~ VÍLY ~
Bojím se, táto,
bojím se tu sama,
víly netančí v zahradách,
vždyť od té doby,
co zemřela nám máma,
máš v srdci svém jen draky,
a já mám z draků strach.
~
My s tebou, táto, oba v hrůze bolu,
my nedáme tě drakům těm,
v té těžké bitvě zvítězíme spolu,
když pohromadě zůstanem!
~
Bojím se, táto,
moc o tebe se bojím,
i bráška o tebe má strach,
vrať se, náš táto,
vrať sílu našim polím,
my povíme ti o vílách.
~
Maminka naše zemřela nám mladá,
ten den se v duších setmělo,
ráno co ráno na lože rosa padá,
jak srdce ztrátou bolelo...
My děti, táto, máme už jen tebe,
tak ohlédni se za vílou,
o nás se opři, na mrtvé čeká Nebe,
ta muka jednou pominou!
Bůh obejme i drahou mámu naši,
v Nebi je šťastný, krásný svět,
snad sílu najdeš, táto, v Otčenáši,
tak dopřej jí ten boží let.
Bez tebe, táto, jsou i víly samy,
kdo se teď o nás postará,
víly netančí nad tou naší strání,
víly už tančí na marách.
Na marách tančí, táto uzoufaný,
na marách černých, jak šaty naší mámy;
ve větru tančí ty šaty barvy heny,
prázdné a mrtvé, jak oči tvojí ženy!
~
~
Dětičky malé, jste ještě příliš slabé,
abyste tátu mohly podepřít,
snad dočkáte se; milé,
snad dočkáme se chvíle,
kdy táta zase bude žít.
~
On smutek neunesl a hledal spásu v trestu,
on zhroutil se mu celý boží svět,
kéž víla jeho ukáže mu cestu,
kéž světlo lásky zavede ho zpět...
~
~
Odpusťte děti,
odpusťte mi, prosím,
zármutek svedla hospoda,
teď už jsem s vámi, mé milované děti,
svědomí duši nahlodá!
~
Víly zas tančí nad tím naším domem,
nad stromy závoj z popela,
mamince naší, poslední dáme sbohem,
zvedla se křídla anděla...
|