Právě jsem přečetl další příspěvek se sebevražednou tématikou, autor tentokrát zvolil tradiční způsob-skok do hlubin bezedných. No, jak to vidím, tak pod Pražskejma mostama maj teďka pohřebáci šichtu přesčas, nejspíš musejí jarní nihilisty z jistého nejmenovaného literárního serveru sklízet kombajnem. No nebudu to natahovat, popřemýšlel jsem o tom a říkám si, proč ne, proč stát stranou. když se ostatní baví. Rozhodl jsem se zprotivit se svým předsevzetím, že si tu ještě nějakej čásek pobudu.
Víte, ve škole mě to v poslední době nějak nebaví, no a taky holky mě nějak nechcou a to jaro k tomu, no hnus, znáte to. Prostě si zaplachtím, jako ten ptáček jarabáček a pak se pěkně rozplácnu a bude. Vydám se na ten kosmickej vandr a všecko mě bude šumafuk. Aby mě nebylo smutno, až budu jako mrtvej, vezmu si s sebou do kapes nějaký cédéčka, nějakou Irskou muziku a taky bluegrass a taky Johna Denvera a Jablkoně nesmim zapomenout, smyčcový kvarteta od Janáčka ty ne, ty mam pučený, no, ale stejně budu asi potřebovat na to batoh. Jo a taky zábavnou knihu si vezmu do kapsy, nejlíp něco od Chestertona. Ještě svačinu si musim jít koupit, kdo to kdy viděl, skákat takhle nalačno. Vánočku a mlíko, to je taková správná svačinka nadějnýho sebevraha......
Ještě, že hnedka za kolejema se až k nebeskejm výšinám strmí temná skála, úpatí je dokola obrostlý rozkvetlym třešňovym sadem. Pod každou z těch třešní se líbá zamilovanej pár, fuj nemravové. Tak se soukám na ten kopec, na zádech bágl plnej mý oblíbený muziky, v ruce svoji kejtru Adélku, přece bysem jí tu chuderu nenechal samotinkou, v jedný kapse Anarchistu Čtvrtka (ne, to není o tom, co napsal Rumcajse) a v druhý tu vánočku, mlíko už jsem vypil. No, teď stojím až na vrcholu té skály, která je vztyčená jak ukazovák a lechtá nebe na břiše, no výhled jako prase, to vám teda povim. Pode mnou utěšená mozaika skrovných políček, v dálce hory modrající a ta řeka, která se krajinou bohem požehnanou vine jak pentle zlatavá ve slunečním svitu, ó jak je krásné žít. Jindy bysem se bál, že sletím, ale teď, ach ta svoboda, jsem volný, jak opeřený dravec mezi nebem a zemí. Tu mi pod botou uklouzne kamínek a plachtí dolů. Ještě furt padá, ještě, ještě................... a teď zmizel v těch bílejch třešňovejch duchnách tam dole, aby tak spadnul někomu na kebuli.
Jejda, dlouho padal, to taky budu hehehe, no, ale ono to bude jaksi definitivní a co když oni kecali, psali že se budou zabíjet, skákat z mostů a mrakodrapů a teď se někde veselí u piva, nebo třeba tam pod těma třešněma líbaj nějaký holky, ne-li něco horšího a já se tam rozplácnu jako žába a budu, jak se řiká za vola. Ne, cítím ten velebný pocit, tu svobodu, tu moc nad životem a smrtí (vlastní), právě se chystám obětovat svůj užitečný a nenahraditelný, svůj jediný život za lidstvo, já HRDINA.
Rozebíhám se a HOP...... Dole pode mnou bouří a vřou rozvášněné davy nezletilých nihilistických fanynek, skandují mé jméno, už na sobě trhají trička, odvážnější už i spodní prádlo UAAAAAA a plác. Konec....
Tam dole, pod temně se strmící skálou, tam v tom sadu třešňovém, nalézá se malý hrobeček a na náhrobku je psán takový epitaf: "Zde leží pochován JELEN, ten, jehož skon byl stejně tragický, jako jeho tvorba." U toho hrobu, dávají si v měsící máji dostaveníčka dvojice zamilovaných nihilistů a se vzpomínkou na padlého hrdinu dávají na hrob skrovnou kytičku lužního kvítí.
|