Kdysi jsem žila
někde v moři, hebká tlamička
porostlá něžnými vousky
se otevírala, zavírala, otevírala
a než se navždy zavřela
plavaly za mnou
v hebkém závoji
má rybí vajíčka
krásně rosolnatě
lesklá. A můj svět
byl skvěle fialový
zelený, modrý
té lásky, slizoučké lásky
co já rybka rozdala.
Kdysi jsem žila
pod listem lopuchovým
do jamky v písku jsem svá
vajíčka kladla, kapičkou rosy
jsem svá miminka rosila, chloupky
na mých krásných šesti nožkách
se ježily, když jsem je bránila
před těmi, komu se nelíbila
má miminka překrásná.
Kdysi jsem žila v hnízdě vlaštovčím
přilepeným pod krovem stodoly
zoufale jsem pískala a letěla
na všechny světové strany
daleko, daleko od hnízda
abych supa odlákala
od mých holých dětí.
Má peříčka zakrvácená.
Na těch mých holátkách
ale vyrostla nová pírka
překrásná, šedivá
tou nejkrásnější šedí.
Kdysi jsem na louce za stodolou
na bílém prostěradle
své dítě kojila. A sílu moří
sílu louky rozkvetlé
sílu povětří patřícího
supům a vlaštovkám
mateřským mlékem
jsem svému děťátku
nádhernému
předávala.
A byl konec dubna
a třešeň tolik
tolik voněla
když něžně dokvétala
aby své plody vydala.
|