|
Hladiny rozbíjí divoká kola
Voda je rozerve - vzniknou zas znova
Hladiny odnáší železné křiky
Do zídek přístavních naráží střiky
Schvácené koleje lámou své hřbety
Podvozky zjančené nad nimi letí
Rozplihlá skaliska smáčí se ve stoce
Z hor jaro přitéká s rozpaky po roce
Po trati ospalé šilhají světla
Do strání trachytů divoce vzkvetla
Do stání čedičů znělců a diabáz
S větrem jdou o závod o závod letí čas
Strašlivé komíny rostou jak bambusy
Sirnaté plodiny dech ranní zadusí
Barevné plameny pochybné závratě
Šelestí udání vyznání po drátě
Hladiny temné se zahltí pěnami
Hladiny dychtivé do jezů naráží
Vlak branou třeštící uvolní závaží
Z oblaků mrazivých vysvitnou šňůry
Vysokých napětí co plynou shůry
Však slunka na tříšť rozdrcená
Toť třpytka v Důlcích poztrácená
A proudy vod odchází s proudy vzduchu
Proudy fantasie proudy mystického vzruchu
Ženou v dáli listí z odumřelých stromů
Ženou římsy dávno pobořených domů
Ženou čas jak kolo vodní nazpátek
Tam kde konec byl je teprv začátek
Ženou do stoup léty navršené strachy
Ženou z duší otrávené slizké mraky
Ženou kola prudká neúprosně po hladině
V elipsy a smyčky ve vlnovky promění je!
Tahnou dál na sever s vonným dehtem
K obzorům hnána skrytým knechtem
Letí nad vodou a prostupují duši
Dráždí v dutinách a poklid hraný ruší
Běží po skalách korunní plátky tařic
Tlumok odvrhnu – teď mi už není na nic
Klesnou k hladinám ti pískovcoví svatí
Není to Ganga co jejich hlavy zlatí
Je to Labe zaskočené svítáním
V jitru chladném přesyceném čekáním
Tato řeka pouští na mě hrůzy
Ne ta řeka nesvolává ke mně Musy
Toto Labe plyne se vší nevinností
Skočit do něj je mi krásnou povinností
Stoupat znovu k hraně Mariiny skály
Křivka Střekova mne přitom zdraví v dáli
Klesat zvolna po černavém tufu
Utéct maličkostem utéct uličnímu ruchu
Po všech tratích jako stružky stékaj vlaky
Léta pokušení ze skal střemhlav letí
Zůstanou z nich ale jenom zvlhlé vraky
Skokům z převisů se pravda nejlíp daří
Leckdo složitěj své bědné žití maří:
Pruhy krvavé znamenají tu skálu
Pruhy zoufalství potřísní bledou trávu
Skáčí po lanech jak cirkusoví akrobati
Skáčí do vody a padaj’ do štěrkoví trati
Malé nádraží má zvláštní výhybku
Jež důvěřivá kola vede
Do štěrku do zeminy hnědé
Pak vlak do houštin odhodí
V tom prapodivném údolí
Kde vše tak rychle pomíjí
Je úsvit náhle stemnělý
Ten důl je řeka u stěny
Ten důl ulice krvavá
Co hosty chtivé vyštvává
Roztírá jejich rudé stíny
Po navigacích do hladiny
Jí krájí křídla ryční ptáci
Padají hlavou v cizí splíny
Tok jejich těla břehům vrací
V nocích z nich vzkvetou trpké slívy!
Odvěje vítr z silnic prach
A svatí hledíc do hlubiny
Odnesou z minulosti strach
Pak proudy vlahé elektřiny
Do slupek tisícerých tekou
A kaple – ruina zbědovaná
Se právem bude zváti Mekkou
K níž duše podrážděné běží
V důvěře tajné po nábřeží
Vykoupiti svůj hrozný hřích…
Den trhá s vodou lakušníky
V břečkách chlornatých spěšně chřadnou
Však z dálek hvězdných za šeříky
Za Hřenskem za skalnatou branou
Jdou vesla k sivým utopencům
Křísí jich těla vodou živou
Tou vodou Labem nepoznanou
Jež skví se září uhrančivou…
Za okny: nápis za nápisem
Se jmény zastávkových míst
Vylétám oknem za dopisem
Teď ještě nemůžeš ho číst!
Strom bez listů prý méně strádá
Však vzpomínka se v mysl vkrádá
A kvílí při brždění vlaků
Toť zásah z ocelových praků
Do ocelové zeměkoule
Jíž mechy a rez zahalují
Po ní se ptáci promenují
Jde holub Čínou Pacifikem
Jde vrabec po Sahaře Ghanou
Však padne ťatý jednou ranou
Jde po moři jen zrezivělém!
Vlaky se křižují voda kol běží
Mátožný stín však na duši leží
Však bachratý brouk po duši cválá
A veškera sláva je jen polní tráva
Jdou lidé kol rozbitých domů
Ve střepech tone ulice
Pach zatuchlin jde k spleti krovů
Toť konečná je stanice!
Jde po zdech strhlých vlezlý hlas
Jde stále vpřed – překročí sráz
Do hladin vazkých udeří
Kruhy ve vlnách poběží
Dostihnou po etapách břeh
Oživí dávno utonulá slova
Ta tryskaj’ do nábřeží znova
Pak sublimují v plamenech
Jež dětská touha rozhořela
Zas před ústy ti tuhne dech
Zas vysmívá se teploměru
Zas oblouk mostu temně hřímá
Houpe se s rehky na prutech
Pak skáče rázně do hlubin
Po řece rozmazává stín…
Letí jak symbol nevinnosti
Osuší čerstvou vláhu z květů
A ve svém rozpustilém letu
Pozdraví tisíc nových hostí
V pádu svém vzdává díky světu
Za překvapení záludnosti…
Staré město s překoceným kostelem
Staré město s ošumělým šedým hotelem
Staré město s dávno unaveným mostem
Láká do svých útrob jako chlípná žena
Staré město vyslovuje kdysi známá jména
Loví z rukávu stařičké trumfy
Zkouší znovu okoukané finty
Cíl však pochybí hned z první flinty
Prazvláštní náměstí má teď tvar kola
Zem se tu otáčí znova a znova
Dlažba je kolotoč s šíleným převodem
Jen pohled do výše než jsem jím odhozen
Již letím odvržen z divého kola
Padaje v hlubinu vynesen znova
Létaje do hlubin padajíc do oblak
Míjeje řeky břeh míjeje polní mák
Sta tváří vůkol mizí v rychlém sledu
Sta tváří zmrazených v bisarním šklebu
Sta tváří problesklých v pradávných časech
Sta slov zachycených v rozpoznaných hlasech
Defiluje na té prapodivné pouti
Je to panoptikum soudní tribunál
Četa sudiček neb služebníci smrti
Déšť vše rozpil všechno rozmazal
Křídový nápis na cestě a na zdi
Setřel z tvých očí slzné hvězdy
Ty slzy tekou Českou branou
S Labem daj’ městu nashledanou
Ty slzy tekou z šikmých věží
Auta jim troubí po nábřeží
Však navzdor ocelovým mostům
Rozvírám křídla starých skříní
Z nich skáčí kostýmy maškarní masky
Zmuchlané papíry vylhané lásky
Tekou po hromadách velkoměstských smetí
Do oblaků z ohnišť popelářských letí
Uhlíky pohasnou za slunce průtrží
Za nocí deštivých do cest ti pohoří
Popílky slétají do korun borovic
Hnízdí ti ve vlasech kryjí tvou sinou líc
Však navzdor ocelovým mostům
Smím patřit k tvým náhodným hostům
Než zrcadlo mne odbude…
Zas jsem tvá oběť přelude
Zas vše je nic než illuse
Co lže mi svojí náklonnost
Proč vysmívá se mi ten most?
Sotva popatříš pevný bod
Ten splyne hladce s kalem vod
Svým tělem změříš hloubku řeky
Svým tělem budeš hrozit věky
Staneš se bójí říčních lodí
Co plavbu pryč od mělčin vodí
Nehledej v tom zvláštní znamení
Zůstaneš jen pro výstrahu zvěčněný
Dalším chmurným pruhem na skalisku
Skále nadějí – zádušním obelisku
Letí zas do vody a do štěrkoví trati
S každou hodinou se tvoje štěstí krátí
Letí do hlubin však nedostihnou hrobu
Plovou k Hamburku – naleznou živou vodu
Náměstí mystické znovu se točí
Rychleji rychleji v mlhách máš oči
Barevná světla a dusivé dýmy
Vznešená hudba a deštivé stíny
Deštivé stíny jdou zrcadlem ulice
Šum řeky sesílí běžím směr Předlice
Běžím jak ve mdlobách vilovou Klíší
Na mostě nad řekou než omdlím píši
Z notýsku stékají kaskády veršů
Papír se rozvlní pod tlakem dešťů
Do bouří burácí hudba z night clubu
Slyším ji ještě zřím těch světel duhu
Slyším znít z povzdálí dráždivé hlasy
Slzy déšť promísí jsem v pasti krásy
Znovu zas přiletí daleké tváře
Je to snad poselství – chápu se snáře
Nehledám myšlenky všechno je jasné
Nehledám domova teď je mi krásně
Nehledám vzpomínky nehledám zítřky
Jsem mokrý do nitky svobodně ztracený
Jsem deštěm posvěcen přeludy zmámený
Hlavu mi proťaly bronzové šípy
Padl jsem v blouznění pod větve lípy
Do očí vstoupila zářivá světla
Vše hmotné kolkolem rázně vymetla
Z pasáží provlhlých prýští sem slova
Dunění v tunelu k úprku volá
Ze skály šílenců útěchy vanou
Světla mi zazvoní poslední hranou
Světla zas rozhodí mlhu tvých vlasů
Proč hledám ve větvích tvou dávnou krásu?
Když měsíc roztáčí úchylné stíny
Když bojím se popatřit na hodiny
Pak všechno tone v téhle řece
Posté snad a poprvé přece…
Jsem trolleybus – mám ruce propálené dráty
Jsem vláknem žárovky vzpomínkou rozehřátý
Jsem přívoz na trati co lano chrání
Před větry z jihu před dálek lhaním
Jsem skalníkem nad touhle skalou
Pevně tkvím v kořenech v propast čním hlavou
Hladiny rozbíjí divoká kola
Voda je rozerve vzniknou zas znova
Neptám se na meze realit snění
Co naplat včerejšek ten dávno není
Stavím si před sebe co jsem měl dříve rád
Smím i dnes milovat – či si jen umím hrát?
Z pralesů letitých zůstaly mýtiny
Ploty se rozpadly vymřely květiny
Z cesty je dálnice z radosti hněv
Z domku pak věznice z písní jen řev
A dávno na pokraji zimy
Nesbírám lístky kopretiny…
Je něco smrtelné mrtvá jsou slova
Jsou však i věčnosti vrací se znova
Poznávám pod skalou neznámé tváře
S napětím otáčím stránkami snáře
Vidím zas hříšníky vrávorat po mostě
Před nudou utíkám schovat se do deště
Před nudou překročím zábradlí mostu
A znovu zas poznovu vzdám Labi poctu
Jak lakušník kdesi stržený…
Země je velká centrifuga
Kdo ke středu jde toho vrhá
Letím bezvládně nočním větrem
Jsem odsouzen být černým Petrem
Letí mi v patách rzivé stíny
Letí mi vstříc kamenné střepy
I sošky svatých z břehů letí
Řežou své tváře do paměti
Jak ostřice po nohách běží
Na jizvách jim nic nezáleží
Pak zazní srdceryvný řev
A navždy zmizí pevný břeh…
Co dělat mám – proč vzpomínám
Co z toho mám – to nevím sám
Jen jeden den jen krátký sen
Jsem ztracený jsem unesen
To Labe ve mně budí hrůzy
Ta řeka dnem i nocí děsí
Mým prokletím je tento sen
Nápis na okně zroseném
Kéž to jen sen
Bláznivý sen
Přijď zapomnění
Přijď sladká amnesie
Jsi kus hrůzy
Jsi kus naděje
Ty Labe
Ach Labe…
| 
