|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jakoby kapsář žiletkou prořízl nebe
tak dnes ráno vyšlo slunce
jak škvírou jen v poštovní schránce
a dotklo se věčností rána všeho jako Midas
rezavých střech, psích stínů a zapomenutých jablek
noci neviditelného světa
i krve, kterou jsme prolili jako svíce svůj vosk z kolen, rtů a ryb
aby se stal podzim
kdy andělům po ránu páchne mlha z úst
reflektory prvních autobusů nám prorážejí led tmy
nevěstky soch nabízejí svá kamenná objetí a polibky deště
a mraky podobné pivní pěně zvětrale stojí na obloze
jen šedivé stromy klopí hlavy pod tíhou oběšeného listí
a my učíme děti prvnímu strachu
teď hlína v polích mění své tváře
když zarývají se do ní pluhy jako do ženy ruce milencovy
a němí ptáci, kterým jsme ukradli jazyky k milování
míří tam nahoře k tichu
kolem Měsíce hořícího v úplňku, který je bláznů a prachu
a vím, že ta průvodčí, co zemřela již před léty mne zase požádá o lístek očima naproti sedící dívky
v tom vlaku, ve kterém sto let neteče voda na záchodcích
protože jsem něco mezi opilým a mrtvým
když mám v hlavě báseň
a mlčky si prohlížím ty na nástupištích na cosi čekat
a slova jako mouchy naráží do skla našich přítomností
tady i tam, kde jsme
my, kteří hoříme zaživa, aby nezbyl ani kousíček k potravě marnosti
ani té vteřiny
|
|
|
