Chodbou se táhl zatuchlý smrad, který se opíral o vlhkem nasáklou omítku, bledší než její tvář. Úzká ulička svírající se do mdlob ticha se propadala do železných vrat. Naposled vytvářela lidské stopy do čerstvě vytřené chodby. Chodby ústící do brány pekel. Stopy předurčené k jediné záchraně duše. K očistci, o který vůbec nestála. Byla hrdá a pyšná na to, co spáchala. Chtělo se jí z plných plic smát, blázen však nebyla. Zdálo se jí, že šlape po zatracených duších, že dlouhé mastné pařáty zakončené špinavými drápy hladí její klidnou tvář, že v uších jí bublá křik a nářek, syčení a prosby, které Bůh neslyší – nechce vyslyšet. Cítila se mezi svými, i když pohrdala vším, co nebylo součástí jejího nitra. Nesla se jako přízrak, to ďábel ji slastně nadnášel do svého chřtánu. Omámená svým přesvědčením. Těšila se, až se stane ďáblovou kurvou, na dobu, co je lidem tak neznámá, však velmi … velmi blízká. Šla s eskortou vstříc svému osudu, který se jí tolik vysmíval.

    Před nimi cupitala po levé straně chodby tlustá kanálem nasáklá krysa. Náhle se otočila a pískala přes vyčnívající řezáky. Zůstala nehnutá a zírala na dívku v šedohnědém úboru s černým návlekem na pravé ruce. Dívka si ji s mírně nakloněnou hlavou bezduše prohlížela. Její znetvořeně tělo (kterým ji obdaroval Hospodin). Dívala se na ni s úsměvem a leskem štěstí v očích. Nikdy nebyla tolik vyrovnaná jako v tuto chvíli. Narovnala hlavu do pozoru a vzhlédla do dáli. Před ní se tyčily kovem okrajkované mohutné dveře s neohrabanou klikou a malým prostorem pro pochybnost. Středně vysoký muž v zelené uniformě téměř po paměti nahmatal ledově čpící kliku a pomalu otvíral poslední okamžiky jejího nesnadného života. Ukrutný obraz, který se jí po částech, tak jako luna přibývající do úplňku, objevoval, nemohla déle snést. Otočila se, hledajíc oporu v posledním nelidském, však upřímném pohledu. Zahlédla jen dlouhý ocas, mizející v tmavém kanále. Byla sama.

~

     Kostrbaté křeslo s opěradly pro unavené, krví prosáklé ruce s koženými pouty, s elektrodou tvarovanou na lidskou lebku, na zadrátované opěradlo, na pouta na nohy… eskorta ji nechala pokochat pohledem. Podlomily se jí kolena, ale vydržela. S krátkými, avšak rychlými krůčky ji posadili na smrtí opředený trůn. Rychlé pohyby katových pacholků ji natolik zmátly, že nestačila ani vyslechnout farářovu duchovní útěchu. Během několika chvil byla připevněná. Zbývaly pouze dva nezbytné úkony. Náhle ji chytli za hlavu, obkroužili jí mokrou houbou, nasadili nevzhledný klobouk a potom – a potom byla připravená. Zorničky měla jako malé hrášky, dívala se vpřed, ani se nehnula, snad už ani nedýchala … kdy už, kdy už!!!

~

  Říká se, že jednu vteřinu před smrtí člověk uvidí před očima proběhnout celý svůj život. Většinou se jedná o šťastné chvíle. Pro ni to však byly obrazy plné bolesti. Ta jedna vteřina jí připadala jako celý život. Život absolutního týrání, ponižování a pohrdání. Neviděla ani svou lásku, ani jediného přítele, neviděla nic jiného než tupou palčivou bolest. Otce, který ji osahává na nezarostlém pahorku, spolužáky, kteří ji svou šikanou dovedli téměř do blázince, a pak jen pohled z okna nákladního automobilu, který se přímo řítí na tramvajovou zastávku, kde stojí 20 nevinných lidí. Nevadilo jí, že mezi nimi je těhotná žena, 3 děti ... Necítila nic kromě nenávisti ke všem. V plné rychlosti najela na ostrůvek a všechny do jednoho pokosila jako figurky ve špatně rozehrané partii… Vystoupila, zkontrolovala, zda má připravený balíček cigaret do vazby, a čekala na příjezd žlutobílých archandělů…