Jednou, možná je to dlouho, možná zrovna posledně, když jsem šel zpátky, myslel jsem nad, ano, nad čím vlastně? Sám nevím, když se ptám. A co že mě vlastně napadlo? Bylo toho moc. Moc na moje chápání, natož popisování. Viděl jsem zbytky po západu slunce, který tentokrát nebyl takový, aby ve mně mohl vyvolat cokoliv jiného. Vlastně nebyl žádný až na to, že barvy se od růžové měnily a skončily tmavě modrou s pár, vlastně možná víc, ještě nevím, že by se to ještě nestalo(?), hvězdami. Teď je nebe modré tak, tak jak ho mám rád. Vybaví se mi vždycky slovo down - prý to je soumrak. Nebo snad úsvit? Nevím, ale to nevadí. No prostě jsem šel a viděl moře barev a napadalo mě moře myšlenek. Nebyly mi příjemné. Nemám je rád. Jistě to znáš, jsou takové ty z černé mlhy. Ani ty je asi nechceš znát když přijdou. Ale jsou neodbyté. Však víš! To pak člověk uvažuje i nad tím, co před minutou bylo nad slunce jasnější. Jenže slunce je za obzorem a ty? Ty musíš přemýšlet. Musíš. I když se ti nechce. Začínáš pochybovat. O čem tak asi? Dáváš divné otázky. O všem přece. Nevíš proč tu jsi, co tu děláš, jestli to, co děláš, děláš správně, no a tak, vůbec. Pak začneš uvažovat o druhých. Protože ale už je v tobě pro dnešek klid, o nikom neuvažuješ s chybami, ale tak nějak si ho postavíš vedle sebe a zjišťuješ ten děsnej rozdíl. Najednou ti připadá, že na žádnýho z těch lidí, ne nemáš, ale nikdy mít nebudeš, že jseš tu tak nějak navíc. Tak divně navíc. Zas né tak úplně, protože možná, že by tvá nepřítomnost, spíš neexistence, někomu chyběla. Jak dlouho? To se ptáš ty nebo já? No a pak, pak když se do toho dostaneš, tak napíšeš to, co teď já a doufáš, protože ani nic jinýho nemůžeš, doufáš, že ti někdo podá ruku - páč člověk sám sobě podat ruku nemůže. No jen si to zkus že potřebuješ druhou stejnou! - nebo třeba, že tě dorazí, jenže pak si řekneš, že takhle uvažovat není normální. Ptáš se proč? Nebo snad tak uvažuješ taky? Proč? Já sám nevím. Asi protože to ostatní říkají. Nebo, jo to je vono! Nebo protože, protože sem toho eště málo viděl a jinejm málo ukázal a, a ... Vlasně už nevim. A tak čekáš, čekáš, ... Čekáš, protože teď to potřebuješ. A že až teďkon někdo přišel? Ale dyť mě už to přešlo. Nebo že by mě aspoň těšilo, že přišel? Nevím. Nevím jestli, ... A vlastně ani nevím, jestli jsem to měl psát. Možná, že jsem to chtěl trošku jinak. Jinak napsat, jinak myslet, jinak dělat. Však víš.
Chtěl jsem se podělit o něco, co se mi kdysi podařilo napsat a dodnes si myslím, že je v tom něco víc, než jsem byl schopen do toho dát.
|