Zlehka hrábnu do
prostěradel
zmlknutí a cestiček samotářských
černonožníků....
protrhla jsem okna mezi rucemi
dřevěných bratrů
slunce nemá zábran...
Jen sfouknu rozpaky našich těl
a stejně zajmu i Tvé srdce
Tvůj rytmus svalu spojovanýho s duší
je můj
...na jak dlouho...
své pavučinové
hedvábí
rozhodím na Tebe
...voní nám po jasmín...
zmámený úsměvy
...čeho se bát....
Snad tento krátkozdásevěčnost moment
...nadechnem se...
Nechci se z kocoviny otřepat
...stále měj rád a hlaď...
nezboř jemná vlákna
jsme okna slunce
...jen jak odva...
|