|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
~ MISTŘE! ~
(Zdeňku Štěpánkovi)
V přepychu divácké pozornosti protéká tělem blaženost
a slova ve své jímavosti naplní celý sál.
Pak jedna slza v třetí řadě probudí v srdcích žal…
- je potok slzí pohromadě;
zbytečně jste se Mistře bál!
~
Už každé slovo v tichu vlídném hněte pocity diváků,
zas omotává je svým splínem,
vtáhne do říše zázraků.
Uměním duše pookřály a oči na rtech ulpěly,
smutkem veršů se každý halí,
jakby s ním padl do střely.
~
A ptal bych se Vás, Mistře drahý,
zda dáte mi svůj HLAS?
Sám odhodlán, však bez odvahy;
odevzdán svému - napospas.
~
Než lidé hlasem omámení probudí mysl zahloubahou,
Vy, Mistře, dnes s výkonem jste spokojený;
domů procházkou Malou Stranou
- setřást to „boží“ napojení...
~
Viola zhasla. Jen ve Slávii lustry září.
Za kamarády na chvilenku zastavíte se na džbánek;
kavárna ztichla, zpozorní tolik známých tváří...
přichází ON - Pan Herec,
přichází Mistr Štěpánek.
---------------------------------------------------------
„Tak, jako krev se noří z pout,
mám Bohem ruce svázané,
pověz mi, prosím, jak mám plout,
když zakázals mi říkat - NE?“
~ EUTHANASIE ~
(Žaluji!)
Všechno jsem zanechal na tomto světě,
už dávno, dávno tomu,
už za života svého a nezbylo mi nic!
Kdo ví,
co neseme si sebou do životů svých příštích;
samota, tíseň - bez hranic...
~
Viděl jste moje oči, Pane?
Staré a prázdné oči,
dvě vyschlé studny hluboké jak noc a suché jako růže plané,
a četl jste z nich bezmoc, slabost a bolest mou,
jak závaží života tíživou?
Dva pahýly, co do noci tu trčí, křičí a řvou po pomoci…
To volají vás, můj Pane!
Bolest tak nezměrnou,
že mráz a vichr v nich nikdy neustane,
a opovržení tam moc…
a touhu ZEMŘÍT!
Ach, Pane!
Dříve tak jasné a nyní kalné jsou - ty oči mé, pohledy uzoufané;
to nebolí vás, Pane?!
~
ŽALUJI!
Přec skončit život náš má milosrdná smrt!
Teď žaluji vám, Pane!
Já zajít nechtěl zaživa,
toť není lidským právem a já nejsem na to hrd.
Žaluji vám, můj Pane!
Člověk by skonat měl pro důležitou věc…
Jakou je lidská čest,
pro víru, děti, či ušlapaná srdce lidí;
jim pomoci se vznést…
Jakou je spravedlnost,
pro národ,
pro zlaté vlasy víly,
pro lásku čistou, jak světlo zářných hvězd!
Ach, Bože jediný!
Jen pro tak těžkou chvíli!
~
Výsada však tato dopřána mi není, Pane.
… a marně o tom přemýšlím,
a nevím, proč tak jest!?
Ve dlaních svoje srdce mám,
to ptáče zvadlé spílá vám,
z posledních sil se pohnulo,
nesmírnou křivdou vzplanulo,
och, cítíte to chvění?
Už lehká je mi zemská tíž,
i na životě lpění.
Vždyť zesnout měl bych důstojně a ne jen pro bolest.
Toť umírání zbytečné a nebetyčně sprosté,
a bezcitné jak bez práce na kámen ztvrdlá pěst!
… a smutno je mi z toho všeho…
a těžko to unést.
~
Žaluji!
Vám,
žaluji,
vás prosím, drahý Pane,
nenechte lidské duše plané,
když duše touží po životě,
nenechte slzy duším pít,
na světě není horší věc,
než lidským duším ublížit!
Já žádám vás o odpuštění - můžete Pane odpustit?
Člověka trpícího,
jak zbité zvíře, co nemůže už více žít,
ČLOVĚKA!
Nechejte ODEJÍT!
--------------------------------------------------------
|
|
|