|
| |
 |
|  |
|
"Konečně sami!" zvolal Josef radostně, sotva zaklaply vchodové dveře, za nimiž zmizela matka jeho ženy. (Právě si odvedla na celé dva dny malého Pepíčka.) Za pár vteřin bylo slyšet, jak zdviž loudavě klesá do přízemí.
"Hm," zabručela Marie v kuchyni a otřela poslední umytý talíř. "Půjdeš dnes večer na pivo?"
"Zůstanu s tebou doma, miláčku," prohlásil přitloustlý třicátník a láskyplně objal milovanou choť kolem ramen. (Na dnešní večer se těšil celý týden.)
"Pepíku, neblbni," zaprotestovala, "musím udělat večeři". Poté se vymanila z jeho sevření a pověsila utěrku na věšák. ("Měla bych taky hodit prádlo do pračky.")
"Večeře počká," odvětil Josef a znovu se snažil přitulit, zatímco Marie otevřela lednici a přemýšlela, zda má osmažit karbanátky, které cestou z práce koupila v polotovarech.
"Ohřeju párky," rozhodla se.
"Až potom," řekl Josef netrpělivě a snažil se pravačkou uchopit manželčino ňadro. (I po šesti letech manželství ho stále vzrušovala.)
Marie zabouchla dvířka lednice. "Po čem? Vono je něco v televizi?" zeptala se a rázně odstrčila dotírající ruku.
Povzdechl si. "Maruško, jsme sami! SAMI! Slyšíš to krásný slovo? Uděláme si hezkej večer," zašveholil a přejel jí dlaní po zadečku.
"Zejtra je taky den. A přestaň mě ošahávat," napomenula manžela podruhé. ("Kdyby radši opravil ten kapající kohoutek!")
Vzal ji za ruku. "Pojď si na chvíli lehnout," zaprosil. "Já pak uvařím něco dobrýho."
Okamžik váhala. Potom zamířila do ložnice. Josef zapnul rádio a přeladil na oblíbenou stanici.
"Slyšíš, Maruško? To je ta naše! Ach, ta láááska nebeskááá," zanotoval.
Rychle se zbavil svršků a vklouzl pod peřinu. Pomalu udělala totéž. Okamžitě ucítila jeho neodbytnou ruku na nahém těle. Napadlo ji, že by mohla zítra zavolat Boženě. Už víc jak měsíc se neviděly. Zavřela oči a mlčky vnímala prsty, které ji prozkoumávaly.
"Ty jsi tak nádherná," zamumlal Josef a dlouze ji políbil. ("Proč teda čumí po tý slepici z prvního patra?")
"Miluješ mě?"
"Jo. Miluju," odpověděla a otevřela oči. ("Ten strop by potřeboval přetapetovat!").
"Nikdy jsem nikoho nemiloval jako tebe!"
"Já vim," zašeptala a pohladila ho po vlasech. (Ještě dva roky a bude mít pleš.")
"Už můžu, miláčku?"
Mlčky přikývla. Josef odhodil peřinu a zaujal misionářskou polohu. Okny k nim vtrhnul kašlavý zvuk těžce startující škodovky. ("To budou asi Hurychovi. Určitě jedou na chatu do Louňovic. Ach jo! Hurychová se uměla vdát. My věčně dřepíme doma, protože nemáme ani to pitomý auto. A jezdit na chatu k našim ho nebaví.")
"Sladké mámení, chvíle závratí," ozvalo se z rádia. Usmála se. ("Jde mu to docela do rytmu.")
"Ááá," vydechl Josef a těžce dopadl na manželku. ("Jestli takhle zůstane, tak mě udusí!")
Vondráčková dozpívala. "Oči má sněhem zaváté, v duši má chladný stín," začal Gott a Josef několikrát prudce pohnul pánví. ("Co blbne? Nemá toho dost?")
"Rampouchem srdce proklaté, studený hlas, na dlani mráz, ledový klín," pokračoval božský Kája. I Josef pokračoval. A začal se potit. ("No jasně! Zase chce, abych z toho měla něco i já.")
"Ááá," pronesla Marie tak přesvědčivě, že by si za svůj výkon zasloužila Oskara. Josef ji políbil na tvář a vstal.
"Zůstaň ležet, Maruško. Až se opláchnu, tak ukuchtím večeři a přinesu ti ji. Jako tenkrát, na naší svatební cestě. Vzpomínáš si?"
Marie se překulila na bok. "Hm. Pamatuju si to." ("Tehdy jsem po milování chtěla, abychom se najedli v kolibě. A tys mi přinesl do postele sušenky.")
Josef vešel do koupelny a pustil sprchu. Díval se, jak mu proud horké vody necudně ohmatává zvadlé přirození a šťastně se usmíval. |
|
|
