„Poznávám TĚ hošíku nemocný,
už dávno sedáváme pospolu…
Jaromíre, příteli věrný!
Patříme k sobě, a ty patříš MNĚ!
Celým svým životem - v snažení nicotném.“


~ PÍT! ~
(J. Londonovi)

Tři noci a tři dny já budu pít jak zvíře!
A budu strašně pít!

Dnes neulehnu do hedvábí,
nikdo mou touhu neoslabí;
zas nechce se mi žít!

Ty noci budou bezesné, černé a děsivé
a každý nový zimní den vezme si kousek mne.
Já budu chlemtat jako Dán to pívo pěnivé.

~

Už otvírejte nádrže,
a připravte se na to,
že všechno, co na stole stojí,
já vypiju vám hned!

Vždyť víno proudí v žilách božích,
vždyť víno, to je zlato!
… a ptáte-li se, proč tak piju?
No přece za to!
Za TO!
ZA TO!
Ve sklínce hledám jed!

~

Pít! Pít!
Chci ukrutánsky pít!
Den za dnem jsem blíž k svému cíli...

Zas těším se jen na tu chvíli,
až zbaven svého ostychu,
od Malosti si oddychnu.
Ze sna se více nevzbudit!

Odhodit všechny masky světa,
přiznat si prohru - po mně veta
... že nebyl jsem falešný hráč,
ukázat „slušným“, co jsem zač!

~

Já budu pít na Štědrý den
a budu pít i na Vánoce,
to pro ten živý dětský sen
„obouvám botky maratónce“.

Vždyť zdálo se mi o štěstí,
co potká mě až na konečné,
štěstí, tak prosté bolesti;
už září oči fosforečné…

~

Tak lej to do mě trychtýřem,
ať víno teče zhusta;
jak nahý v trní přistižen,
neboj se mého gusta!

To zvíře ve mně žízeň má
a žízní oči poulí,
ta destrukce je cílená;
ať už se sudy koulí.

Tak napojte ho nenasytu,
má kamarády všude:
„Vítejte bratři ze záchytu,
nebuďte němí studem!“

Až harmonika zahraje nám,
na tesknou notu zvrhne se flám;
už chlapské slzy stoly zkrápí,
chlast štítem pro citlivé chlapy!

~

Vím, co mi přeješ - hodně zdraví,
vždyť já bych si ho také přál,
Pánbůh se za mnou brzy staví,
a třeba vrátí, co mi vzal…

Ve víně utonulo mládí,
pívo z mých očí smylo žal,
kořalka zabíjí i svádí,
ethanol mozek udolal!

V těch plných sklínkách alkoholu
rozpouští se mé trápení,
vždyť mají sílu apoštolů;
zlí duchové v něm lapeni.

~

Teď,
když se zpátky ohlédnu,
tak nezbylo z nich NIC!

... v jizvách jen střípky problémů,
a stíny mého života,
jež uchovává hemisféra.

V nich marně lovím, co tam není,
zas leju jako poražení;
bolest duše však nezmizela...

Óóch,
kéž vzpomínek a radostí zbylo by ve mně trochu víc.