|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
DUHOVÁ
Byl to zvláštní sen, barevný, živoucí. A ta bytost. Tak blízko. Ne, nemluvila, jen zářila těmi barvami, které mi něco připomínaly. Modrá, přecházela do zelené, ta do žlutavé, pak do oranžové. Byly to barvy duhy.
Bytost mě i beze slov pozorovala. Zato já jsem na ni chrlila svá slova, bez ladu a skladu, jak mě napadla a jak vycházela z úst. Zdálo se, že rozuměla všemu. I beze slov. Má slova na ní neulpívala, ale procházela skrze ní jako bránou. Sálalo z ní něco jarního, barvitého a svěžího. Říká se, že sny jsou symboly našich tužeb a přání. Že by ten sen byl touhou po dětství, plném jarních barev duhy? Po něčem naivním, oproštěném od všech složitých nánosů, blýskavých maškarád i mdlé šedi? Takovou přece byla i moje duhová kulička, kterou jsme jako děti nosívaly v kapse. Kdy jsme ještě nezažily, co je lidský klam a lest.
Pak se budík rozřinčel. Za oknem hlučela auta. Ranní běh na autobus, jelo se na malý výlet na hrad. Po návratu na nádraží úlek. Kde je moje peněženka? V batohu? Také nic. Autobus odjel a nádraží bylo liduprázdné. Co když peněženka leží někde na chodníku? Tam také nic. Pak u kiosku zahlučelo pár lidí. Divili se, proč tam po peronech tak lítám, co hledám. „Peněženku? To se nahledáte. Dneska se přece leda tak krade.“ Z nádražního domu se v okně ozvala zřízenkyně: „Jedině tak, že počkáte, až přijede řidič linky, co jezdí z hradu. Jestli peněženku nenašel někde na sedadle. „ Muž u kiosku, s buřtem v puse, se ušklíbl:“To by se musel stát zázrak. Leda tak.“
Splihlé vlasy od potu, promočená bunda od deště, protože mezitím se zatáhlo a spustil se liják, asi byl na mě dost komický pohled. Konečně přijížděl autobus od hradu. Potom řidič zastavil. Sklo před volantem se modralo, za ním se něco oranžovělo – má peněženka!
„To je vaše?“ Viděl, že k němu jdu a něco hledám. A podával mi ji.
„Ano, mám v ní výplatu. Vy jste anděl.“
„Já? Kdepak. To ta dáma vzadu. Na posledním sedadle. Ta ji našla a odevzdala ke mně.“
Měla modré oči, zelené šaty, žlutavé vlasy a oranžovou kabelku. Celou dobu mlčela. Nic neříkala, jen se usmívala. Byla mi povědomá. Jako vystřižená z mého duhového snu. Autobus zase odjel. V mé kapse ale už opět byla peněženka a v ní moje výplata.
Dva muži u kiosku překvapeně vykoukli zpod paraplete, když mi prodavač podával vařenou kukuřici. Liják vystřídalo slunce.
„Cože, vy máte svoji peněženku? No já jsem snad na mol, „ zahlaholil a dal si druhé pivo.
„Hele, to není možný, vono se nám to snad zdálo, nebo je to tím, že tu nasáváme jako duhy,“ dořekl a utřel si pusu, bílou od pěny a umaštěnou od buřtů.
|
|
|