Nebe bylo prosvětlené oranžovou barvou světelného smogu a odněkud z jeho výšin (ke kterým se záře z nejen pouličního osvětlení ještě nedokázala dostat a které si zvládly zachovat svojí panenskou temnotu) padal tiše k zemi sníh. No, tiše… Vzhledem k tomu, že vysoká betonová budova pracoviště, ze kterého právě vyšel muž zahalený od krku až po kotníky v tmavém kabátě, byla situovaná poměrně daleko od šumícího města, téměř se až zdálo, že dopad sněhu by bylo možné zaslechnout.

Muž v kabátě však nevypadal jako někdo, kdo vyšel do tak mrazivého vzduchu za potenciálním zvukovým zážitkem. Na chvíli se zastavil pod padajícím sněhem, a kdyby neměl klobouk s tak širokou krempou, sněhové vločky by mu určitě narážely do nosu. Vydechl pusou a jeho horký dech v kolizi s okolním vzduchem pod bodem mrazu vytvořil oblak miniaturních kapiček. Muži při pohledu na tento oblak na mysli vytanuly dvě věci: první byla „Vidím svůj dech, tak to asi znamená, že žiju“ a druhá byla „Potřebuju si nutně zakouřit“. Tyto dvě na první pohled možná směšné až banální myšlenky ale u něj nabývaly trochu jiného významu.

Chladná budova, kterou muž nechal za zády, totiž nebyla jen tak ledajaká. Jednalo se o komplex společnosti Amemait, kde pracovníci při průchodu speciální bránou směrem do pracoviště ztráceli pojem o tom, kým jsou venku, a při průchodu směrem z pracoviště zase zapomínali, co na tomto pracovišti dělají. Tento proces zajišťovala jistá součástka, kterou měl každý ze zaměstnanců společnosti voperovanou v hlavě a kterou již nebylo možné vyjmout. Mužovy pochybnosti o tom, jestli je vůbec naživu, tedy vyplývaly jako vedlejší účinek této více než kosmetické operace, a nutkavá potřeba kouření vycházela z toho, že mužova „korporátní osobnost“ byla od jeho „civilní osobnosti“ striktně oddělaná, a byl tedy potlačen i mužův zlozvyk. Tedy alespoň během pracovní doby. Poté se totiž znovu hlásil o slovo a to dokonce mnohem urputněji než kdy jindy.

Muž konečně v kapse dlouhého kabátu nahmatal krabičku s cigaretami a zapalovač a jeho civilní osobnost si konečně přišla na své. Zapálení si po práci ještě na plácku před budovou pojímal jako přechodový rituál mezi svým korporátním a civilním já, a i když vedlejší účinky oddělení těchto dvou osobností pociťoval i tak, zapálení si po práci tyto účinky alespoň zdánlivě zmírnilo a sloužilo jako určitá kotva a jistota v jeho životě. Jako ujištění, že teď jeho osobnost a tělo patří jenom jemu a má se pevně pod kontrolou – tedy opět alespoň zdánlivě.

Pak hodil vajgl do koše, nasedl do svého auta čekajícího na něj na parkovišti a odjel domů.

„..slovo „pozitivní“ má ve francouzštině i němčině různé významy. Pozitivním nazýváme něco skutečného na rozdíl od negativního jako neskutečného. Jako pozitivní označujeme i to, co je smysluplné, užitečné, na rozdíl od nesmyslného, neužitečného. A pozitivním lze nazvat i to, co můžeme jednoznačně definovat, co je jisté…“ předčítala jeho matka důležitě, když muž vešel do obýváku.

Její vrásčitý obličej se kroutil a deformoval, aby dal průchod slovům, co z ní přísně sršela jako palba z kulometu. Seděla shrbeně v křesle, nad sebou rozsvícenou lampičku a v roztřesených rukách knihu. Na konferenčním stolu před ním bylo položeno něco jako terárium, kde se to jen hemžilo všemožnou havětí: mouční červi, cvrčci, hlemýždi, jepice, žížaly a hovniválové. Zdálo se, že stařenka předčítá právě jim. Nevypadalo však, že by byť jeden živočišný druh z osazenstva terária stařenčin výklad nějak zvlášť zajímal.

„…všechny tyto tři významy, jak na to upozornil i Comte, jsou v souladu s vymezením pozitivismu. Pozitivismus se přidržuje pouze skutečnosti, tj. daných fakt. Zabývá se výhradně tím, co je společensky užitečné. A v protikladu dřívější metafyziky se drží výhradně toho, co lze přesně definovat…“ pokračovala dále. Zdálo se však, že její výklad na úrodnou půdu moc nepadl. Mouční červi se kroutili jako o život, cvrčci cvrkali jako na svém posledním koncertě, hlemýždi se slizovitě a mrcasivě hlemýždili po skle terária, jepice si užívaly poslední chvíle svého života poletováním z jednoho rohu do druhého, žížaly se snažily se zavrtat do skleněného podloží terária a hovniválové si lhostejně kouleli své kuličky nebo tam jen tak bezděčně stáli.

Muž byl na tuto scénu již zvyklý, protože jeho matka tyto „přednášky“ realizovala pravidelně, a tak se ani nijak slovně nevyjadřoval, jen semknul rty a v nechápavém gestu zavrtěl hlavou. Jeho matka si toho ale všimla.

„Kdybys tak věděl, Sethe, jakou službu jim tímhle prokazuju…“ pronesla sebevědomě směrem k muži “Tak by ses tak neksichtil.“

„A seš si jistá, že jim vůbec nějakou službu prokazuješ? Co takhle si ty role s nima prohodit?“ zeptal se jí provokativně Seth.

„Vzdělání je důležitý,“ odsekla lakonicky, zaklapla knihu a odnesla terárium zpět do rohu místnosti.

Seth se už raději ani dál nevyptával, protože mu bylo jasné, že by se v nějakém bodě jejich konverzace zacyklila. Jeho matka totiž byla ukázkovým občanem společnosti, což se o Sethovi říct spíše nedalo. Svědomitě dodržovala všechna pravidla z Manuálu CEO Maat a jejich plnění pro ni znamenalo smysl života. To se o Sethovi také říct spíše nedalo.

Byl zrovna pátek večer a Sethovi se úplně nechtělo trávit ho ve společnosti matky a bezobratlých, a tak si vyšel na procházku do města. Neonové hieroglyfy v ulicích bojovaly s nocí svou křiklavou září a některé z nich i problikávaly v téměř epileptickém tempu. Když člověk mrknul, zdálo se, jako by světla neonů udělaly barevný tah jako štětcem. Kolem Setha proudily davy lidí oblečených v podobně křiklavých barvách, jakou měly právě zmíněné neony. Seth zapadnul do náhodného nočního podniku, ale tom momentě toho zalitoval.

Nebyl to totiž jen tak ledajaký klub, jednalo se o zábavní popravčí klub. Tam se chodili bavit ti, kteří chtěli vidět něčí smrt v přímém přenosu, a dále také ti, kteří první skupině právě chtěli obstarat zábavu. Dnešní tematický program nesl název Velká francouzská revoluce, dresscode se měl blížit francouzskému odívání na konci 18. století a popravovalo se gilotinou. Seth pohlédl k podiu a uviděl na něm právě tři gilotiny čekající na tři zlaté hřeby večera. Z reproduktorů duněla Marseillaisa podmáznutá nějakým electro dance podkresem. Dámy s objemnými načesanými vlasy a nabíranými šaty se vlnily do rytmu hudby a páni v upnutých kabátcích, s bílými podkolenkami a bílými nakudrnacenými parukami se snažili svádět dámy svým tancem jako při ptačích námluvách a přitom se k nim nalepit, nedocházelo jim však, že dámy mají pod šaty a spodničkou kovové konstrukce, které něco takového značně znemožňovaly.

Seth očividně přišel v „pravou chvíli“, protože na podium byli právě přiváděni tři dobrovolníci, kteří rozdychtěnému a zábavuchtivému publiku věnovali několik širokých úsměvů a dokonce i zamávali. Publikum je přivítalo bouřlivým potleskem a halekáním, ale nepřestalo v tanci, všichni se jen natočili jedním směrem. Tři dobrovolníci vložili hlavu do gilotin a v ten moment hudba dramaticky utichla. Oči všech návštěvníků klubu včetně očí Sethových se stočily k podiu a čekaly, co se bude dít dál. Pak se stalo několik věcí naráz: u všech třech gilotin najednou spadla čepel a všechny tři dobrovolnické hlavy synchronizovaně spadly do připravených kyblíků, hudba se rozezněla ještě hlasitěji než předtím, ale ne dostatečně nahlas na to, aby přehlušila potlesk, pískání a nadšené houkání, co se linulo z hlediště. Potom někdo z diváků sebral všechny hlavy a hodil je do publika, které si s nimi pohazovalo jako s volejbalovým míčem. Historické kostýmy i paruky všech zúčastněných tak byly brzo pocákané krví.

Seth se rozhodl odejít dřív, než dojde na další kolo popravy a další dobrovolníky. Neviděl tedy, jak se hlavy i těla všech, co poskytli zábavu ostatním v popravčím klubu, na konci akce sbírají, aby mohla být odvezena tam, kde se o ně řádně postará pohřební služba.

To probíhalo nejčastěji tak, že zemřelí byli zbaveni veškerého obsahu žaludku a střev a pak přišla ta nejdůležitější část přípravy do rakve: dle potřeby a vzhledu zemřelých byly aplikovány zkrášlující plastické operace, jako například abdominoplastika, plastika očních víček, facelift, redukce podkožního tuku a zmírnění projevů celulitidy, obnova předkožky, vaginoplastika, zmenšení nosu nebo zvětšení ňader, dále také stříhání, pilování a lakování nehtů, popřípadě aplikace umělých nehtů, kosmetická úprava nehtů na nohou, obrušování ztvrdlé kůže na chodidlech, oholení podpaždí, ohanbí, nohou a jiného nechtěného porostu, skincare a full face make-up. Dle barevného typu kůže, vlasů a očí zemřelého byla vybrána barva oblečení, které bylo šité na míru po konzultaci se stylistkou. Doplňky a obuv byla samozřejmě také vybrána tak, aby mrtvola šla do rakve a do posmrtného života co nejvíc šik. Na zamaskování případného hnilobného zápachu, ale i jen tak, se aplikoval jeden z řady parfémů speciálně vyrobené právě na nebožtíkovu poslední cestu na tomto světě. V případě dobrovolníků popravených gilotinou také došlo k zamaskování řezu slušivými roláky, šálami a límci. Ty nejpřitažlivější mrtvoly se dokonce dostaly na titulní stránku módního časopisu Duat, který udával nejnovější trendy v přípravě zesnulých a v pohřebním obřadu. Jeden z hrdinů akce Velká francouzská revoluce dokonce v tomto časopise dostal pět z pěti hvězdiček v kruhu. Občas se také stávalo, že pozůstalým přijela za tak výtečně odvedenou přípravu na posmrtný život pogratulovat samotná CEO Maat.

Seth dorazil domů a oddechl si, že už nemusí být účasten té davové psychózy, co se strhla v zábavním popravčím klubu. Z pokoje jeho matky se už ozývalo hlasité chrápaní, kterému ambientní zvuky hemžení bezobratlých v teráriu nemohly konkurovat. Seth si šel lehnout a ráno ho probudil velice zvláštní pocit. Vystartoval z postele a šel zkontrolovat matku. Ta však nebyla u sebe v posteli, ani nikde jinde v domě. Bezobratlí se však dále mrcasili v teráriu. Seth běžel k oknu a opatrně rozhrnul závěsy, ve strachu, co tam uvidí. O tom, co spatřil, se mu ale nezdálo ani v těch nejdivočejších snech. Z okna viděl poušť. Nevěřícně se řítil ke vchodovým dveřím, otevřel je, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá, ale nic nenaznačovalo tomu, že by kolem domu bylo něco jiného než poušť. Celé město s rozlohou několika set kilometrů bylo fuč, stejně jako všichni jeho obyvatelé. Nastal konec. Ale ne takový konec, kdy by Seth spatřil rozbombardované trosky města s hromadou mrtvých těl, nikde nebylo ani stopy destrukce, ani násilí, všechno jen pouhopouze zmizelo. Seth se rozeběhl, běžel už dlouhou chvíli, ale kam až jeho oko dohlédlo, tam na horizontu vidělo jen a pouze nekonečné lány písku.