Teplo
Neklid
mě svědí
na kůži,
nejistota
rozevírá
ústa jako vesmír
chci
se schloulit
do
tmy dutiny stromu
jako
do dělohy
Teď
už jen mrzne
K
prasknutí
K
prasknutí sklenic plných očí
Nepotřebuji
zrak,
stačí,
když
nahmatám,
křehké
teplo pod peřinou.
Vrůstání
Poprvé
vrostla do ledové řeky,
když
řekli: nic vám
není,
pak
se jí nohy podlomily
jako
uschlé stromy,
když
řekli: máte
poruchu imunity.
A
tak pět
let jenom vrůstá
do
končin,
o kterých
nikdy nesnila.
Injekčních
stříkaček,
hrstí
prášků,
nemocničních
lůžek,
modrých
světel
pod postelí.
Vrůstá
do cévek
a gastroskopií,
do
kruhů
pod očima
a
nocí,
které ji spolykají,
aby
ji zas neúprosně
vyvrhly do rána.
Ale
teď vrůstá
něco
nového,
klid
jako zrovna vylíhnutý měsíc,
houpe
se zvědavě
po obloze
a
rozlíží
se, co všechno
je tu k vidění
Možná
je to přijetí,
možná
se klubko z hlavy rozmotává
a
šije
nové
myšlenky.
Možná
už
přestává
doufat v normálnost.
Možná
jen prostě
umí
být.
Okamžik
Slunce
zbělelo a zchladlo,
až
se ho mohla dotknout.
A
jizvy se na moment zhojily
A
na okamžik se všechny stíny
svlékly
ze svých obrysů.
A
domy se roztekly od sklepů po půdy,
potřebujeme
vystavět něco skutečného.
Místo
prostěradel
rozestlat nové
jaro.