světla o(s)lepují světla 

v mezerách    mezi    věcmi    je    knihařský   klih

ve hřbetech a korunách stromů je jako v herbáři

a stránky se slepují -

 není kdo by je otáčel, ve chvíli,

kdy se zpocené prsty větru povalují v rozkrocích rozsoch

a soch, které, v očích vypaléné díry do hedvábí,

fatamorgánami ožívají

a do rozsedliny pod čelem - do toho malého otvoru - jim snad jakýsi zkamenělý bůh vložil do hlavy ten šém

vycházím ze skalního města - ven,

do ohnišť s přiloženými čilimníky

a jazyky, které kdosi vyšlehává od podstat       výkovků se ode mě nedočkáš    z litin   nechoď sem

do ohnišť s přiloženými čilimníky

a jazyky, v nichž jsem statistou citů  v předtočeném filmu       jsi kaluž, a já snad jen rozpraskaný lem

                                                                                          úst, z nichž se ke mně nedoptáš

vycházím ze svého skalního města, když mi vyhořela páska za očima kamer, do polí,

když je pohnojí

a připíjím si city vmíchanými    v metanolu

bolest hlavy

mi Poseidona roztrojí