(text napsala má skvělá přítelkyně Edita G., postupně
zveřejním všech 8 kapitol)
Jsem ten
který jsem
radost i bolest
dávám ti křídla i okovy
slzy tvého poznání
prýští z mé vůle
skrze mne
cítíš začátek
a očekáváš konec.
(Stromek plnej křečí za zadními vrátky)
Honoré De Balzac
„Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten
zemřít.“
William Shakespeare
„Směje se jizvám, kdo nikdy rány nepocítil.“
Konfucius
„Mám to ale štěstí: kdykoli jsem udělal chybu, vždycky mi ji vytkli.“
1. Vzpoura polymerů
Míchanej šmak zahučel do
vyschlých útrob znavené Kajícnice.
Pookřála.
Krkla si a kapírovala zašpérovanou jižní bránu Makovýho megapole.
Za krkem vyhlíží svýho parťáka ArciPetra.
Profesionálního obejdu a absolutního odborníka na multifunkční semena.
Dvouvaječnej světec umí odhalit skrytý dveře i cesty
v rájích plodů, dokonce i brány v paších starýho
světa.
Kajícnice netuší, jak dlouho už čeká na zázrak.
Je totiž blbá.
Hází tyčinkama sem a tam a tam a sem.
V uších jí zní, od poslední bitky u Mocnýho plotu, veršovanej nářek okusovanýho
pletiva :
„Nekousej, nekousej, kočkopse divokej.“
Oficiální židle tak patrně toužily předejít zmatení heterosexuálních davů.
Snad podlehly vějičkám na hliněných teoriích : O páření všeho, co je nahoře s
tím, co je vespod.
Oficiální židle (OŽ) jsou vůbec politováníhodný, jak kluzkej
deštík stékající do kanálku kolem naší jediný Pyramidy.
V celým vesmíru jsou miliony jehláků, jen na nás se
skoro zapomnělo.
Furt sedí na bobku a číhá.
LuciPéro mi tvrdil, že ta jezinka stojí za hodinku mezinožního tance, ale …
Já onehdy spatřil tu vlnu nevole, co z ní rozparáděná vyběhla, když se na ní
jeden
z blouznících makovců přisál.
Nikdo z nás tu chamraď nechce ani vidět.
Pak si zas kecne na bobek a civí jako tele, na vrata.
Od tý doby, co se poslední frája
dostal na sběrku v megapoli, už bylo namazáno nejmíň
dvě stě dvacet chlebů s játrovou paštikou. A jak nevalně skončil.
Dres mu vyvěsily (OŽ) nad severní nepřístupovou bránu, kde samolitr
válí úplně jinej makovej
klan.
Tý vostudy.
Naštěstí je zahrádka našeho božstva tak rozlezlá po zemi, že není z jednoho
konce vidět na druhej.
A smích pitvořících se fousáčů od studenýho plotu
nezaslechneš ani s hrnkem přilepeným na silikonovým prsatým plotě.
Kajícnice ti nepoví, proč je plot takovej, jakej je.
Ne, že by ti to nechtěla říct.
Není žádnej mučedník.
Ovšem ví právě tolik, aby zůstala trčet tam, kde právě visí.
Zakletá mezi světy.
Musíš se halt optat mě.
Přímo. No jo, na rovinu.
To se dneska moc nenosí, co?
Ne, neuhnu.
Ženský se prostě rozhodly skončit s umělejma kozama.
Pro páníčka. Některý se naučily i vážně dojit pravý
zbytky úředních šimlů.
Naproti tomu, většina ostatních si prostě jen oddechla.
Ta tíha.
Lačný pohledy ometacích tlup.
A vůbec.
K nenošení.
Jenže toho matroše bylo fakt moc.
Můj odrodilej brácha by
řekl – čtyři až pět prdelí.
Nikdy nepolevil v přehánění. Vyrovnal se mu sotva jeden místní ničema ze sta.
Můj nos mi říká, že tu schopnost - lítat v bahně - máme zakódovanou v sobě.
V tý schránce na emoce.
Nicméně, ne každej to pozná.
Dost filozofování.
Inertních polymerů bylo tolik, že se hned druhej den
po osvobození ženstva řešilo,
kam s nima.
To je burskej ořech k pohledání.
Dumali všichni, kdo měli odvahu.
I postproduktivní nálevky i děcka bez příslušenství.
Melasa názorů, poseroutkovství, prázdný lahve.
Skoro byl odhlasován návrat prsů do emancipovaných těl, ale … pozor!
Mák ví, jakej číman přišel s nápadem postavit náš
první globální plot.
Úchvatně stojí.
Roztomile se opírá o umně naleštěnýho ducha naší
přezrálý civilizace.
Zprvu jen tak objímal kolem ležící vzduch, když pobíhal v trávě.
Zpráva o plotu se tenkrát, hádám nejmíň, před dvěma tisíci a třema sty námazy ranního chleba,
jak úporná nákaza.
A znenadání, kde se vzal, tu se vzal …
Chytrolín na klíček vymyslil, že jako za ten plot – rozumí se dovnitř – něco
dáme.
Něco, co jinde není.
Ale co? Vždyť máme všechno, jak na dlani.
A ten filuta rozlousknul i tudle zatrolenou hádanku.
Všechen mák se nasel za plot a jinde se pohnojila nicota.
Šmik šmik. Šmidlikanec -
konec Makovec.
A tak se našinec naučil toužit po něčem, co nemusel mít.
Práskaní lívanci, válející se před vpustěmi, říkají s
oblibou :
„Bylo by fajn si líznout. Trošku. Po vnitřní straně nezralý makovice.“
I já mám co dělat, abych pochopil, proč máchá do větru tato slova.
A považte.
Jsou chvilky, ne ovšem příliš často, kdy hledím s otevřenou hubou na nestandardní
dění kolem sebe a skoro nevím.
ArciPetr si dává na čas.
Kajícnice k ránu vysedí vejce nebo ji budou muset OŽ omejvat
Řádem krutě plytký vytrvalosti. I když kope za dočista jinej
team.
Ale co už.
Fair play je fair play.
Skrz azurový nebe sem tam prosvitla zlatá nitka, provázená ohlušujícím
randálem.
Dýchavičný bytosti všech sedmadvaceti světů, ze tří na šedesátou devátou
možných,
se srotily do čtyřstupu před NAŠÍ jižní bránou.
Ani nevím, proč jí říkáme brána, když je vypolstrovaná neprostupným materiálem.
Ještě víc nezdolným než Mocnej plot, napuštěnej nadívanou splínovou energií.
Jeden by z tý hry na život vyskočil z kůže.
Byla to vůbec výhra?
Nastoupit do mrakovlaku, mířícímu na tenhle vymaštěnej tříbarevnej svět?
Kůůrva.
Kde se zapomněl ten napudrovanej panák?
Pokaždý, když si odfrknu - ono kouzelný slovíčko z
kuchyně starejch časů - uleví se mi.
Jak balzám na věčně napínaný špagáty, co mám natahaný pod neutralizovanou PET
kůží.
„Sláva buď poctivýmu Šlehu. A heleme,
Prašivka! Jak ti svítí hvězdy v plechový duši?“
ArciPetr se svým svěžím šklebem. Mezi kapkama prázdnoty, co nás svírá -čím dál pevněji -
ve svých kleštích, je úkazem spíš dojemně přijatelným.
„Mám na svých mitrilových žebrech vytesáno laserem : Enola Gay. Už by sis mý jméno mohl pamatovat, planej souvěrče ryzích dogmat. Taky na tebe nehalekám : Našlehnutej poutníku! A měl bych k tomu aspoň dvě stě
třicet tři důvodů.“
„Jak můžeš vědět, kolikrát jsem „U spařený prdele“ lajnoval barovej
pult? Na tebe si dám rozhodopádnýho majzlíka. Kde je Kajícnice?“
„Zírá na bránu. Ostatně jako vždycky. To je poslání, hodný spasení.“
„Nebo sprasení? Není-liž pravda, polokovový jinochu?
Kráčím vstříc osudovým ranám do svých koulí. Kvalitní Šleh s tebou.“
Poctivej asketa, každým coulem.
To se cenilo i za krále Klacka.
Což teprve dneska, kdy zbylo pár živejch oudů, vůkol samej zombouší smrad a promarněný touhy se - už nejmíň tisíc
dvacet šest námazů odpoledního rohlíku - upínaj ke kozatýmu plotu kolem
makový nádhery.
Ani dozrát TO nenechaj.
Vypelichaná svoloč a její vysmahnutej generál.
Ta temně mladá šlapka si rozepíná svůj pistáciovej hacafrak.
Na odhalený ňadra dopadl první fialovej paprsek právě
rozblikaný lampy.
Zachytil se slepým háčkem na bradavce a škádlil nenasytný zřítelnice pelešivejch nedouků
na čtyřicet dva a půl kroku daleko.
Možná i víc.
Extáze vrcholí …
Eště tak, aby se tu zjevil stěžňovej
křižník LuciPéro.
To je den!
Dokola, dokola, dokud všichni nezblbnou.
Panečku!
Ta holka je ve vytržení!
Dneska to pořádně rozštípla.
Ještě kousek … a už je dočista nahá.
Až na kotníky, který se převalujou v sandálkách.
Pluje pomalu k plotu.
Ohrndírové přilepili vyvalený bulvy i s kyselejma ksichtama na hrbolatý
tělo rozpálený mrákotnice.
Moje probuzený žebra jí zachrastily na pozdrav.
Otočila mým směrem výstavní čichový potrubí s bambulí a odlepila víčko na
pravým oku.
Koutky se mi ve tváři rozestoupily a bez hlesu vejrám
na organickou sochu v předposledním tažení.
Dokončila otočku celého těla a nevyzpytatelně zapustila sžíravej
pohled do bedýnky na krku.
Malinko jsem se nervózně ošíval, neboť šlo o můj krk.
Masa přihlížejících strnula.
Kajícnice se totiž svlíkala jen při zvlášť významných příležitostech.
Nikdo sice netušil, o jaký příležitosti se jedná a už vůbec, čím jsou význačný.
Nadto, téměř nikdy neotevřela v tranzu pravý oko.
Snad jen jednou, když brkla na svý sedmikrokový pouti o zlomyslně nastavenej
šutr a už se zdálo, že propíchne nosánkem planetu, skrz naskrz.
Ačkoli jsem vždy připraven na ještě neporozenou realitu, její fungl nová reakce
překvapila i můj senilitou atrofovanej megadisk.
Dál zapíchnutá do mýho velína,
kráčela odhodlaným krokem, bez jakýchkoli diskuzí, přímo
ke mně.
Poklekla mi k titanovým nohám a vykřikla :
„Vys … vyslyšel … jsi,“ artikulace jí činila potíže.
Neotevřela klapačku snad čtyřicet námazů marmeládový
směsi na ještě lehce teplou bagetku.
„Vyslyšel jsi mé prosby?“ pomáhám zdarma marnotratné dcerce.
(obrázek)
„Ty to cítíš! Vyslyšel jsi mé prosby, dobrotivý a milostiplný Šlehu. Nalezla …
jsem … ko ..ko ..“
„Kokodák? Ale to mi přijde nepřístojný ke staromilecký modlitbě,“ intuitivně
napovídám tříčtvrteční světici.
„Hovno! Nalezla jsem konečně pořádnýho chlapa, kterýmu poviju aspoň nějakou poloorganickou
periférii, když se náhodou nezadaří plnotučná inseminace.“
„Cože???“
„Jsi můj a já jen tvá. Už na mě nebudou pokládat prasečí pracky, a další trapný
údy, pod zastěrkou - dotknout se vařící děvky.“
„Zbláznila ses?“ defenzivně i zbytečně brebentím.
Hra nabírala obrátky..
Zákon číslo jedna platí pro všechny bytosti zdejšího a sedmnáct na pátou
sousedních, včetně paralelních, vesmíru.
Dlouhej námaz zpátky, ještě
když primitivní ušatci počítali čas na léta a roky, podle kruhů v kmenech
stromů, dosáhly - vždy příjemně utlačované bývalé nositelky kypícího života -
civilizačního sociálně-erotického vrcholu.
Samci byli záměrně ověnčeni gloriolou stvořitelů života skrz svůj bezedný
semenný váček.
Jak naletěli.
Trubci.
Zaprodanci.
Emeritní nositelky vitality a bujnosti ošálily s nadvěcným
úsměvem stádo tupých vrcholů potravního řetězce a urvaly pro sebe palmu
genového vítězství.
Tolik má kromobyčejně širokoploutvá paměť.
Prostě a jasně :
Ukážou si jednou za svou lstivou existenci na fešáka chlapa a ten, je-li volnej, bez možnosti odvolání propadá jejich nezřízenejm touhám a ještě nevymalovanejm
chtíčům. Až do svý smrti nebo vyhasnutí baterek.
Potom si může opatřit jinýho frajera.
Muži se tenkrát sešli na divoký chlastačce na
pohádkovým zámku „U tisíců volů“.
Ani tajenkový název je neodradil. Mezi proudy pitiva
a bílého sexu, na který byli po práci z domovů zvyklí, pochytali pár lákavých
hubiček, ale netušili, co je ve stavu permanentní opilosti čeká v konírně plné
zdravých svěžích a lačných ovcí.
Museli držet hubu.
Ale, co teď?
Chabě se vzpouzím.
„Co tomu řeknou lidi? Má drahá, jsi naprosto přesvědčena o správnosti svého
rozhodnutí? Nerozmyslíš si to? Unáhlené kroky bolí dvakrát ...“
„Kroky, které z lenosti nebo blbosti neučiníš, můj milý, bolí třikrát. Dej mi
pusu ……….“
přičemž mi skočila do náruče – bez přestávky spoře oděna – a přisála svý jedovatý rty na můj vyblejskanej
živočišnej skelet.
Musím říct, že líbat uměla bezvadně.
Jako kdybych to nevědel..
Vůbec jsem nezpozoroval, že vedle mě stojí opařenej
momentálně vystřízlivělej ArciPetr.
Vkládal do sexuálněotrokářskýho podniku obloudění Kajícnice velký naděje.
Zhroucení pornovizuálních vyhlídek jej přimělo k lakonickýmu konstatování :
„Jděte všichni do prdele a hlavně TY, děvko ...“ dokončit větu nestihl.
Uzemnil jsem to slizký zfetovaný prase, urážející mou novomanželku, dobře
mířeným direktem do pěti bodů na těle jedním vrzem.
Od paty k hlavě a zpět.
Vyteklo z něj trošku barevný tekutiny a zhluboka usnul.
Ochutnal jsme s kočičkou.
Wow. Sladká.
LuciPéro rozpustile zatleskal a zježená Mocná brána
se zachvěla v podhoubí.
Dávno jsem podezříval prsatej plot z tajnýho spolčení s čerchmantím
synkem.
Jak za starejch dobrejch
časů.
Moc a chtíč ruku v ruce a duše se plazí žebrotou.
Venkoncem aťsi.
Aspoň víme, kdo je kdo.
Rovnováha musí bejt.
To je to perpetum mobile osvícenejch
zadků..
Neutuchající touha Život ŽÍT.
Doleva doprava, nahoru dolu, vzestup i pád.
Za každou cenu a ve všech pórech prostoru a času.
Po těch desítkách generací strávených mezi božími odrazy, jak vždycky říkával
kanovník dávno zpustošenýho a v suť obrácenýho kostela Svatýho
Salvátora, mi jeden blázen ukázal obtížně představitelnou podobu vesmíru –
obrácený koule.
Ale to je jen první statickej pohled.
Představa člověka osahat si stojící vyhoněný jsoucno.
Tři rozměry rozšířený časem jsou zoufale málo na úplnou rovnici života
prýštícího
do nekonečnýho prostoru.
Kajícnice nepřestala vášnivě objímat má vypjatá mitrilová
žebra a žužlat levej ušní lalůček.
Proč levej?
Boží myšlenka?
Myšlenka určitě, ale je to už energie i pohyb.
Myšlenka … jak vzniká … prý v kolotoči – v mixéru Stvořitele?
Bůh by nepotřeboval mixér.
Kde se vzal Bůh?
Zas někdo došel na kraj svýho světa a musí shrnout
vědění omezený pozorovatelovou neschopností.
Člověk vidí a slyší jen malinkej kousek chodníku za
oponou svý přítomnosti.
Smysly ho dovedou jen k prahu propasti.
A tam se každej soudnej a zodpovědnej občan otočí na kramfleku.
Každej má co dělat, aby překonal deky strachu vrostlý
do sebezáchovy ega.
Hoří jak dobře vyschlá stodola.
Aby mi ten syntetickej lalůček neuhryzla.
Pojímám soft podezření, jestli Kajícnice nebyla v dřevních dobách svý životní pouti kurvička.
Už se s tou orální očistou zvukovodu maže pěkně dlouho.
Mimochodem spojením významů mazání se s něčím a ukrajování, jako poetický
ubývání času, vznikl logický rámec vnímání časových křivek v
multidimenzionálním prostoru jako námazů chleba,
nikoli suše nedostatečných let nebo roků na vyjeveným pařezu, prožívajícím předsmrtnou
křeč.
Chleba/hmota plus krájení/pohyb energie plus pozorovatel/vyjádření času rovná
se vlídná tvář vesmíru nebo Stvořitele.
Co si s ní počnu?
Vysoce pravděpodobně je vysoustruhovanou specialistkou na zírání do jednoho
bodu, to je dobrý tak na hlídání trezoru, ale pohybový čidlo má poněkud nižší
provozní náklady. Vlastně OŽ, v tomhle světě krátkejch
formulářů, zrušily trezory i banky.
I peníze.
Zbytkaři totiž nemají nic. Jen svý
ochrnutý a různě postižený sny.
To je v naší šlehnutý době jediný relevantní oběživo.
Ještě tak olizování uší, možná by zvládla i náročnější tělesný úkony, který mě
ovšem pramálo zajímají, a v neposlední řadě obliba v odhalování prdelatýho těla.
Kde se v lidech bere ničím nepodložený přesvědčení, že jsou krásný. Haha. Navíc trpí metrosexuální
touhou vystavovat svůj pytel kostí, vody a bílkovin, potaženej
páchnoucí kůži, na veřejnosti. K čemu?
A jako zlatej hřeb – energeticky nenáročnej
super stroj nejvyšší kategorie v prošťouraným vesmíru, kterej
notabene neumí používat.
A tak živoří na slabým výkonu. Drtivá většina ani netuší svý
možnosti.
Podrobnej manuál zanechala řídící civilizace právě v
pyramidách.
Jenže!
Chyba volby.
Zlato vydrží téměř všechno a čas si na něm vyláme zuby. Skoro.
Nikoli však lidská závist a nenasytnost.
Vykradený pyramidy jsou knížkama beze slov.
Meluzína jako Pandora připomíná strašnej omyl, kterýho se lidstvo dopustilo, když vsadilo plebejsky na
tělo a přikovalo svýho ducha k hradbám, který mezi
sebou a v sobě vytvořilo.
Lidi jsou krásný malý blázníci!
V temný pustině je jináč dost nevábno.
Ty rozměry míchaj myšlenkou.
Jsou krutě neadekvátní dýlce člověčího života.
Je to vůči těm exhibujícím bílkovinám nefér.
A ještě ten Pandořin test.
Plná makovice, pár zrnek k mání a věrtel máku v trezoru.
Bez kódu!
Bez užitku!
Nebo snad nevyužití je užitkem pro námazy, kterým
ještě nebylo odkrojeno?
„Pokus při vizualizaci čtvrté dimenze : vezměte bod, natáhněte jej v přímku,
zatočte ji do tvaru kružnice, zkruťte ji v kouli a tu vrhněte do prostoru.“
(Albert Einstein)