|
Dívám se do nebe bolí mne oči
vidím, jak z ničeho povstává den
a hvězdy zhasíná jak smolnou louči
okamžik, kterým mne propouští sen.
A letí holubi s jinými ptáky
a krouží vysoko v oblacích let
teď křídla rostou mi na chvíli taky
vteřinou obletět smím celý svět.
Paže však se s tvými kříží a pramení
v soutoku muže a vzbuzené ženy
a těla leží jak sebrané kamení
z polí a o sebe lámou se v kmeny.
Jsme jenom přítomnost tvořená právě
a světlo, kterému dali jsme kosti
a taky šlépěje, jež vedou v trávě
a nejvíc věčností pozvaní hosti.
Však i ten okamžik bílého poznání
kdy jiskry pohledů vylétnou z ohně
a splynou s oblohou v ráno a svítání
odpověď přináší s polibkem jemně.
|
|
|