|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Růžová revoluce
Když jsem včera před setměním na obloze pozoroval červánky, netušil jsem, že ráno bude už celá republika růžová.
Politika mě nikdy moc nezajímala, možná protože jsem jí nedokázal porozumět. Ti „nahoře“ pro mě představovali bandu lidí, kteří mají možná nějaké ideály, ale jakmile se dostanou ke korytu, začnou chrochtat. Takže když včera vyhrála volby na prezidentku jistá Berenika Hajná, nijak mě to nezaujalo. Dnes jsem se však zhrozil a uvědomil si, co se to sakra vlastně stalo. Vyhrála Berenika Hajná! Blbá „Růžovka“. Jůtuberka a instagramerka, která všude říkala:
„Buďte růžoví, miláčci.“
Vyšel jsem na ulici a nestačil se divit. Na radnici už visela růžová vlajka a technické služby po městě rozvěšovaly ozdoby téže barvy. Chystaly se oslavy na počest nové prezidentky země. Kolem mě projel popelářský vůz… růžový. V dálce houkala sanitka…ale tak nějak jinak…vesele. „Růžovka“ totiž vyhrála díky své pozitivnosti. Lid, jak se zdá, měl už po krk tragédií, vražd, válek, nadávání a všeho špatného. Chtěli něco usměvavého a jednoduchého. A to bezpochyby Berenika Hajná splňovala.
„Máte už po krk všeho černého a smutného? Já také. Přinesu vám jen dobré zprávy, radost a zbavím republiku smutku a starostí. Buďte růžoví, drahoušci,“ říkala před volbami.
Vyhrála a ihned začala úřadovat. Ještě než jsem došel do práce, začaly platit nové zákony. Berenika vydupala se vším, co slíbila. Zakázala černou barvu, zakázala televizní zprávy ze světa, o vraždách se smělo informovat jen o ukončení současného života a v okamžitou platnost vešel zákaz vulgarismů na veřejnosti.
Víte, mé zaměstnání bylo řidič pohřebáku, a když jsem došel před pohřební službu, zděsil jsem se. Kolega právě přelakovával funebrácký vůz na růžovou barvu. Slogan firmy jsme museli také změnit. Místo ústavu Havran jsme se jmenovali Pohřební ústav Rakvička a naše motto znělo:
„S námi rychle pod zemičku vstříc krásnému nebíčku.“
„No do prdele,“ ulevil jsem si a v tu ráno jsem si všiml, jak kolemjdoucí žhaví mobily. Normálně mě napráskali. Věděl jsem, že mě čeká pokuta.
Od tohodle dne šlo všechno do kopru. Naše země se proměnila v růžový ráj bez špetky černé, násilí, sprostoty, negativity a starého dobrého sexismu. Prostě peklo.
Hajná uvrhla zemi do optimismu a pozitivního myšlení. Říkal jsem si, jak dlouho to může vydržet. Lidé si nechávají dobrovolně lhát. Já měl už druhý incident s módní policií. To není vtip, klasická státní i městská policie byla zrušena a nahrazena tou módní. Muži zákona nenosili uniformy, ale obleky, co byly zrovna „in“. Takže když jsem si vyšel ve svém oblíbeném metalovém triku od Cannibal Corpse, na kterém byl výjev rodící zombice, která přivádí na svět malé zombátko, které ji rovnou začíná žrát, tihle nafintění nýmandi mě zastavili. Nechápal jsem, jak to, že mé triko vadí, vždyť ten obrázek je to nejroztomilejší na světě.
„Co to máte na sobě, občane?“ zeptal se mě dvoumetrový hejhula v legínách a kašmírové vestě.
„Vy nemáte oči?“
„Mám a ptám se, co to je za tričko? Nevíte, že černá barva je zakázaná a výjevy násilí také?“
„Vím.“
„Tak proč to nosíte?“ zeptal se druhý z policistů. Fascinovaly mě jeho totálně ujeté vousy. Úzké proužky vyholené do malých čtverečků. Na hlavě měl cosi, co mohlo být v jiné dimenzi čepice, ale mně to přišlo jak igelitový pytlík. Na sobě měl síťované triko modrozelené barvy a velmi, ale velmi upnuté kalhoty. Nechápal jsem, jak něco takového může dělat módní policii.
„Protože na to seru,“ řekl jsem prostě a trefně.
„Identifikujte se,“ poručil první policajt, mistr legín.
„Muž. Teda když jsem se naposledy díval.“
„Nechte si ty vtípky.“
„Proč? Je to zakázané?“
„Ne, ale k věci. Jméno, rychle.“
„Jmenuji se Bezejmenný hlavní hrdina.“
To je prosím pravda, protože autor byl líný vymýšlet mi jméno. Stejně jako spoustu částí děje a spokojil se s lacinými vtípky.
„Máte to za pět set. Oblečení si noste, jaké chcete, ale bez těchto hrozných obrázků a nezapomínejte, že černá je barva negativity, která je tu zakázána.“
Tohle byla jen kapka vody v moři absurdit pravidel, která nová prezidentka nastavila.
Týden, dva nebo měsíc? Za jak dlouho se může projevit nesmyslnost nového režimu? Republika už byla růžová, jak jen to šlo. V ulicích řádila módní policie, na internetu zasahovalo komando „NN“, tedy Nepřátelé negativity. V zásadě šlo o mazání toxických komentářů a nevhodných příspěvků. Jistě, to se dělalo už dříve a částečně jsem s tím i souhlasil, ale nyní to znamenalo totální hlídání každého slova či videa v online světě. Napsali jste „to je ale hloupé“ a do dvou dnů jste měli napomenutí a výzvu k zaplacení pokuty. Při opakování vám prostě vypli internet.
Z režimu, který měl přinést optimismus, a zničit negativitu se stala diktatura. A lidé si začali všímat.
Jednoho dne jsem, ve slepé uličce za naším pohřebním ústavem, načapal staršího pána, kterak tam do zdi nadává:
„Kretén! Jebat. Posraná prezidentka! Zmrd.“
Lekl se mě, když viděl, jak na něj civím.
„Promiňte, já už to prostě nevydržel. Jak si alespoň jednou denně nezakleju, jako bych ani nežil. Prosím, neudávejte mě.“
V ten okamžik jsem věděl, že musím něco udělat. A tak jsem začal.
Nebylo to snadné, ale měl jsem dost přátel. Třeba kamaráda v rádiu. Přišel jsem za ním a povídal mu:
„Chce to metal. Ten nás zachrání.“
A tak pustil metal. Pořádnej nechutnej, chorobně úchylnej gore death metal, aby se z toho Hajná třeba opupínkovala.
Do ulic jsem vyrazil v černých kalhotách, černým tričku s obří šklebící se lebkou na obrázku, černou koženou bundou ozdobenou pyramidami a nábojnicovými pásy.
Jak jsem tak kráčel, mířila za mnou módní policie, aby mi vynadali. Jenže najednou se ke mně přidávali další lidé v černých barvách. „Módňáci“ to hned otočili do jiné ulice. Pochod mohutněl a stával se regulérní demonstrací.
Někteří nosili transparenty:
„Vraťte nám sprostá slova, vy kurvy!“
„Chceme zas smět nadávat a říkat, že všechno stojí za hovno.“
„Ať žije metal!“
„Černá je dobrá.“
Protože média nesměla o něčem informovat jako o negativních událostech, vysílala krátkou reportáž o šťastných lidech, kterým se stala nemilá věc, když se na ně vrhlo černé oblečení a navléklo se na ně. Transparenty vznikly nedopatřením, když špatně stekl inkoust na jednotlivých vzkazech. Jde totiž o pochod na oslavu přátelství mezi lidmi.
Jenže protesty sílily. Nebyla tu instituce, která by to zastavila. Policie neměla zbraně, nikdo nesměl používat násilí a ani nadávat.
Pátý den protestů svolala Berenika Hajná lid na náměstí Růžovění, kde měla proslov k obyvatelstvu republiky.
Stylově u růžového řečnického pultu a celá v růžovém pronesla Hajná pár vět:
„Moji, miláčci. Přinesla jsem do naší země něco, co chtějí lidé od pradávna. Mír a lásku. Veselí a život bez starostí. Zmizely vraždy…“
„To protože si o nich zakázala mluvit, ty krávo,“ křikl někdo z publika, ale Hajná pokračovala bez zaškobrtnutí dál:
„… násilí a obscénní hudba, filmy nebo nechutné hororové knihy. A co vy na to? Po chvilce vás to přestalo bavit. Chtěla bych říct, buďte růžoví, miláčci, ale když evidentně chcete hnus a negativitu, tak řeknu jen – naserte si, vy nevděční zmetci!“
Tohle nikdo nečekal, včetně mě. Závěr věty řekla Hajná nějak zkresleně.
„Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém,“ pokračovala podivně hlubokým hlasem a v očích se jí zalesklo.
Pak nastala obrovská přeměna, kterou bych vám rád popsal, kdybych to uměl. Prostě to bylo epický, drsný, kulervoucí a tak stylový jak jen může. Z Bereniky Hajné byl rázem obří sedmimetrový robotický kolos.
„Robot jako kráva,“ zahlásil někdo z davu, který už začal prchat do všech směrů.
Růžový gigarobot s blond vlasy se rozhodl ničit. Lid se ale nedal a tak začala „Černo-růžová“ válka. Metalisti vs. Růžový transformer.
Byla to nesmyslná válka, ale to jsou vlastně všechny. Hajná útočila na vše živé bublinovými nukleárními zbraněmi, my metalisté jsme válčili drsnými thrash metalovými riffy zesílenými masivními zesilovači.
Vypadalo to na plichtu, ale pak přišlo překvapení. Rozpršelo se. Berenika Hajná začala skřípat a po pár hodinách se zřítila mrtva k zemi. Nikdo to nechápal, ale když se prohledalo její robotické tělo, zjistilo se, že byla vyrobena v Číně.
„Aha, tak to dává smysl,“ konstatoval vyšetřovatel.
To byl konec Růžové revoluce a také krátkého vládnutí diktátorky. Život se vrátil do normálu. Lidé opět nadávali, podváděli, nazývali se pohlavními orgány a toxicita ve společnosti se opět dostala nad hranici normálu. Já jako Bezejmenný hlavní hrdina příběhu nebyl nijak oslavován. Nikoho nezajímalo, že jsem začal odboj já, ale i v této společnosti jsem byl jen podivínskej metalista. No co, kašlat na to.
Brzy byly volby. A protože vše bylo zas v normálu, lidé si jako vždy zvolili naprostého idiota. Ach, svět je zas v pořádku.
Tento příběh vznikl za podpory fondu České republiky pro rozvoj nevkusné kultury a dekadence.
Podařilo se mi získat několik názorů na povídku od známých umělců:
Steven Spielberg (režisér filmů jako Čelisti, série Indiana Jones, Jurský park)
- „To je naprosto bravurně vystavěný příběh s hlubokým sociálním poselstvím a odkazem pro budoucí generace.“
Stephen King (král literárního hororu a autor klasik jako Carrie, To či Osvícení)
- „Hrozně jsem se bál jak to dopadne. Ta růžová prezidentka mě vážně děsila.“
Michael Bay (režisér kasovních trháků jako jsou Transformers či Armageddon)
- „Strašně mě to štvalo. Hlavně ten obří robot na konci. To je taková kravina, nechápu, jak se to někomu mohlo líbit. Ale tak Spielbergovi se líbí všechno.“
Papež František (hlava katolické církve)
- „Ty vole, to byl nářez! Válel jsem se smíchy po zemi jak blázen. A něco vám řeknu – metal forever!“
Dominika Myslivcová (bloggerka, modelka, youtuberka)
- „Nelíbilo se mi to. Nechápu, proč ti lidi nakonec chtěli černou a ne růžovou. A ta paní Hajná mi byla sympatická. Jen chtěla pro lidi mír a radost. Autor je idiot.“
|
|
|
