Jeskyně Býčí skála v Moravském Krasu sloužila jako obydlí pravěkému - či předvěkému člověku celkem ve třech oddělených obdobích - neboli ve třech životech. První dva životy zde probíhaly již v "době kamenné" - poprvé je osídlení předvěkými lidmi zaznamenáno pře 13 tísíci léty před naším letopočtem v období "lovců sobů" - tedy v mladší době kamenné. Ještě na sklonku doby kamenné - nepodloženým odhadem asi před 12 tisíci léty zde jsou archeologicky naznačeny stopy po jiném osídlení - zejména prostřednictvím vrypů do skály jeskyně či úlomky kamenných nástrojů - tento "druhý život" je ovšem ještě hůře zařaditelný než život z období "lovců sobů". Muselo uplynout celých deset tisíc let aby jeskyně Býčí skála vstoupila do své archeologicky nejznámějšího života. Za těch deset tisíc let kamenné sekyrky začaly doplňovat ozdoby z mědi - posléze už propracovanější nástroje z bronzu. Technologie tavby kovových rud však za těch deset tisíc let přeci jen postoupily - a z vytěžených hornin začaly být naznačovány možnosti zisku dalších kovových materiálů - než v době bronzu. Novým kovem - u kterého se dalo předpokládat ještě vyšší využití bylo železo. První pece kde se tavilo železo se podobaly píckám na bronz - jenom se přizpůsobily na vyšší žár - který bylo potřeba při tavbě železa. Částečně zahloubené - částečně nad povrchem. Vlastně i teplota tavby mědi je velmi vysoká - 1084 °C - ale i tak bylo nutno žár pece navýšit na minimálně 1149 °C - což je nejnižší udávaná teplota tání železa vůbec - ale železo - podle obsahu uhlíku - a výsledného produktu - ocel/šedá či bílá litina udávanou tavbu až kolem 1500 °C.

Ovšem jeskyně Býčí skála ovšem nesloužila ani tak jako metalurgická dílna - ale spíš jako obydlí a pravěká svatyně nějakého pohanského kultu a je především spojena s rituálním pogromem - jehož obětí se právě stali tehdejší obyvatelé - a nález stop po tomto pogromu právě o Býčí skálu rozpoutal zájem iniciovaný z univerzitních kruhů ve Vídni v dobách C.K. mocnářství...

Co se týče výroby železa - tak výchozí surovinou se stal "limonit" - což je hornina okrové barvy - která kromě železné rudy - tedy oxidu železitého má ještě jistý obsah hydroxidů. A limonit se nacházel či doloval v mělkých jámách v zemi právě třeba nad Býčí skálou.

Při tavbě limonitu - nebo železné rudy vlastně probíhal dvojí proces, kde se uplatňoval obojí kysličník uhlíku - a to kysličník uhelnatý i kysličník uhličitý - čili souběžně probíhaly dva děje.
"První děj" - při spalování paliva (dřevěného uhlí) se vytvářel oxid uhelnatý "CO" - ve vysoké koncentraci jedovatý, navíc bez zápachu - takže nelze identifikovat.
"Druhý děj" - kysličník uhelnatý působil jako redukční činidlo na železnou rudu - neboli kysličník železitý - ruda se spolupůsobením žáru a oxidu uhelnaté CO tavila, či redukovala na čisté železo a jako vysokopecní plyn z pece odcházel oxid uhlíku obohacený o další množství kyslíku - tedy vysokopecním plynem byl již kysličník uhličitý.
Fe2O3 + 3 CO → 3 CO2 + 2 Fe
Tavba železa ve starší době železné probíhala například v miskových pecích - již v principu s podobným uspřádáním jako například budoucí vysoké pece - ovšem bez jakékoliv mechanické technologie - jednotlivá budoucí zařízení - nahoře kychtu či sazebnu - podobně jako vespod budoucí nístěj pro vylučování železa - tedy technologické prvky nahrazovaly zatím spíš otvory ve vyzdívce z jílu. Surové železo se pravděpodobně dál zpracovávalo zejména kovářky do podoby budoucích nástrojů - a je možné, že podle potřeby procházelo další tavbou - a to pro zlepšení mechanických vlastností - nebo možnosti vyhotovit odlitky.
Navzdory zdánlivé primitivnosti tehdejších pecí a technologických procesů - nalezené artefakty vůbec nesvědčí o nějakém primitivismu. Nejznámějším nálezem je třeba právě soška býčka - která dala název jeskyni Býčí skála.

Pravěcí metalurgové ze starší doby železné jsou ještě národem který nemá jméno. Starší doba železná se také nazývá "doba laténská" a ta je již spojena zejména s Kelty.