VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ VIZUALITA, PSYCHIKA,
DUŠE
Že vizuální podněty určitým způsobem
působí na lidský mozek a spouštějí v něm nějaké reakce, to není nic
tak nového pod sluncem. V tomto textu se ale blíže podíváme na to,
jak si vědomě můžeme pomocí vizuálů „hacknout“ mozek a
jak se můžeme prostřednictvím toho, co vnímáme očima, věnovat třeba
nějakému seberozvoji, poznávání sebe sama a dalšímu.
Nejdříve se budeme věnovat působení
vizuálů a využití představivosti v rámci našeho psychického zdraví.
Tak třeba ona zmíněná představivost –
i když na nás nějaký podnět nepůsobí bezprostředně a jen si jej
vizualizujeme, náš mozek mezi reálným a představovaným podnětem
nedělá zas tak velký rozdíl, a nám se do krve mohou vyplavovat různé
hormony. To se děje i třeba při storytellingu, kdy ve vypjatých
scénách (které si představujeme) se uvolňuje kortizol a u částí, kde
se máme ztotožňovat s hlavní postavou, se vylučuje oxytocin.
Praktické využití představivosti při
práci se svou psychikou vidíme třeba u NLP –
neurolingvistického programování. Při tom si můžeme například
vizualizovat vzpomínku, kterou chceme zpracovat, či cíl, kterého
chceme dosáhnout. V prvním případě se na tuto vzpomínku můžeme dívat
jako video v editoru a dle toho s ní nakládat – zpomalit nebo
zrychlit určité části, přiblížit nebo oddálit obraz, vybarvit jen
některé části... V druhém případě zase můžeme pomocí imaginativních
hrátek pracovat se svým duševním programem a „hrabat“ do
jeho kódu, abychom dosáhli námi chtěných cílů.
Transformační síly představivosti
můžeme využít nejen při denním snění, ale i při tom nočním –
zejména v lucidních snech si můžeme nacvičovat něco, k čemu bysme se
v realitě neodhodlali, a překonávat tak třeba posttraumatický
stresový syndrom nebo různé fobie. Dnes už si můžeme lucidní sny s
jistými omezeními zakoupit ve formě virtuální reality, kterou lze
využít pro práci na sobě také. Nekonečnou sílu imaginace však VR
zastoupit stále nedokáže, a tak dle mého názoru má pořád stará dobrá
„člověčí“ vizualizace větší potenciál než VR a videohry.
Zvláštní roli ve vizualizaci hraje
třeba vizualizace místa – tu můžeme použít jednak při stavění
tzv. myšlenkového paláce (kdy si v mysli ukládáme informace na různá
fyzická místa, a to nám pak pomáhá při vybavování), ale i k vytvoření
si svého místa síly nebo prostě „podpůrného“ místa
obecně. Můžeme si v mysli vytvořit fiktivní krajinu (nebo využít
představu reálného místa), do níž se budeme vracet, když budeme
potřebovat načerpat sílu.
Vizualita může být při práci na sobě
využita i nejen v rámci našich představ, ale samozřejmě i v rámci
okolního hmotného světa. To, čím se člověk obklopuje a co kolem sebe
vidí, tím se někdy stává a to ho prostě bezprostředně ovlivňuje.
Slast z možnosti se dívat na něco pro nás esteticky přitažlivého může
spočívat třeba v tom, že viděné nás uvede do jakéhosi flow, kdy se
soustředíme jen na viděný objekt a tak trochu možná zapomínáme na
sebe. Taková zkušenost může být skvěle očišťující a uvolňující.
S tím se pojí i sebe-transcendence,
kterou můžeme při vizuální slasti zažít také – a nejen při ní,
ale i u jiných dalších formách umění. Není to ta přízemní slast,
která se dostaví, když člověk zkonzumuje celou tabulku čokolády, v
tomto případě se jedná spíš o zkušenost, která nám může pomoct k
hlubšímu porozumění sama sebe a světa. Je to vlastně určitý viditelný
klíč k tomu neviditelnému.
Vizualitu lze využít také v rámci
psychohygieny – nejednomu z nás se určitě stalo, že nějaká
viděná věc nám zlepšila náladu a uklidnila nás už i jen tím, že jsme
ji viděli, nemuseli jsme nad ní ani nějak zvlášť přemýšlet. Sledování
věcí, co jsou pro nás esteticky uspokojující a co v nás vzbuzují
pocit úžasu, se v praxi může odehrát i třeba při „obyčejné“
procházce v přírodě. Zažít potěšení z výtvorů přírody a tiše žasnout
nad tím, čeho je sama příroda schopná, to je rozhodně validní. Kouzlo
japonské shinrin yoku – „koupele v lese“ –
tak může klidně spočívat i v tom, že se prostě člověk nechá vizuálně
strhnout a zároveň ukonejšit.
Další zajímavou záležitostí je i fakt,
že podvědomí rozumí obrazům. Vědomě třeba nezaznamenáváme ve svém
prožívání žádnou změnu, ale v našem podvědomí to přitom po zahlédnutí
nějakého obrázku vře. Vezměme si pro příklad třeba podprahové reklamy
– u nich se právě ukazuje princip „podvědomí vidí něco,
co vědomí ne“, který může ovlivnit naše preference při nákupu.
A vlastně podvědomí tak nějak zhltne vše, co vědomí opatrně kriticky
přežvýká a něco z toho třeba vyplivne.
Sami můžeme tento princip využít tehdy,
kdy si sami chceme nějakým způsobem „hacknout“ podvědomí
– třeba při vizualizaci něčeho, jak je zmíněno v odstavcích
výše. Neustálé bezmyšlenkovité opakování může být efektivní jak v
případě obrazů, tak i slov – proč si nedat jako heslo k
internetovým účtům nějakou vlastní afirmaci, kterou si takovým častým
opakování vryjete až do podvědomí? V případě ovládání své mysli
pomocí obrazů můžeme využít obrazy vlastní nebo cizí, důležité ale
je, aby byly spojeny s něčím, co v sobě chceme podpořit. V magické
praxi takto fungují třeba sigila, ale místo těchto magických značek
můžeme k podobným účelům využít jakýkoliv existující nebo
představovaný obraz. Kresby se zvířecími a loveckými motivy v
jeskyních pravěkých lidí měly právě takovou magickou schopnost –
přivolat zdar při lovu. Účinná mohou být i různá rituální tetování –
jak hennou (kde může hlavní roli hrát to, že máme tento brazec stále
na očích), tak i ta klasická, kdy se nám obrazec vrývá doslova do
krve (v takových případech už bychom měli být pevně rozhodnuti, že
chceme s tímto obrazcem uzavřít takový pakt).
Pozastavit se můžeme i nad tím, proč na
člověka nějaká kompozice zapůsobí a jiná ne – o člověku může
něco vypovědět, když ho zaujmou harmonické kompozice a když naopak
disharmonické. Různé uspořádaní motivů v prostoru může různě působit
na náš vnitřní kódovací systém.
Od pasivní konzumace a sledování
vizuality se nyní přesuneme k problematice vytváření obrazů.
Pro začátek by mohlo být zajímavé
porovnat si mechanismy, na kterých funguje vytváření fotografie a
kresby. Při fotografování vysekáváme část z reality a dáváme jí
jakousi významnost, máme ale určitým způsobem omezené ohnisko a vždy
alespoň částečně musíme vycházet z reality – ač je asi
všeobecně známo, že fotografie nezobrazuje realitu, částečně z ní
stále čerpá. Dále také máme omezený autorský rukopis, který, ano,
může vycházet z použití clony, času, aparátu, filmu, způsobů
kompozice atd., ale stále nás médium do značné míry omezuje.
U kresby si ale můžeme vytvořit vlastní
světy, které nemusí mít s realitou pranic společného, ohnisko může
být jakékoliv si zamaneme /klidně můžeme v kresbě vidět i skrz věci,
když chceme/, a při vytváření obrazu nemáme zas tolik technických
limitů jako u fotografie. Samozřejmě že nějaké limity se najdou, ale
u kresby rozhodně i tak více platí, že výsledný obraz máme více ve
svých rukou.
Jak při vytváření, tak při vnímání
obrazů často platí, že člověka zaujme to, co mu připomíná něco z jeho
nitra (s čím se ztotožňuje, ale i co na sobě nesnáší) – a
samozřejmě při vytváření pracuje s něčím, co jde z jeho nitra.
Vytváření a vnímání obrazů tak může sloužit při výše zmíněném
sebepoznání.
Ač se tedy vizuálno může někdy zdát
jako podružné a povrchní, vůbec takové nemusí být, spíše naopak je to
určitá brána k něčemu skrytému – což jsem se v tomto textu
pokusila rozebrat.
|