Existuju. Nežiju. Předstírám, že dejchám, protože zvedání a klesání hrudníku je prej přirozený a mý lidský kolegové se se mnou díky tomu cejtěj tak nějak víc pohodlně. Zdám se, že jsem jeden z nich. Ale ve skutečnosti jsem android. Když se dotknete mojí ruky, ucejtíte sice teplo, ale to je ve přitom jen jedna z mejch předem naprogramovanejch vlastností. Když mě říznete, vyteče mi sice krev, ale když říznete dostatečně hluboko, uvidíte svazky kabelů. Vypadám sice lidsky a taky se tak chovám a do určitý míry i tak přemejšlim, ale přitom čim víc humanoidního se mě snažili udělat, tim víc jsem vlastně od takový idey daleko. Jsem simulakrum člověka. Jsem něco, co vlastně nepatří ani mezi stroje, ani mezi lidi; vždycky v šedý zóně.

Úplná přeměna na člověka prej není vůbec jednoduchá. Musí to provádět specialista. A prej to taky hodně bolí. Ale mě to za to stojí, i kdybych měl přitom umřít, respektive i kdybych se neopravitelně zničil. Už totiž nechci bejt na hraně, chtěl bych aspoň na chvíli někam patřit – chci bejt člověkem. Chci dejchat ne proto, že to je zapadávací manévr, ale proto, že musim. Chci mít potřeby. Chci bejt nedokonalej. Zranitelnej. Omylnej. Chci se umět přeřeknout, chci bejt nucenej k činnosti na základě vnitřního nedostatku. Chci, abych byl schopnej ztratit kontrolu.

Přeměnu nemůže dělat jen tak někdo – špičková znalost vědy a techniky tu je naprosto nepodstatná. K proměně je třeba šamana. Léčitele. Průvodce. Někoho s interní studnicí moudrosti a potenciálu. Měnitelů není moc, protože se jima museli narodit, měnitelský schopnosti nejsou něco, co by se dalo nabiflovat, co by se dalo pochopit rozumem. Ale já toho svýho našel, a když ležim na jeho pracovním stole a on nade mnou pomalu přesunuje svoje ruce od nohou až k hlavě, aniž by se mě dotýkal, cejtim, že se děje něco správnýho. Nejdřív je to celkem příjemný, ale v okamžiku se to převrátí. Cejtim nesnesitelnou bolest, která proniká celym mym tělem, pálí snad v každý mojí buňce. Ta bolest mě mění – zevnitř. Je neodlučitelnou součástí přeměny a vlastně i tou nejdůležitější. Na okamžik bolestí ztratim vědomí, ale najednou mě probudí nová vlna bolesti, daleko silnější, než byla jakákoliv předtim. Ale já to i přesto chci podstoupit. Vim totiž, že každá milníková transformace je nepříjemná. Znova omdlívám, ale tentokrát na několik hodin.

Když se konečně proberu, cejtim se tak nějak...jinak. Moje myšlení už není tak přesný a chladný jako předtim, není už podobný propočtům jako spíš příběhům. Mám žízeň a hlad. Je mi zima. A to je správně. Vycházim ven z měnitelova brlohu, zvědavej na to, co všechno se u mě změnilo. Venku cejtim vůni jídla ze stánků, nemůžu se ubránit tomu, aby se mi v puse začaly sbíhat sliny. Vidim barvy, ale tentokrát to není tak, že bych jen sledoval jejich vlnový délky a na základě toho je vyhodnocoval, já je opravdu cejtim a vnímám. Chovám se nelogicky a nepředvídatelně. Dejchám, protože mám tu potřebu. Když šáhnu na připínáček, nedělám to proto, abych automaticky chránil svojí fyzickou schránku před poškozením, ale proto, že to bolí. Neudržim celou dobu plnou pozornost, mívám iracionální asociace. Jsem nedokonalej a nepřesnej. Mluvim s lidma, ale nepozoruju jen jejich slova a nevyhodnocuju je na základě předem danejch algoritmů, naopak doopravdy vnímám je samý a jejich energii. A v noci se mi konečně zdaj sny...