roky tisíckrát změnit, ale platilo. V "Haló?" na druhém konci drátu zněla nedůtklivost ostře, jako by stál vedle mě.
"Ahoj, tady Helena, chodili jsme spolu před třemi roky na ruštinu do jazykovky, pamatuješ?" Klidně si pamatovat nemusel. Oba spíš zamlklí jsme vedle sebe rok usedali do jedné lavice. Teoreticky dvakrát týdně, prakticky mnohem méně, protože já měla spoustu absencí. Musela jsem si pak od něj půjčovat poznámky a opisovat nová slovíčka. Nicméně když už jsme vedle sebe usedli, vymýšleli jsme pro radost postarší ruské lektorky květnaté rozhovory s rádoby vtipnými pointami. Líbila se mi šíře jeho slovní zásoby a nečekané záblesky smyslu pro humor, ale asi ne natolik, abych se s ním dala do řeči o něčem jiném než nepravidelnostech ruské gramatiky. Vlastně jsem se tehdy s nikým moc nebavila a pořád jsem někam spěchala – nebo alespoň „jako by“ někam spěchala. Tehdy to bylo špatné období.
"No, jo jo, ahoj." Ani náznak radosti. Ani ze zdvořilosti.
"Chtěla jsem tě o něco poprosit, ale klidně mě pošli do háje, protože chápu, že je to trošku drzost takhle zčistajasna..."
Vyčkávací ticho.
"...Jsem asi 300 km od tebe, chystám se na ty vaše pouštní hrady, a tak mě napadlo, ale klidně mě odmítni, jestli bys mi nepomohl najít nějaké levné a přitom bezpečné ubytování... no a taky jestli by ses nechtěl sejít."
"Jo, a kdy chceš přijet?"
"Asi pozítří."
"Aha."
"Já si to když tak zařídím sama, já jen myslela... no, tak aspoň víš, že tam budu, kdyby něco..."
"A přiletíš?"
"Ne, přijedu autobusem."
"No, hele, levné hotely jsou hned u autobusového nádraží. To uvidíš. A pak mi třeba zavolej. Dám ti telefon do práce."
Dal mi telefon do práce a hovor ukončil. Čekala jsem, že mi nabídne ubytování. Lidi v cizině bývají rádi za návštěvy z domova – alespoň u většiny těch, které jsem na cestách potkala, to tak bylo... u tohohle člověka zjevně ne.
Levné hotely byly vyprodané. Nebo mě možná nechtěli vzít, že jsem byla sama a bílá a podle všeho málo movitá. Měla jsem za sebou půl dne jízdy pouští ve špatně klimatizovaném autobusu a dalšího půl dne plahočení od jedné hotelové adresy ke druhé. Stmívalo se brzo, a tak jsem nakonec zůstala v hotelu, který jsem si vůbec nemohla dovolit. To jsem ještě věřila, že za pár dnů budu v Evropě.
+++
Tenhle výlet byl plodem okamžité inspirace. Překládala jsem pro malou, ale slibnou (jak nikdy neopomněli zdůraznit) firmu na Blízkém východě. Jednání skončila o dva dny dřív a mě napadlo, proč si ten výlet neprodloužit. Arabský svět mi byl skoro neznámý, a to mě přitahovalo. Tak jsem zrušila zpáteční letenku a jako mockrát v životě se spolehla na štěstí. Riziko, že s návratem nastanou problémy, mi připadalo mizivé. Když jsem ale po pár dnech harcování pouštěmi v úplně jiném městě zjišťovala možnosti návratu domů, ukázalo se, že v předpokládaném prvním termínu je vyprodáno, stejně jako za 14 dní i za tři neděle. Zaplatila jsem a zapsala se na čekací listinu. Staříkovi za přepážkou, který měl jen každý druhý zub a tomu odpovídající nedešifrovatelnou výslovnost, jsem vysvětlila, že strašně spěchám, že mám urgentní rodinné důvody, pro něž musím být co nejrychleji doma a že s jeho společností už mám nalétané desítky tisíc kilometrů, takže si zasloužím zvláštní péči. Usmál se na mě s bohorovným klidem a řekl. "No problem, madam, no worry." Žádné strachy... no dobře...
+++
Den 2
Znovu zkouším štěstí v laciných ubytovnách. Znovu bezvýsledně. V ruinách římského amfiteátru se snažím začíst do výkladu o ummájovské kultuře... "Hello, madam, need a guide?" Ne, průvodce nepotřebuju, a tak věnuji vousáčovi se lstivým výrazem (alespoň mě v tu chvíli připadá lstivý a vrcholně nedůvěryhodný) nerudný pohled. "Want a postcard? Hotel? Taxi? Very good. Very cheap." Ne, ne, ne, odmítám co nejdůrazněji. Ale když přiběhnou dvě malé holky, aby si na mně vyzkoušely svou elementární angličtinu, mám radost, a dlouhých dvacet minut si s nimi sděluji, jak se která jmenujeme a kolik je nám let. Večer se rychle stmívá. Zkouším vytočit jeho domácí číslo. Bez odpovědi.
+++
Den 3
Vracím se do pouště. Tady Mojžíš naposled shlížel na Zemi zaslíbenou. Dnes by ho od ní dělily ostnaté dráty a hluboce zakořeněná nedůvěra – mírně řečeno. Byzantští mniši v blízké svatyni poskládali mozaiky plné středomořské zeleně, lidí a zvířat. Nejspíš z nostalgie nad tím, že tady neměli nic než nekonečnou poušť písku, prachu a kamení. Země zaslíbená? Muslimové podezíraví k figurativnímu zobrazování pak mozaiky zasypali skoro metrem hlíny. Ale nezničili... Jedu zpátky, pouštní krajina v šikmém slunci nabírá na barvitosti a na mě se upírají oči arabských spolucestujících. kritické? zvědavé? chtivé? zlovolné? Tenhle svět je mi cizí, zatím nepochopený, a proto stále potenciálně hrozivý.
+++
Den 4
Konečně se mu dovolám do práce a získám pozvání na večer. Bydlí v luxusní čtvrti, v domku s malou neudržovanou zahrádkou, která dělá ostudu všem palmičkám, překypujícím truhlíkům pelargonií a chladivým loubím z popínavého vína v sousedství. Dál mě nezve, ale posadí mě k zahradnímu stolku nad plechovku piva a velký hrnek zabijáckého kafe. Chvíli zvažuji konverzační otázky různého typu a uvědomuju si, že ho znám tak málo, že vůbec netuším, jaký tón zvolit.
"Nu vot, kak?" začne jako první.
"Na prošloj nedele ja byla bolna. Možno u těbja posmatreť novye slova i sočetanija?"
"Takže zase s prosíkem?"
"Vlastně víc, než jsem si myslela, když jsem ti volala."
"Aha?"
"Mám problém s letenkou."
"Jak to?"
"Je plno."
"To sis nezjistila předem?"
"Ne."
"Aha."
"A taky nemůžu sehnat levný hotel."
"Tak to je blbý."
"Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi případně neposkytl azyl, kdyby to letadlo vážně bylo plný..."
"Tady?!"
"Promiň, je mi to hloupý. Ale nečekala jsem, že se to takhle zkomplikuje... a možná nakonec v sobotu odletím... anebo nejpozději tu příští..."
Tváří se zamračeně a srká pivo. Chtěla bych už říct, že si to tedy nějak zařídím, ale vůbec nevím, co by to "nějak" mělo znamenat, a tak mlčím.
"No jo, no, co s tebou... ale mám tam strašnej bordel.“
Zavede mě dovnitř, snad aby dokázal, že ubytování může poskytnout skutečně jen v případě nejvyšší nouze. Po nesourodém nábytku se válí oblečení. Na každém stolku leží popelník a na stěnách visí osiřelé háčky po obrazech. Po zemi jsou hromádky novin, časopisů a popsaných papírů.
"Co ty tu vlastně děláš?"
"...co?"
"Co tady děláš za práci, jestli se můžu zeptat."
"...hlavně obchod... Hele, když by bylo nejhůř, můžeš přespat tady na gauči.... Ale vážně tu na hosty nejsem zařízenej."
+++
Den 5
Znovu poušť. Mihotavá, suchá, kamenitá. Rozvaliny s vůní písku. Minulost. A beduíni ve stínu potrhané stříšky s očima přimhouřenýma do slunce. Cesta je úmorná a do paměti se stejnou měrou otiskují obrazy krajiny i setrvalý pocit možného ohrožení. Přestupy znamenají složité dohady s řidiči. Mají tmavé oči blízko u sebe, kterými na mě zírají buďto nepřiměřeně dlouho, nebo uhýbají do stran. Mají výrazné nosy a výsměšně zkřivenou pusu. Až do poslední chvíle si nejsem jistá, zda dorazím tam, kam jsem si naplánovala. Arabsky nerozumím ani slovo. This is not done, my dear, tohle se nepatří... řekla mi vyčítavě babka zahalená v šátcích od hlavy až k patě. Taky jsem zahalená, nenápadně se hrbím a na nikoho se nekoukám. Ale jsem sama - chovám se nepatřičně a koleduju si o malér.
V noci se mi v předraženém hotelu, za který denně dávám stranou nechutně vysoká procenta svých finančních prostředků, zdá o Lawrencovi z Arábie, jak na rychlých velbloudech s hrstkou statečných cválá celé dlouhé dny pouští a v oázách nachází jen studny otrávené rozkládajícími se mrtvolami oslů. Ráno, když se sprchuju, všimnu si, že se někdo dívá škvírou ve dveřích. Padá na mě tísnivý pocit osamělosti uprostřed nepřátelského světa, který se proti mě spiknul.
+++
Den 6
Sobota. Letadlo odlétá plné a beze mě. Zkouším telefonovat o azyl, ale nikdo neodpovídá. Uvědomuju si, že se mě ani nezeptal, co v téhle části světa dělám. A co tady dělám? Tisíce kilometrů kvůli pár nesmyslným jednáním, která nic nezmění... tlumočnice, nic než prostředník, jehož hlavním cílem je co nejmíň překážet... a teď naivní turistka, co nepochopila, že mezi Araby se sólo necestuje...
Sedím v kavárně s výhledem na mešitu a snažím se nevnímat pohledy mužů okolo. Neodvážila bych se sem, kdyby do starobylou obyčejností dýchajících dveří nevešly dvě místní dívky v džínách a bez šátku. Byla jsem uchozená a bylo mi horko, a tak jsem šla za nimi, sedla jsem si do rohu a vděčně jsem si objednala kávu a limonádu. Prohlížím si zašlé dřevěné židle a stolky s popraskanými mramorovými deskami na kroucených železných nohách. Kolem pleskají karty a kameny vrhcábů a voní vodní dýmky – vanilkové a mentolové. Nohy mi těžknou a dech i tep nabírají stejně líné tempo, jakým prošedivělí vousáči s šátky na hlavách vyfukují kouř a jakým se pod oloupanou omítkou stropu otáčejí ramena starobylých větráků. Ve chvíli, kdy mi číšník s lehce vyčítavým výrazem přinese pití a s měděným táckem je postaví na stolek, se moje "spolupachatelky" zvednou a odejdou. Za velkými špinavými okny svolává muezzin věřící k modlitbě a limonáda je skvělá – domácí, kyselá, s usazeninou cukru a plavoucími kousky citrónu. Ale napětí, které tu budím, je příliš zřejmé... Ještě pár minut vydržím, ale pak do sebe hodím limonádu, rychle zaplatím a jdu ven. Je tam čtyřicet stupňů ve stínu a město mi připadá zase o odstín bělejší.
Zoufale vytáčím číslo, které už znám zpaměti. Když odpoví, je to jako rajská hudba. Vnutím se do zahradní čtvrti hned na večer. Azyl je nutný, jsem úplně bez peněz. Drahá auta. Ženy na vysokých podpatcích. Poprvé jsem si ani neuvědomila, jak moc je tahle čtvrť výjimečná... a nejde jen o ty peníze. V posledních týdnech jsem skoro neustále chodila zahalená v šedých šatech až ke kotníkům, v cestovní košili s dlouhým rukávem a v šátku, ale tady můžu být v kalhotách a nátělníku. Zuju si boty a vychutnávám vědomí, že jsem ve svém světě. Ptá se, jak se mám, tak řeknu, že dobře. Vypočítám místa, která jsem navštívila. Řeknu mu o zážitku ze sprch, i když jsem to původně neměla v úmyslu. Tváří se nevzrušeně a prohlásí, že to je tady normální. Pomyslím si, že on asi nebude úplně normální, když mě na nic neupozornil a nechal mě napospas zdejším úchylům. Mám vztek. Hodím do sebe pivo a chci jít... ale kam? do hotelu za úchylama? Nemám za co. Přeju si být ve věku a situaci, abych se mohla rozplakat. Ale radši se ještě víc zamračím.
„Co je? Jsi naštvaná?“
„Jsem. Měl jsi mě upozornit.“
„Jo, ale to bych tě pak musel nechat, abys bydlela tady. A to jsem nechtěl.“
„Aha.“
„Dáš si ještě jedno?“
„Za těchto okolností bych si dala panáka.“
„Výbornej nápad.“
Po třetí sklenici ginu s tonikem mi půjčí na taxík, abych si mohla zajet do hotelu pro věci.
+++
Den 7
Ráno se probudím a nemůžu otevřít oči. Jsou oteklé a když do nich vnikne světlo, strašlivě to bolí. S klidem to označí za zánět spojivek ze slunce. Prý mám nosit lepší sluneční brýle.
Sedím na zemi vedle okna, vidím jen světlou mlhu s barevnými skvrnami a nemůžu nic než přemýšlet. Promítám si těch uplynulých pár dní a připadají mi jako věčnost. A jako dlouhé pásmo stále bělejších opukových zdí a stále neartikulovanějších zvuků, které se náhle prolomily do tmy a do ticha.
Ztráta zraku mě vždycky děsila. Byla období, kdy jsem svou existenci neuměla odůvodnit jinak, než že se umím dívat. Že až se mě na konci budou ptát, jestli jsem něco dokázala, tak jim ten svět budu moct alespoň pochválit. Opírám se o zeď, bosé nohy natažené před sebou a snažím se na ně zaostřit. Nejde to. Vidím jen barevné šmouhy. Ještě chvíli to marně zkouším, až mě oči znovu začnou strašně pálit a slzet. Tak je přestanu trápit a snažím se po paměti –a obraz je za chvíli jasný – nohy mám pruhované, bílé s mapami zelených žilek, tam kde přiléhají kožené pásky sandálů, a tmavě hnědé, tam kde jsou vystavené slunci, prachu a písku. Na nártech a kloubech palců, kde mi už tolikrát naskákaly puchýře, svítí růžové jizvy.
Promítám si i jiné věci – všechno, co jsem tu zatím viděla si konečně můžu pořádně prohlédnout. Krajina s pouští. Bílé zdi měst. Chlapi – vysocí, hubení, s úzkými rameny a hubenýma nohama. Promítám si uplynulý týden jako film – a ve scéně s koupelnou se musím smát. Pak film končí. A co bude dál? Můžu cokoli. Bude mi třicet. Jsem na volné noze. Nic mě neváže. Cítím, jak se propadám z existence nabitého diáře a jasných plánů kamsi do houstnoucího šera. Je to děsivé a tak raději skoro celý den spím a celou další noc taky. Do koupelny tápu podél zdí a bojím se, abych něco nerozbila. Nechce se mi telefonovat aeroliniím, jak to vypadá s lístkem. Znovu usnu a když se probudím, je zase tma. Nevím, co je za den.
+++
Den X a poté
„Jak ti je? Už jsem začínal mít strach, ale horečku jsi neměla.“
otočím se za hlasem, ale v kuchyni se svítí a to světlo je nesnesitelné. Rychle zase oči zavřu a chraplavě odpovídám: „Promiň, já asi byla docela unavená z toho cestování a taky předtím jsem tlumočila v Dubaji a předtím jsem měla dost fofr v Praze...“
„Co vlastně děláš?“
„Šetřím na lepší zítřky.“
„To dělaj všichni. Průser je si myslet, že je na tom někdo líp, z toho jsou deprese“
„Všichni ne, znám takový, co žijou pro to, co už mají.“
„Tomu nevěř, každej to táhne od pondělka do pátku a pak do vánoc a pak do dovolený...“
„Tebe nebaví, co děláš?“
„Když jsem tu práci bral, počítal jsem s nejhorším, to je dobrá strategie, pak se v tom životnim srabu můžeš dočkat jen příjemnejch překvapení.“
+++
Ještě tři dny nemůžu na světlo. Žiju v noci – vysoké sklenice s ginem nám rozvazují jazyk a my si po tmě malujeme idealizované obrázky světa, ze kterého jsme utekli. ... Ve dne nic nemůžu a vychutnávám si to – bez výčitek vstávám v poledne a hmatem, sluchem a čichem vychutnávám luxus rozlehlého bytu s chladivými a stále staženými roletami.
„Tak si představuj – stojíš před Městskou knihovnou – co vidíš?“ Co vidím? ...je listopad, těsně po začátku školy, docházku mám tudíž dobrou a na staroměstské jsem každý den... sychravo, mokro, klouzavé dlažební kostky... kolem knihovy zahnu doleva a míjím vchod do loutkového divadla, ve kterém jsem nikdy nebyla... o kousek dál začíná výklad u Fišera – vpravo nahoře leží už celé věky tlustý Jakobson a Propp, na které mám zálusk. Naproti pošta – geometrická secese, jednoduché linky a skleněné výplně na balkónech...
„Ty mě chceš zkoušet? Tak sleduj,“ nasadím žertovný tón. Chci být milá, aby byl on na mě taky milý. Potřebuju to. „Jdu od dveří knihovny doleva podél nástěnek – co jsem velká a rozumná, už si nenamlouvám, že půjdu na některou z přednášek, co tam inzerujou, a ani se na ně nedívám... koukám na palec té sochy na rohu nové radnice, ani nevim, kdo to je. Ale palec u nohy má nablejskanej, jak na něj lidi šahaj. Zahnu do leva, u Fišera chvílí zírám do výlohy, abych byla v kurzu, pak kouknu na ten barák naproti, co je tak nevkusnej, že mě vždycky pobaví si představovat lidi, co si ho objednali... pak si spravím chuť na kachlových kapřících naproti, ale nejradši mám ten třetí roh, to si asi nebudeš pamatovat, je to docela nenápadnej dům, v kterym je pošta, ale má...“
„...má krásný balkóny, že jo.“
„Ty sis ho všimnul?“
+++
Mine další sobota a další letadlo odletí beze mě. Už zase vidím, ale na slunce ještě nemůžu. Ráno se mi nechce vstávat. Ležím dlouho a podle toho, jak se po podlaze posunují stíny, odhaduji čas. už dávno bych měla být někde jinde, v plném pracovním nasazení. Ale tamten život je daleko. Všechen život je daleko – je jen město za oknem, které vypadá jako kulisa namalovaná na velkém kartónu a fiktivní procházky městy a časy, které si vyvoláváme před očima během našich iluzionistických večerů.
„Už jdeš spát?“
„Ještě ne.“
„A děláš něco?“
„Ani ne.“
„Chceš zkusit dámu?“
„Klidně, ale moc to neumim...“
„Tak hrajem. Který chceš?“
„Chci černý.“
„Taky mám radši černý. Nerad začínám, je lepší počkat, až co udělá ten druhej.“
„Jo, tomu rozumim. Tak si o ně stříhnem.“
„Stříhnem? Kolik ti je? ... no dobře, tak raz dva tři...“
oba papír... oba kámen... oba kámen... oba papír... oba kámen...
„Tak sakra, dej už ty nůžky, ne?“
„Dej je sám, já si budu dávat, co budu chtít.“
„Raz, dva, tři...“
oba kámen... oba kámen...
„Tak si ty černý vem.“
„Panáka?“
„Rozhodně“
Zatímco je v kuchyni, zkoumám jeho knihovnu: "Ty tu máš celýho Hrabala..."
"Skoro, ale stejně se vždycky vracím k pár věcem, co mám nejradší, a ostatní nečtu."
"A co máš nejradši?"
"Něžnýho barbara. Líbí se mi, jak tam píše o Praze. Vnímám ji stejně. Kolem místa, kde Hrabal v Libni bydlel, jsem roky chodil do školy. Když se řekne Praha, představím si libeňský pivnice a oprýskaný vlhký dvorky..."
"...s rezavým klepadlem na koberce, kde děti blbnou, dokud si někdo nerozbije nos o ty hnusný železný špricle dole..."
"Rozbitý nosy si nepředstavuju, ale Hrabal má krásnou hnilobu – voňavou, plíživou. V tý si libuju."
"Ha, vzrušení z rozkladu, takže pán je surrealista? Já zas ráda jeho řeznice v masných krámech – boubelaté ženušky, co nadívají střívka a přerovnávají ve výloze kotlety."
"Dáš si ještě panáka?"
"Máš tonik?"
"Mám."
"Tak s ginem... Takže ty jsi z Libně?"
"Ne, z Karlína, do Libně je to kousek. Domů jsme prolejzali ohradama na Libeňskym ostrově. Jsou tam skvělý zákoutí, akorát místama trochu posraný od opilců. Praha je skvělá."
„Tak proč jsi tady?
„Abych si o ní mohl číst... a abych našetřil na lepší zítřky.“
„A už si je nějak představuješ?“
„Co?“
„No ty lepší zítřky.“
„Radši snad ani ne.“
+++
Telefon. Nikdy tu nezvonil a já nikdy v cizích bytech telefony neberu. Zvlášť v mužských bytech, samozřejmě. Ale tenhle zvednu, snad ze zvědavosti. Jsou to aerolinie – na sobotu mám lístek. Ani si nepamatuji, že jsem jim dala tohle číslo. Připadá mi, že tu jsem věčnost. Dívám se do diáře. Je čtvrtek, v Praze právě končí konference, kterou za mě odtlumočila kolegyně. Děsí mě, že všechny ty prázdné kolonky v kalendáři je třeba zase zaplnit a pak odškrtat.
„Na sobotu mám konečně letenku.“
„Takže odlítáš.“
„No jo, už tu zacláním dost dlouho.“
„Aha...“
„Nejsi tu přece na nezvaný hosty zařízenej...“
„To nejsem... Takže si nechceš ještě prodloužit prázdniny?“
„Musím ještě sehnat nějakou práci.“
„Aha... jo. Máš to nahnutý? Nemůžeš nic sehnat?“
„Ne, něco se určitě najde.“
„Máš dobrý příležitosti?“
„Ale jo, když se poptám po známých...“
„Hm.“
„Hm.“
...
„Chceš černý, nebo bílý?“
„Černý.“
„Budeš mít bílý, s černýma hraju já.
+++
Dva dny na to jsem odletěla. Napsala jsem mu z Prahy, ale neodpověděl. Diář mám zase plný. Když se ohlédnu zpátky na těch pár týdnů, vidím je jako velkou svůdnou černou díru. Pěkně nebezpečnou.
|