Mým snem jsi prošla jako zjevení
Alejí tmavou v půlnoci jde tiše
A skoupý vínek černé zeleni
Jenž celovat chtěl čelo tvé i vlas
Již vadne chřadne hořkou vůní dýše
A neznám ani jméno Tvé Tvůj hlas
A rythmus kroků v mojich smyslech dřímá
A reflex tvojích očí radostných
Mi dává zapomenout že je zima
Že na stromech a v duši leží sníh….
(Karel Toman)
□■□■□■□
Jdou stíny vratce po stemnělé ulici
A tolik vzdálená jsou naše shledání
Hledám Tvůj pohled v planých květů kytici
Kež zbavíš mne těch muk a žízně strádání
Ty v bouři těžkých stínů zvolna hořící…
Včera´s mi vzácná prudce slétla do očí
A barvou neobživne nový den
Než sen můj si Tvůj přízrak ochočí
Bloudím bezduchý městem jen
A ze záloh mne drze přepadává stín…
Tak náhle uhasíná pošetilá víra
Že mohu se ti vkrásti ve tvé sny
Větrům však sílu pranic neubírá
Že kratší přines podzim dny
V zástupech sladkobolně vonící…
Jsou stezky listím posypané
Jsou cesty jež znaj pevný břeh
Nechť do očí mi ostrý písek vane
Ty bloudíš v cizích přístavech
Mystické pouti, vždycky nečekané!
Mým snem jsi prošla jako zjevení
A zrak tvůj do tmy bez ustání třeští
Nový den se potácí před svým zrozením
Ty východisko z oplakaných scestí
Buď pravěčným mým zmoudřením!
Jak pomíjí to lidské štěstí…
Já už se nejspíš nezměním
Lásko buď jen ostnitým roštím
Ať trnem tvým se poraním!
