monology ořechových plavčíků
...jsem Robinson
svou vlastní vinou
na vlastním ostrově
jsem Robinson
místo kalendáře vyrývám vzpomínky
do kůry svých nocí
mám tu smůlu, že už jsem sám sebou
dopodrobna přečtený
proto vím, že přijdeš
jenže zrovna tahle stránka
je v mé knížce oslepená
svou vlastní nepopsatelností
jsem Robinson
přesně vím, jak budeš vypadat
co na tom, že jsi málo divoká
a trochu opálená
co na tom, že mluvíme oba stejnou řečí
co na tom, že jsi copatá roztančená holka
chybíš mi, Pátku...
...jsem svým vlastním hasičským sborem
na svém ostrově
jsem páteční verzí Robinsona
za letních podvečerů tančím s plameny po skále
mé neprospané půlnoci dorůstají v prázdných lahvích
bojím se házet je plné do moře
mám už své zkušenosti s piráty
jsem páteční verzí Robinsona
v srdci mého ostrova se kříží světlo s ozvěnou
a zdá se mi, jako bych každou chvíli
měla vybuchnout...
Obě lodičky z ořechových skořápek pluly po hladině a světlem svíček občas přejely
přes postavy na břehu. Ti dva se vzali za ruce a brodili se vodou až k lodičkám.
Drobné vlnky srazily skořápky k sobě, svíčky se propletly navzájem a hořely jedna
ve druhé.
Muž vzal dívku do náruče, přenesl ji zpátky na zem a dlouho jí něco šeptal do vlasů.
Byl poslední srpnový rok. Hodiny padaly jako hrachové bubínky, trhala se noc
a mračna sládla k východu.
|