Půlnoc je, desátá odbyla,
čas se jak kulhavá kobyla
neřítí, jen se tak plouží,
kochám se v zrcadle louží.
V první a druhé jen sebe
vidím jak polykám nebe,
ve třetí samička vilná
potvůrka nedochvilná.
Přišla mě dráždit nahá,
roztřesená tu váhá,
vtáhne mě k sobě do klína
na cestě od lesa do mlýna?
Roztahujeme si nohy,
dnes provokujeme bohy,
na milosti čas nemáme,
má ho tam, přece se nedáme?
To přišla naše chvíle,
a tak té pokleslé víle
na břehu černého toku
spatřím své oko v oku.
Zapletení jak vánočka
třeštíme oko do očka,
dodýcháváme rozkoše,
kondomy hodíme do koše.
Mé živočišné buňky
utopily dvě muňky
do gumy vpletly se maně,
jak jsem tě kousal do dlaně.
Přes namydlené schody
končíme zase u vody,
zdrháme ale od převozu,
v ruce mám klíčky od vozu.
V dáli nás vyhlíží Cháron,
chytnu tě ale já, von...
Ať si dál drandí po Styxu,
loď samý flastr z mastixu.
Pádluje, vesluje, bidlem píchá,
ani se, hajzl, nezadýchá...
prachy jsme projeli v příběhu,
tak zůstaneme na břehu.
Dáme si doušek z Léthé,
sladší než hořké zlé thé,
zapomeneme co jsme si,
slíbáme sliby, to jsme si.
Vybrali poslední chvilku,
ty, já, on - taháme pilku,
pod podříznutou větví,
nevíme, ale svět ví...
|