|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Má obří ruce a gargantuovské tělo. Jeho podlouhlá hlava hledí z mračen jako by chtěla celé město pozřít. Jestli se hýbe, tak jen velmi pomalu. Klečí a dívá se. To všechny děsí. Opravdu se jen dívá? Co když spíš číhá? Chce ničit, zabíjet nebo jen něco říct? Jeho gigantická šedá postava budí obavy. Klečí tam už týden a s jeho příchodem zmizelo nebe, slunce i noc. Svítí na něj obřími světlomety a rada města rovnou povolala armádu. Tanky na něj míří a vojáci jen čekají na rozkazy. A obyvatelé jako by se tím cítili odvážnější. Mají možná pocit, že díky armádě jsou silní. A tak se odvažují chodit blízko. Poslouchám, co si říkají.
„Vypadá zamyšleně,“ přemýšlí jedna stará žena.
„Chce nás sežrat,“ kontruje druhá, ještě starší.
„Určitě si chce jenom hrát,“ tvrdí malý chlapec, který se na bytost přišel podívat.
„Hrát?“ ptají se nevěřícně dospělí.
„Ano, vypadá osaměle. Já bych si s ním chtěl hrát. Můžu?“ ptá se chlapec otce.
„Ne, je to netvor. S takovými jako je on si nesmíš hrát,“ řekl otec a radši se synem odešel.
Přišli ale jiní.
Pořád tam klečel na kolenou jak několikanásobně zvětšený mnich. Nebylo jasné, zda je vůbec oblečen. Nikdo netušil, zda rozumí výzvám, které na něj chrlili megafonem starosta města, policie a posléze velitel armády.
Jak bylo řečeno, přišli jiní. Ti odění do kněžských rouch. A ti volali:
„Je to bůh! Bůh sestoupil na Zem! Poklekněte!“
A tak začali bytost chvalořečit. Ta jim snahu oplatila podivným hlubokým povzdechem a vojáci reagovali zvýšenou citlivostí prstů. Stačil nepatrný pohyb a spustila by se střelba. I ti odění do rouch obrátili.
„Zmátl nás, zmátl nás. To není bůh! Je to ďábel! Vzal nám den a noc. Jistě zabil i boha.“
Vojáci nereagovali, většina lidí také ne. Někteří se však chopily kamenů různých velikostí a začali je házet na domnělého démona.
Bytost si opět povzdechla. Znělo to jak troubení tisíců vzdálených trubek, ale jeho výraz zůstával stejný.
Nemizel. Nevstával. Téměř se nehýbal.
Jedni tvrdili, že je neškodný, jiní se ho báli. Tak jako tak, díky němu zmizelo světlo. Prý. Nedělal nic a to lidi děsilo čím dál víc.
„Nikomu neublížil, ale nereaguje. Co s ním?“ ptal se starosta města velitele vojáků. Ten jen pokrčil rameny.
„Čekám na rozkaz.“
Pár dní a lidi se začali bouřit. Už se podivné bytosti nakoukali do sytosti a chtěli zpátky světlo. Chtěli, aby zmizel ten, který ho patrně vzal. A vzal ho? To je jedno. S jeho příchodem bylo pryč, tak to musí být jeho chyba.
„Pryč s netvorem!“ zaznělo z mnoha úst.
A pak přišel rozkaz.
Tanky zamířili. Bytost si opět hluboce povzdechla.
A pak začalo peklo.
Vojáci stříleli, tanky střílely, i vzdušná podpora v podobě vrtulníků střílela. Bytost máchla dvakrát obříma rukama a polovina armády se topila v explozích. Nakonec však obr padl. Rozhostilo se ticho.
Všichni čekali, že se vrátí světlo, že bude zase den.
Jenže nic takového se nestalo. Temná noc pokračovala a na nebi nebyla jediná hvězda. Okolím se rozlévala podivná mlha.
Lid to nechápal. Démon byl poražen, a přesto se nic nestalo.
Jediný, koho to mrzelo, byl ten malý chlapec. Jeho táta ho přivedl, aby se chlapec podíval na mrtvého netvora. Otec byl stejně jako ostatní lid zklamán, že se světlo nevrátilo. Syn ho stiskl za ruku a překvapivě dospěle vzdychl:
„Já jsem říkal, že jsme si s ním měli něco zahrát.“
|
|
|