|
Loni v létě jsem potkal kamaráda. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho potkal o rok dříve v té samé ulici. Stejně jako tehdy byl parný srpnový den. Dlouho nepršelo a lípy v aleji se dusily prachem. Stejně jako tehdy jsem měl namířeno do své oblíbené zahrádky V pivovaře. Je tam příjemné posezení, pod kaštany je chládek a někdy k večeru roztápějí gril. Tentokrát mě ale doprovázela kamarádka, která se měla později stát na pár měsíců mou milenkou. Zastavili jsme se a prohodili pár vět. Oba jsme při tom mysleli na jednu a tu samou věc, ale nemluvili jsme o ní. Až když jsme se rozešli s přáním, že se snad brzy uvidíme, což ani jeden z nás nemyslel vážně, zeptala se mě Renata:
„Kdo to byl?“
Nesnáším tu otázku. Pokaždé, když někoho s někým potkáte, zeptá se vás, kdo to byl.
„Kámoš. Píchal moji holku.“
Trošku ji to zarazilo.
„Kámoš ti píchal holku?“
„Nebyl to můj kámoš, teď už je.“
Jmenovala se Helena. Každý by měl poznat svoji Helenu. Já ji poznal a je to dobře. Nikdy už bych ji nechtěl potkat. Kdyby mi ale v tu chvíli poklepala na rameno a řekla „lízej“, udělal bych to, stejně jako když mi to řekla poprvé.
Nad námi nesouhlasně mručely borovice, kolem padaly šišky. Lehla si na jehličí a otevřela se mi.
"Lízej."
Nevěřil jsem, zrazovaly ji oči. Smutný a čokoládový.
„No tak dělej. Na co čekáš?“
Tak jsem dělal. Lízal jsem holku svýho kamaráda. Nebyli jsme nijak dobří kamarádi, ale přece jen, holky kamarádů se nelížou. Necítil jsem výčitky svědomí. S nosem zabořeným v lesklém klínu, cítil jsem jen ji. A vítr ponoukal stromy k hlasitějším protestům. A déšť zuřil nad troufalostí dvou mladých lidí, když mě zasvětila do tajů řecké lásky. A já nedbal varování a s falem tepajícím vroucí krví zarytým v jejích útrobách pohřbil poslední zbytky sebeúcty.
Celou cestu domů pršelo. Bylo to pár kilometrů lesem. Nemluvili jsme. S mokrými ručníky kolem pasu jsme bosky přeskakovali kořeny. Jen občas jeden z nás syknul, když bolestivě došlápl na tvrdou borovou šišku.
„Na co myslíš?“
Cigareta netknutě dohořívala v popelníku. Pivu už dávno opadl nadýchaný chochol pěny. Dlouze jsem se napil.
„Na nic.“
Myslel jsem na její vlasy. Jak mě šimraly, když se na mě posadila. Oblinky ňader obtažené světlem z vedlejšího pokoje, kde vrcholila oslava narozenin jejího přítele. Helena skloňovala lásku svým zadečkem. Nevadilo mi to. Byl jsem nástrojem, radlem, které použila, když měla chuť. Nevadilo mi to. Vadila mi moje bezmocnost.
„Miluju tě.“
Na ta slova reagovala vždy stejně. Zajela mi hbitě rukou do kalhot. Nebránil jsem se a pokorně stáhl břicho, aby se lépe dostala k mé pýše. I když to, co nahmatala, bylo tím, co mou pýchu spíše sráželo do snesitelných mezí.
Milovala mě, vím to. Vyrývala mi to nehty do zad. Tisíckrát mi to otiskla do ramenou sevřenými čelistmi. Cítil jsem to, když mě drtila svými stehny. Když přerývaně lapala po dechu a vmáčkla se do mě, až jsem vykřikl bolestí.
„Neříkej, že na nic nemyslíš. Co je s tebou?“
Vítr se pročesal korunami kaštanů. Několik mrtvých listů se sneslo na dřevěné stoly. Moucha tvrdošíjně dorážela na okno výčepu. Podíval jsem se do očí té dívky, co seděla naproti. Čokoládových očí.
Jako tehdy, když to poprvé řekla ona mě. Miluju tě. Podíval jsem se do jejích očí. Pořád byly smutné. Nemocné. Jednou mi ukazovala osahanou fotku své maminky. Ty oči byly její. Zemřela velmi mladá. Helenu pak vychovávala babička. Otce nikdy nepoznala. Seděli jsme na dvorku u jejich zchátralého domku. Bylo nesnesitelné horko. Usrkávali jsme limonádu a prohlíželi staré fotky. Nohy měla hozené křížem přes mé. V tu chvíli byla moje. Každý kousek mého těla po ní křičel. Něco mi vyprávěla. Neposlouchal jsem ji. Její hlas hladil, klouzal po mě, šimral v zátylku. Pak náhle zavřela krabici s fotkami. Vstala a odvedla mě do kůlny v rohu dvorku. Na studené betonové podlaze jsem se vyprázdnil na její ňadra. Vetřela si mé sperma do hladké kůže a s úsměvem si stáhla tričko.
„Ty se tváříš.“
Špitla mi do ucha. Musel jsem se smát. Vzpoměl jsem si, jak jsem jednou v zrcadle zahlédl urputný výraz ve své tváři, když jsem onanoval nad potrhaným pornočasopisem. Tehdy jsem se musel taky smát. Schoval jsem povadlé přirození do ošoupaných džín a vrátil se k ní pod slunečník. Toužil jsem po ní víc než kdy jindy.
„Ty se teda tváříš!“
„Co to?“
Pod kaštany to zavonělo páleným uhlím. Lidé nejblíž grilu se začali pomalu stěhovat do vzdálenějších koutků zahrádky. Tácky jim padaly na zem. S cigaretami v koutcích úst a těmi pár drobnostmi v rukou klopýtali po nerovné podlaze, aby zabrali co nejstrategičtější místo.
„Promiň, dneska je se mnou asi zábava, co?“
„Byla, než jsme potkali toho tvýho kámoše. Co je? Co se stalo?“
Nic se nestalo. Nic se nemělo stát. Neměli jsme ho potkat. Ani on to určitě nechtěl. Už jste někdy měli kámoše, kterého jste raději nechtěli potkat? Potkat jeho znamenalo potkat se se vzpomínkou na ni. Píchal ji, stejně jako já.
„Co to bylo za holku? Znám ji? Odkud je?“
„Je mrtvá.“
„Promiň.“
„Nic.“
Podíval jsem se po lidech spěchajících na nová místa krytá před kouřem protivného grilu. Servírka přede mne postavila nové pivo. Pěknej zadek, pomyslel jsem si, když odcházela k výdejnímu okénku. Stejně jako když jsem naposledy viděl Helenu.
„Promiň.“
Její oči byly smutné jako kdykoliv jindy. Pak se otočila a rychle se vzdalovala. Na rohu ulice se od pouliční lampy odlepila její nová láska a připojila se k ní. Byl to Lukin. Tehdy jsem ho ještě neznal. To už ale dva měsíce píchal Helenu. Ten večer jsem si v zaplivaném výčepu koupil lahev laciného červeného vína a doma jsem ho téměř naráz vypil. Za pár minut jsem všechno víno vydávil do záchodové mísy.
Lukina jsem poznal o pár měsíců později, když se vypíjel z deprese. Měli jsme dobrý základ přátelství. Píchali jsme jednu holku. Pak jsem ho hodně dlouho nepotkal. Až předloni v létě. V parném srpnovém dni. Lípy v aleji dřímaly v poledním horku.
„Je mrtvá.“
„Cože ?“
„Helena je mrtvá.“
„Jak ?“
Rakovina. Jako její matka. Ona to snad věděla. A spěchala. Snad byla šťastná. Rozloučili jsme se. Šel jsem do své oblíbené zahrádky. Sám. A celou cestu jsem…
Ale ne, muži přeci nepláčou. | 
