"Pojď, ukážu ti, kde pracuje můj táta,"

a hned jak to dořekla, uchopila mě za ruku

a už už mě vedla strmou lesní cestou

až na vrchol kopce,

odkud byl na celý areál ústecké Spolchemie

dobrý výhled.

"Támhle, vidíš?" hlavní nataženého ukazováčku

namířila kamsi na šedé cihlové budovy,

ukryté ve stínu doutnajících komínů.

"Jo jo, vidím," řekl jsem po chvíli,

a pak mě spokojeným pohledem pohladila na rtech.

"Vzduch dnes chutná jako čokoláda," prohlásila.

"S arašídovými oříšky," dodal jsem.