Aaen Jan Kratochvíl
Zaváté cesty
©
Jan Kratochvíl, 2018
www.aaen.sweb.cz
aaen@seznam.cz
Obsah:
Miniatury I
Tehovská pole
Miniatury II
(Barvy)
Předivo
Doteky
Miniatury III
Krása
Zaváté cesty
Monolog s
poustevníkem
Isa
Na Sekance
Miniatury IV
Klíč
Empatie
Fénix
--
Miniatury I
Les je chrám země a vesmíru
svou útěchu v náručí
podává
Poutníci jsou doma všude
nicméně tím i něco ztrácejí
Někdy je lepší strávit dvacet
let
prací na jedné „drobnosti“
než dosáhnout stovky
podružných věcí
Hranice mezi černou a bílou
je nekonečně tenká kresba
(v určitém bodě se můžeme
dostat
do situace, že bez rovnováhy
nelze pokračovat dál)
Pohledy do zrcadla jsou
děsivé.
A zároveň mají jistý půvab.
Neony
Vnitřní vyrovnanost neonů,
náhrada za oheň.
Dialogy
Automatizované myšlení je
rychlé.
Pokud nám na někom záleží,
musíme být pomalí.
Velekněžka (afirmace)
Jsem láska a tvrdost.
Kresba
Černá krása / bílá krása
výsledkem je nekonečně tenká
kresba
– jinak by nebyla
Time-management
Pokročilý time-management
je brána do otroctví,
protože čas není matematika.
Mapy
mapy bez vyznačených cest
mohou zachránit
nebo vést do propasti
spálit je?
Tehovská pole
Gramodeska
Deset let neslyšená gramodeska
je průlet časem
Hathajóga
Hathajóga je láska na celý
život
dokud dýchám
Tehovská pole
Zasněžená tehovská pole
jsou nejkrásnější
Miniatury II (Barvy)
Čaj a svíčka
oheň a voda
Kdysi jsem nosil sekeru
z cest jinam
dnes k ní přidávám i
neviditelný náramek empatie
Vítr opájí mé řasy
prostupující barvami
Ticho můžeme sdílet
jen někdy a jen s někým
(je živelné jako oheň
a bezedné jako voda)
Předivo
Předivo, které jsme za noci
utkali,
se ve dne přetrhává
most do prázdna
opuštěná místa
jsou plná ostružin
Doteky
dotek bez obsahu
směr bez prostoru
prostor bez času
k tebepochopení
Miniatury III
Nestaly se „zažívání“
a „absolutní okamžiky“
adrenalinovým sportem
a sbíráním bodů?
Přítomnost je děvka
Minulost je vysloužilá domina
Budoucnost bude obě dvě
Tao
vítr pohrává si se mnou jako
s loďkou
a vlny
polibky přítomnosti
Rozmluva mezi Řádem a Chaosem
„Dám Ti strukturu, pevnost.“
„Zatuhneš.“
„Rozbiješ všechno.“
„Vše zabiješ.“
Je jen Pohyb bez protikladů.
Síla ustojí i nečekané pohyby,
kdežto slabost neunese ani životní pseudojistoty.
Čím víc budeme utíkat od svojí
propasti,
tím bude více mělká
občas jím jídlo bez chuti
a vidím svět bez barvy
svět
z vět
Okvětní lístky
okvětní lístky už dávno
opadaly
nic, a přesto něco
nic a něco
zima a nic
čekám na léto
(všechno je jen cyklus, kdy čekání
na cokoli nemá smysl)
= výchozí pozice
k fatálnímu boji
za svou duši
Nic
Nic se světlem tak malým,
že skoro nic
není
– ale přesto je
v životě máme na všechno 1
pokus
Zatuhnutím ztrácíme duši
Na místech, kde se láme světlo
a tma
najdeš možná nejvíc
Nejneduchovnější jsou ti
duchovní lidé
Se světlem i tmou v očích
Něco skrytého
Krása
Chci věřit, že krása, kterou
cítím,
je součástí mě
Naplněn vůní usínám do
neexistence
nebo k probuzení
Zaváté cesty
Malé děti nechtějí jít spát,
protože tak milují život
Když jsem byl malý
zavřel jsem oči
a viděl víly
Dobrý den,
vidím vám v očích smutné děti
pečuj o jiskru jak o posvátné
světlo
Chvíle je improvizovaná hudba
ve dvou
– buď souzníme, nebo ne
Hodně slov
nevypadá to, že jsme jen slova
a pojmy
Když člověk ztrácí sebe,
obvykle si toho nevšimne
Jsme zrozeni z lásky Světla a
Tmy
a zavrhnout jedno pro druhé
je jako zavrhnout otce nebo
matku
Není krásy bez síly
Zaváté cesty existují
i když nejsou vidět
Monolog s poustevníkem
Lampa v pokoji svítila asi jen
do půlky té tmy. Postel, pár obrazů, několik soch. Malé zrcadlo. Závěs.
Zamlžená okna a venku sněhové pláně bez stromů, velká bílá poušť. Daleko
od všech polena v krbu praskají, unaveně a pomalu jako mezi bděním a
spánkem.
„Jsi sám a
stačí ti to,“ usmál jsem se na poustevníka na obraze, „ze samoty si dokonce
něco bereš. Víš, já si potřebuju povídat. To vědomí, že tady člověk není sám,
že žije pro někoho a snad i někdo pro něj. Možná bych se měl naučit být sám.
Jako ty. Víc klidu. Přijde mi to tak strašně prázdné. Miluju psychologické
poučky: nejdřív vydrž se sebou, jinak s tebou nevydrží nikdo. Nejsou pravdivé,
protože monolog a samota jsou samy o sobě neživotaschopné, nejsou k
životu, všechno je jen »trochu«. Barvy šednou bez ohledu na roční období a ve
své ulitě se stáváme kamennými sochami, které přestávají mít schopnost vůbec se
pohybovat, sochy, které přestávají cítit a vyciťovat, už jen pociťujeme...“
Poustevníku,
nauč mě (prosím) jak tenhle čas o samotě neztratit úplně. Knihou? Filmem?
Rozprávěním s přírodou v lese? Filosofováním? Filmováním? Tancem až do transu?
Zapomenutým tichem, které ukáže hlasy uvnitř? Které pomůže vykvasit tomu
důležitému? Trpět, abychom něco poznali? Aby se celý život stal jen takovým
ošklivým hloupým osamělým poznáváním? Rychlá cesta do kopce je i rychlou
cestou z kopce? Jsem rád, že vidím, že to není v pořádku. Čistit se, pořád, jen
abychom se zase neumazali? V samotě rosteme, nebo spíš mizíme? Rozvíjíme se,
nebo chřadneme?
Isa
Přestala jsem skoro mluvit,
a od té doby se
dorozumím
(jako když zavřete oči a posloucháte zvuky,
jsou slyšet víc)
Některé věci si musí člověk
vyputovat. Jenom se nebát tmy, protože s pochodněmi jsme se už narodili. Runu
Isa nelze otočit, má stejný význam. Od sebe neutečeme.
Na Sekance
Spojení Vltavy a Sázavy v mlze
je jako když vcházíš do nicoty
ale jsi
Miniatury IV
Jsme utkaní ze světla i tmy
musíme být proto nešťastní?
touha po bílé dokonalosti je Zlo
Zasvětit svůj život slepým
cestám?
i to je vývoj!
(spirála se nikdy nevrací na
začátek,
jen na stejnou osu)
Ty nejkrásnější květiny na
prahu propasti
jsou falešné
Vědomí jako šíp. Srdce jako
ukrytá studna.
I skryté věci mají viditelný půvab.
Tma, kapky deště o střechu
a hvězdy
Hade Genese,
který jsi nám ukázal světlo a
tmu!
Tanec mezi nekonečnou propastí
a horou bez vrcholu
Klíč
Anděl s jedním křídlem
tvoří spirálu
dolů
Klíč od sebe
klíč od světa
máme klíč
nemáme zámek
vezmi mě za ruku,
ať se nepropadám
do svého já
Voda
Závislost na bolesti tvoří
více prázdnoty
jedním křídlem
chceš se cítit
a ztrácíš se
po explozi dno moře
kde není voda
v touze se cítit
na sever, na jih
Empatie
Být sám sebou vyžaduje se
nejdříve najít.
Skutečná láska je luxus,
který si mohou dovolit
jen lidé se schopností
empatie.
Když se dialog stane frází,
časoprostor se zhroutí
Fénix
Zaminovaná země se uzdravila,
daruje chleba a stín stromů.
|