„Jsem jen tulák, ale mé srdce bylo vždy plno dobra. Budu ti, pane, vyprávěti o jedné chvíli, jak se udála a ty mě vyslyšíš. Po té se mé mysli zde v mém soubíhajícím čase uleví a pevně věřím, že ona dojde vytouženého pokoje, jak mi kněz kdysi předpověděl. Dlouhý čas čekám, až někdo zde, v Herešově krčmě popatří do mých zraků právě o Velkém pátku a uzří mně, sprostého tuláka bez rodiny a bez čehokoliv, bez jakýchkoliv pozemských statků, kteréž  by tomuto světu byly jakkokoli drahé.“

Svíce, připevněné na soudcích s rumem v opačném koutě sklepení se pomalu měnily v masu stékajícího vosku, světlo mihotavě sláblo a tvář mého společníka byla jakoby v té záři dohasínajících svící poněkud rozmazaná. Přesto byl jeho hlas i nadále jasný a on začal vyprávět:

„Přespával jsem to jaro, jak se dalo, v senících zde po okolí. Vysočinské lesy jsou velmi, velmi hluboké. Toulal jsem se jimi, prosil o práci a o chléb, někdy mi hospodyně za výpomoc dala i hlt houbového kysela, kteréžto se i v nuzných chalupách hřávalo na kraji roztopené plotny. Býval jsem vděčen, když mě nějaký sedlák dal jakoukolvek práci a nechal přespat v teple stájí, ale to se stávalo jen málokdy. Většinou mi dali pár vařených brambůrků a já šel zase dál krajem, seník od seníku. Leč panští hajní bývali v té době velice svědomití a seníky byly v počátku zimy napěchovány voňavým senem do samého vrchu, takže z jara mnohdy ještě toť seno zbývalo, zvěř jej nezvládala zkrmiti. A to seno bylo mou spásou.

Toulal jsem se krajem a jednoho dne, mám jej přesně v paměti, byl to jarní teplý den, podobný tomu dnešnímu, jsem ve svých toulkách došel k večeru až ke kapličce na samotě u hájovny, kde se odedávna říkávalo Na Bukovině. Bylať ta kaplička zasvěcena svatému Janu Nepomuckému, kterýžto je i mým patronem.

Natrhal jsem tedy prvního jarního kvítí a došel k tomu svatému místu, že potěším Pána a pomodlím se několik těch prostých, upřímných slov. Skutečně jsem já, sprostý čeledín Pána našeho, ničehož jiného nezamýšlel.

Mé krůčeje směřovaly ke svatému tomu stánku a já v pokoře klopil hlavu. Netroufal jsem si prostou kytičku křehkých primulí položiti na oltář, nesměle jsem je tedy složil na zem před kapličkou, v pokoře své sklopil zraky k zemi i počal se modliti k Pánu.

Pojednou jsem zaslechl jakýsi vzlyk. Tento po chvíli zesílil a já nevěřil svým slechům. Přistoupil jsem pln ostychu k oltáři a popatřil na proutěnou ošatku. V té ošatce se vrnilo lidské dítě. Nikdy jsem takovéhoto tvora nedržel v náručí a zachvátila mě panika. Široko daleko nebylo živé duše, vůkol se rozprostíral jen hluboký les a zde, pod oltářem Páně, se rozplakalo člověčí mládě. Nikdy jsem nebyl tak zaskočen. Vnímal jsem všemi svými smysly, vždyť nemohu já zanechati robě to osudu svému v této pustině bez lidí. Matka jeho jej donesla na oltář tento Páně jako výzvu nemilosrdnému Osudu: Když jsi dopustil narození jeho, urči i ty, jakéžto bude pokračování žití jeho, bude-li nějaké.. Uvědom si, pane, život na Vysočině byl od dávných dob víc nežli těžký. I pro tu matku muselo býti velice těžké to robě u oltáře Páně zanechati, přesto ji Osud donutil tak rozhodnouti..“

K našemu stolu přistoupil obsluhující mladík ve lněné košili se slovy:

„Ještě nějaké přání?“

Uvědomoval jsem si, že asi s vinným střikem a několika topinkami nejsem zrovna lukrativní zákazník, ale má mysl byla najednou jinde a nechtěl jsem se od zvláštního zážitku ani na chvíli odpoutat a tak jsem jen jakoby mimochodem podotkl:

            „Ještě jednou to samé..“  A v návalu osvícení jsem dodal:

            „Jen ještě doneste střik i pro mého společníka.“

„Jistě, kdy váš společník dorazí? Ptám se, jestli mám střik donést hned, nebo později, aby nápoj nezteplal..“ Upřesňoval si hoch.

Zíral jsem. On tedy skutečně muže, sedícího u stolu proti mně nevidí, nebo je tu stále ta druhá možnost. Jsou na mě domluveni a výborně se baví.

            „Dorazí později.“ Rozhodl jsem se pro variantu hry, kdy vy si hrajete se mnou, ale já ty vaše smeče obratně vracím.

Mladík se s úklonou vzdálil, můj záhadný společník se však jen usmál a prohodil:

            „Ten spanilý hoch mě nepopatřil, což to již neuzřela tvá mysl, můj pane?“

Lokl jsem si tedy střiku, poněvadž co jiného jsem mohl také udělat a upřel pohled na ten rozmazaný přízrak, sedící proti mně u stolu. Muž se po chvíli opět rozhovořil.

            „Vzalť jsem tedy ošatku v ten jarní den v podvečer do náručí svého a spěchal k prvnímu stavení. Dítě plakalo, jistě mu bylo zima i hladové zřejmě bylo, když jsem ke vratům těm dorazil. Bušil jsem, co sil mi zbývalo. Vyběhl čeledín a hartusil, co že si to troufám.. Já jen s hospodyní chtěl mluviti a svůj náklad v ošatce jí předati. Ale to jsem si dal, čeledín paní svou s nedůvěrou zavolal a ta, spatřivše v mé náručí droboť jakousi, vykázala mě hrubě z obydlí svého. Nevěřil jsem lidskému plemeni, čehož je schopno.

            S ošatkou v náručí jsem šel křivolakou cestou směrem ke vsi. Slunko pomalu zapadalo a já šel přes osení, které vzešlo toho jara na zdejších polích a po drahné chvíli jsem spatřil velký statek, rozprostírající se pod bořinou, kterážto střídala zelenkavé pole se vzešlým tím osením. Říkalo se zde od nepaměti u Hápů a já, maje na mysli, že pokaždé jsem v této usedlosti mohl spočinouti alespoň do příštího východu slunce ve stáji u koní, i když třeba hospodář právě pro mě neměl službu, kterouž bych mu laskavost tu oplatil, zabušil  v nastávajícím soumraku na vrata.

            Děvečka, poklízející právě dvůr a zakládající v jesle krmi pro hovádka ta, otevřela mi bránu a popatřila nejprve na mně, pak v ošatku, kteroužto jsem stále ve své osamělosti svíral v náručí.

            „Požehnej Pán,“ pokřižovalo se služné děvče, berouc ode mne bez řečí  košatinu. Dítě vzlykalo a v lehké přikrývce bylo zřejmě značně prochladlé. Děvče mi pokynulo hlavou ke stájím a samo se svým nákladem v náručí spěchalo do vytopené síně. Ulehčeně jsem si vydechl a po chvíli jsem již s ostatními čeledíny, kterým  skončily celodenní povinnosti, rozprávěl ve stáji, pod hlavou voňavý snopek slámy, vnímaje teplo svého stařičkého mantlu, kterýžto mi kdysi zdejší sedlák za dobrou mou službu daroval, byv mu tento již přestal sloužiti a on si byl nucen poříditi zcela nový. Břich můj byl zaplněn hustou brambůrkovou polívkou, kterou měla ten večír čeleď k večeření.

            Hospodyně sama přišla drahně po klekání za mnou do stáje a vyzvídala, kde že jsem k děcku přišel. Nebyloť důvodu zapírati, i jsem jí vše po pravdě vyjevil. Žena jen přikyvovala a pozorně naslouchala. Odmlčel jsem se v jednu chvíli a pohlédl na ženštinu po mém boku v naději, že mi s mou nenadálou trýzní vypomůže.

            „Jene, majetek náš nevynáší tolik, by všechny krky zde hladové uživil. Nemohu dítě, jež jsi nalezl, mezi svými zde ponechati. Nevykládej si to ve zlém, vím, žes děcko to v dobrém z kaple odnesl, avšak.. Nelze jej u Hápů ponechati, osud by mu zde nepřinesl nic dobrého. Nyní je děcko to zaopatřeno, děvče jej nakrmilo, samo kojí dcerunku svou a nebyloť jí zatěžko obsloužiti další nemluvně. Prohlédla jsem výbavu novorozeněte a věz, že více nežli skromná se mi zdá. Kdybys dítě v kapli té ponechal, nepřežilo by dnešní chladnou noc. Zavinuto jen v sepranou houni, leželo v nevalné košatině na snopku ječné slámy. Matka jej v dobré víře zakryla vetchou vlněnou pokrývkou, avšak málo toť pro tak křehké dítě. Hošík tento se velice jemným zdá býti a proti mým všem dětem je však výrazně dlouhých údů a rozhodně nenáleží do našeho selského stavu.

Skutečně nevím, které děvče zde by jeho matkou býti mohlo,  celé se mi to podivné jeví.. Některá spanilá dívčina zřejmě ukrývala prohřešek svůj, kterýžto bez následků se neobešel, do poslední chvíle. Kraj zde je velice krutý, i muselať se matka tato tedy krutě zachovati k dítěti svému nevítanému. Neodsuzuj ji, Jene, jakož i já ji neodsuzuji. Tento kraj tvoří vskutku tvrdé osobitosti mužských i ženštin. Počkej zde do kuropění, odpočiň sobě a děvče mé se o děcko zatím postará. Ráno jej nakrmí a dle mého příkazu pečlivě do lněné košilky i čepečku obleče, hřejivou houní zavine a ty budeš moci s človíčkem tímto až do města blízkého dojíti. Čeledín má v tu stranu ráno i cestu s povozem, vezme vás oba  s sebou. Ve městě bude více šancí pro dítě, by Osudu svému uniklo a věřím, že právě ty jsi ten, kdo nejlépe mu vypomůže.“

            V tu chvíli jsem již nevydržel vzrůstající napětí a zcela instinktivně jsem napřímil pravou ruku, abych se dotkl svého zvláštního společníka a poplácal jej po rameni.  K mému údivu má napřažená ruka projela tělní hmotou proti sedícího muže jako svazkem paprsků čočky promítacího přístroje v kině. Hologram, blesklo mi hlavou. Někdo mi tu zdařile promítá hologram a úžasně se při tom baví. Ale odkud?

(pokračování)