„Vážení, je to v háji, Janek se rozvádí!“ vypadlo z mého pivního přítele po té, co rozrazil lítací dveře naší hospůdky. „Takže je to jasné, proč se s nikým nebaví a osaměle popíjí v nádražním bufetu,“ přidal se další. Hlavou mě proběhl film posledních měsíců. Opravdu, náš kámoš Janek se nám vyhýbal. Dříve nepokazil žádnou legraci …Tenkrát, když jsme se opili vedl naše pochybné seskupení, kdy zahaleni do bílých prostěradel  jsme kráčeli městem . Se zeleným věncem na hlavě  a s vidlemi v ruce pronášel vznešeně „Zdravím vás, lide římský,“ ačkoliv jsme byli na zájezdě pouze ve Znojmě. A nyní…škoda mluvit. Telefony nebere, v hospůdce „U Pitbula“, kterou jsme pojmenovali dle výrazu jeho majitele, má několik „áček“.

„Vysyp, co víš, “  vyhrkla jsem nedočkavě k příchozímu a celá parta nastražila uši.

Posléze jsme se dozvěděli, že od něj odešla po třiceti šesti  letech jeho manželka, prý si našla mladšího milence. Taková věc člověka sebere, to je jasné.To, že má parohy věděl v našem městečku leckdo, ale nikdo, včetně mě, mu to neměl odvahu říct. Proč taky, mysleli jsme si, však ono ji to přejde a bude klid. Spletli jsme se. Nepřešlo.

Ačkoliv mě jen tak něco nerozhodí, Jankův osud mě nemohl ponechat lhostejnou. Navrhla jsme tedy, abychom na něj počkali příští den před firmou, ze které ho kupodivu vzhledem k jeho pracovní morálce posledních dnů ještě nevyhodili.

„Jo, a seženeme mu štěně, “ navrhla kámoška vytahujíce noviny s rubrikou „Chcete mě. “ Dovolila jsem si však nesouhlasit. „To víš, že jo, a bude po něm, vždyť má alergii na chlupy.“ Přítelkyně se však nedala. „Co tedy navrhuješ, když  jsi tak chytrá?“  Zapřemýšlela jsem a v tom jsem si vzpomněla na jeho obdiv k mému počítači. „ Klucíí, nemáte někdo náhodou vyřazený comp?“ vznesla jsem k přemýšlející  společnosti dotaz. „ My se tu staráme, jak  vrátit parťáka k životu a ty zase kšeftuješ,“ osočila se na mě společnost. „No dovol, já myslím pro Janka, vždyť u mě hrával  na počítači hry a ani slivovice moc nevypil, a to je co říct“ mrkla jsem významně na pobouřené spolustolovníky. „Co taky jiného jste mohli dělat, chlastat nebo hrát na počítači, vždyť je o třicet let starší jak Ty, “ neodpustili si hoši poznámku. „ No, jistě mlaďoši“ rýpla jsem si do toho nejstaršího, „Ale teď ten počítač,“ zaprosila jsem. „No dobře, Vlastičko, já se podívám, když jsi taková útlocitná,“ zazubil se na mě Zdeněk, jemuž patřil bazar

s počítači. Svého cíle jsem dosáhla. Chytil se. S pocitem uspokojení jsem odkráčela domů, neboť jsem chtěla aspoň pár hodin spát.

Druhý den okolo třetí hodiny, kdy  obvykle končíval, jsme na něj počkali před podnikem. Zdeněk nezklamal, přivezl počítač sice pochybné kvality, ale  na solitér , autíčka a jiné „duchaplné“ hry jeho kapacita plně stačila. Po chvíli čekání  se okolo stářím poznamená vrátnice vykolébalo alkoholem poznamenané individum, které jen vzdáleně připomínalo přítele Janka. „Vážení, on vypadá doopravdy strašně, „ dala jsem za pravdu svému pivnímu kolegovi z hostince. Po té jsme naložili našeho přítele do auta ke Zdeňkovi a v mém minibytečku zahájili léčení, samozřejmě jak jinak, bylinkami,.sama je nepiji, ale s oblibou je předepisuji známým, kterým pomáhají. Nevím, zda je to způsobeno léčivou mocí přírody nebo bezmeznou důvěrou mých přátel v mé pochybné léčitelské schopnosti. Je ovšem pravdou, že nám matka příroda pomohla a po dvou hodinách byl Janek ve stavu „konverzace schopném“. Nahodila jsem výraz roztomilého kotěte a  zapředla sladce .“ Teď milý Honzíčku zamhuř oči a nepodváděj!“

Janek kupodivu poslechl a když pak směl již své oči zdobené kruhy z nevyspání otevřít, zapomněl zavřít pusu. „Tak tahle nádhera je Tvoje,  dárek v narozeninám v takzvaném předstihu,“ vypískla jsem. Parťákovi málem vypadla údivem protéza, nechtěl věřit, že i on se bude řadit  k části lidstva obdařeného druhou gramotností, neboť jak tvrdil, naučit se na počítači „je muška jenom zlatá, jen ho mít .“

Konec večera proběhnul pro změnu v jeho bytě, kde jsme mu počítač s radostí zapojili. Tu noc na rozdíl od nás Janek nespal, neboť sváděl nerovný boj s nástrahami záludného Soliteru.

Ne, že bych byla vědma, ale přesně jsem věděla, kdy  svůj intelektuální duel ukončil, neboť ve tři ráno zazvonil telefon, s dotazem, „jakže se ta potvora vlastně vypíná“. Záludný příkaz, jak ukončit Windows byl vyřešen, ale já už do rána neusnula. Hřál mě však pocit, že naše snaha nevyšla naprázdno a že má kamarád o zábavu postaráno.

Má radost netrvala dlouho, neboť každý jeho dotaz byl nasměrován jako bolestné SOS na můj mobil. Windows je opravdu potvora nevyzpytatelná, neboť při měkkém restartu je třeba použít třech kláves, což bylo nad jeho síly. Když se mu to konečně povedlo přijel osobně. Už mezi dveřmi cenil zuby jak šelma v době krmení a rozčiloval se, že, mu počítač napsal, že jakmile ten debilní příkaz potvrdí, vše se vymaže. Byl zoufalý.  Jen osobně jsem ho přesvědčila, že mu zmizí jen neuložená data, tedy v jeho případě parádně rozjetá raylle.

Po měsíci  navštívil Zdeňka ve firmě a v době, kdy mu  vařil kávu, rozhodl se ho překvapit nainstalováním nové hry a tak ho přesvědčit, že počítač není jen práce, ale i príma psina. Jenže ona disketa s „príma hrou“ obsahovala i záludný virus. Antivirový program byl pro něj věcí neznámou.

Čert ví, k viru ohne half  přišel…Výsledkem bylo vpuštění té neposedné mršky do firemní sítě Zdeňka, který mě  při vyprávění této příhody připomínal semafor, neboť střídavě rudnul a zelenal.

Po měsíci se konečně Janek  dostavil do hospůdky a poručil všem po pivě a navrch přidal panáka rumu..

„To je na počest mého připojení na internet!“ Pivo mi přestalo chutnat. V mých představách se jako noční můra honila listonoška s účtem za jeho služby Telecomu. „ Neboj, já o zmáknu,“ prohlásil hrdě, „jen nemůžu zprovoznit kutloch“ . Po chvíli bylo jasné, že neví, jak se stahuje pošta do Outlooku,  ale tušila jsem, že horor teprve přijde.

Je pravdou, že od té doby, kdy mu trůnil na stole počítač, nechodil  hrát automaty a nezřízeně se neopíjel…Byl zde však jiný problém, několikrát se zapomněl odpojit  usnul, sem tam zavítal na erotické stránky…

Když jsme se po doručení faktury za telefon skládali na to, abychom mu pomohli zaplatit účet, přátelé mě proklínali. Milý počítač a internet jeho nervy  a peněženku zruinoval víc, než celé automaty. Kromě jiného se k němu manželka s prosíkem vrátila.

Rozhodla jsem se. S flaškou rumu pod paží jsem ho navštívila  a  panáky pozvolna upíjela se zpožděním o tři kola. Jakmile  usnul, s tlukoucím srdcem jsem z jeho miláčka  vymontovala  harddisk. Věděla jsem, že na to nepřijde, nebo rozmontování svého Bobánka považoval za znesvěcení a  na odbornou opravu dlouho mít nebude. A taky jsem věděla, že přátelé mě neprásknou.