VĚNOVÁNO ALŽBĚTCE BETTY S PĚTI OLYMPIJSKÝMI KRUHY POD OČIMA (55 BUDE SLAVIT 19. ÚNOR ZPĚVÁK SEAL, COŽ JE
SÍLA)
tak
pohleď,
její krevní plazma, neustále
se zdá být krásná,
Bedřich, ne Bohoušek, Smetana jak koloušek & Vlast Má
fotogenická fotografie foto graduje, jen lotr
spamuje, pantáta (bez oušek?) Bezoušek s bubu hubuje, Seal s věkem dvou pěti v doupěti salv slamuje Drama
s cvokem dál dojdeš, s krokem
v kybernetickém převlečení Neviditelný pes a Irenka Neffová 10 let trápí děs
můj mezní kompliment nezní bez ní, avšak třeba ji to zněžní až rozněžní roztomile jak šikmá věž
v Pise nakloněn všem Irenkám i Neffům i švadlenkám i ševcům; navleč a
navlhči si jazz přes vřes vybředni výstřední a vůbec, co je tanec, to Patrick Swayze i
svatý Patrick pro dirty dancing nabádá jak v sadu lambada koniklec, život není
klec, život funguje jak obrazec ikona: Leonardo da Vinci, šifra pro oprášený,
ne obrácený zvrat Mona Lisy, Elisabeth působivé zrovna tak jako vyslanec.
JAROSLAV
HAŠEK: OFSAJD (SPORTOVNÍ FANTAZIE)
I.
Měl jsem tenkrát skutečně velkou nouzi, když přijal jsem místo redaktora
jednoho sportovního týdeníku, který byl orgánem sportovního klubu Kupředu,
kterýžto klub rval se o primát ve fotbalu se sportovním klubem Napřed. Redaktor odstupující do poslední chvíle vydržel útoky nepřátelského
orgánu klubu Napřed, ale konečně podlehl, jsa tělesně ztýrán redaktorem
nepřátelského sportovního časopisu. Jednalo se o jakýsi „trestný kop“ do jeho
bříška, který ho upoutal na delší dobu do lůžka. Stav se tedy prozatím
redaktorem, přijal jsem na sebe povinnost pomstít se nepřátelskému orgánu,
kteréžto povinnosti hleděl jsem svědomitě dostát. Mé útoky proti klubu Napřed
byly tak silné jako rány při boxování, tak zvaný „solar flexus blow“, totiž
rány na mohutné pletivo nervů mezi žaludkem a páteří, byly tak záludné jako
všechny nedovolené chvaty při řeckořímských zápasech a tak veselé jako dámské
„handicapy“ v „lawn–tennisových“ zápasech.
Celým číslem vlekly se ty útoky. Začly úvodníkem, ohnivým jako běh
maďarských lehkých atletiků, a končily zaslánem, ve kterém pralo se špinavé
prádlo a vyhrožovalo novými skandály. Rubriky: Automobilismus, Cyklistika,
Atletika lehká a těžká, Lawn–tennis, Fotbal, Hokej, Vodní sporty, Šerm,
Rohování, Zprávy klubové byly těmi útoky přeplněny.
Já to byl, který zavedl do sportovního života takzvanou politiku
„převlečníků“, totiž přeběhlictví z jednoho klubu do druhého, což mně
nijak nevadilo, že uveřejňoval jsem úvodníky s nápisem „Temné zjevy“, kde
jsem psal: „Stačí slib – a dnešní rekordman zahodí prapor a přeběhne. Ach ty
ubohá sportovní morálko!“ atd.
Za takových okolností vydal jsem tři čísla. V posledním čísle
uveřejnil jsem zprávu o průběhu zápasu mezi sportovním klubem Kupředu a klubem
Napřed.
Náš klub Kupředu byl poražen v poměru 4:2. Byla to strašná rána pro nás, a proto ten článek musil vinit nepřátelské
hráče z nedžentlmenské hry.
Článek měl nadpis: „Kupředu versus Napřed.“ (Bídná hra Napřed. Naši hrají
krásnou hru, ale Napřed vítězí po trapných scénách. Soudce nevidí ofsajd. –
Návštěva slabá, 10 000 osob. Nejlepší hráč z Napřed Xaver stojí
ofsajd a potřikrát střílí. Autař opilý.) Toť stručný obsah. Číslo šlo dobře na
odbyt, neboť Xaver byl miláčkem obecenstva. Za dva dny po vyjití čísla dostal
jsem podivnou návštěvu.
II.
Propustil jsem právě dva kvartány, kteří přišli prosit, abych uveřejnil
v časopise, že kvarta A zvítězila nad kvartou B 6:3, když kdosi nesměle
zaklepal. Na mé vyznání vstoupila do redakce mladá, uplakaná dáma, držíc
v ruce poslední číslo mého časopisu.
„Pane redaktore,“ pravila s pláčem, „viďte, že to není pravda?“
Ukazovala mně přitom větu z mého článku „Kupředu versus Napřed“. „Ze
zřejmého ofsajdu střílí již potřetí Xaver.“
„Viďte, že to není pravda. Ne, můj Xaver by nikdy nebyl schopen takové
podlosti. Řekněte, že to není pravda, řekněte, pane redaktore, že se mýlíte a
že můj ženich nestál ofsajd, že strčil do beka a tím že již nestál ofsajd.“
Tiskla mně přitom křečovitě ruku a usedavě plakala.
„Ne, Xaver, ten velký, šlechetný hoch, který tak hezky zná míč stopit a
který tolik brilantně vrazil míč hlavou do branky, ten není takový podlec, aby
shootoval na gól, když by stál ofsajd. Je tak dobrý a šlechetný, že jistě
strčil napřed do beka, než střelil do branky. Já přece viděla, že bek leží před
ním. Ach, pane redaktore, odvolejte to a neničte mé štěstí, je to můj drahý
Xaver, dobrý a hodný. Ne, ten jistě nestál ofsajd, když shootoval. To bych
nepřežila, to by byla má smrt, kdybych věděla, že on je takový.“
Ačkoliv jsem chápal její bol jako nevěsty člověka, který ze zřejmého
ofsajdu střílí na branku, musil jsem být neúprosný.
„Nemohu pro vás, slečno, nic jiného udělat než nabídnout vám židli,
abyste se posadila,“ pravil jsem, „Xaver vyvedl trestuhodný čin a jednal
vskutku tak bídně, jak je psáno.“
Mladá dáma klekla přede mnou a objala mé nohy. „Dejte, prosím vás,
opravu, že Xaver nestál ofsajd, když shootoval. Co řeknou mé přítelkyně Emma a
Karla. Jak se mně budou smát, že jsem zasnoubena s takovým.“
Zvedl jsem ji ze země: „Je mně líto, slečno, byl to zřejmý ofsajd.“
Nešťastná nevěsta vyšla s pláčem z redakce, aniž mně podala
ruku, kterou jsem chtěl soustrastně stisknout…
Toho dne dostal jsem několik výhružných dopisů od ctitelů Xaverových.
„Vy darebáku a hovado,“ psal jeden, „abyste věděl, že jsem džentlmen,
podpisuji se plným jménem…“
Druhého dne přišel Xaverův otec, starý pán ctihodného vzezření, který mne
prosil, abych řekl, že to, co stojí v časopise o jeho synovi, není pravda.
„Můj jediný syn, chlouba mých šedin,“ vzlykal ten ubohý muž, „jistě
nestál ofsajd, když viděl, že mezi diváky stojí jeho otec, který ho tolik
miluje. Kvůli mým šedinám by to rozhodně neudělal a kvůli své nebožce matce,
která mu koupila první kopací boty a první kopací míč. Při památce své ženy
přísahám vám, že Xaver neshootoval z vyloženého ofsajdu. Chci opravu,
prosím za ni, já, starý člověk. Xaver by se ani k magistrátu nedostal,
kdyby bylo pravda, co jste o něm psal. Přísahám vám, že není takové ničemnosti
schopen.“
„Milý pane! Odvolávat fakta nelze. Chápu váš zármutek jako vzdělaného
člověka, ale nemohu vám pomoci…“
Ubohý starý muž pokapal svými slzami kliku u dveří, kterými odcházel.
Odpůldne přišla Xaverova teta, která prohlásila, že Xavera vydědí,
jestliže je to pravda, že z vyloženého ofsajdu potřikrát shootoval.
Plakala též a mluvila o hanbě, kterou vrhl Xaver na celé příbuzenstvo. Odešla
pak s prohlášením, že odkáže veškeré jmění na založení stipendií pro
poctivé fotbalisty.
K večeru přitáhl pod redakci mohutný zástup lidu, který mně vytloukl
všechna okna v redakci a vhodil rozbitými okny spoustu letáků dovnitř
s nápisem: „Xaver nestál ofsajd! Lež a pravda o Xaverovi!!“
Policie se ani neukázala, poněvadž syn policejního ředitele hrál za klub
Napřed. Výhružných listů toho dne dostal jsem dvě stě šedesát pět!
O sto méně, než je celý rok 1907.
Následujícího dne obdržel jsem poštou tucet pekelných strojů. Jeden
dokonce na dobírku. Poslal jsem je nazpět.
Večer obdržel jsem poštou krabici od mezinárodního svazu fotbalistů,
který mně v ní poslal provaz a lístek s obsahem ve všech světových
jazycích: „Oběste se! Xaver nestál ofsajd, když shootoval.“
Do bytu byly mně hozeny smradlavé kuličky a několik set vizitek:
„Navštívíme vás zítra.“ Našel jsem i vizitku syna policejního ředitele a vizitku Xaverovu:
„Odjeďte, já se neznám…“ Byl to šlechetný muž!
*
Co dělat? Odjíždím a dojedu snad šťastně k cíli, jestli totiž
stoupenci Xaverovi nepoloží někde na koleje ekrazitové patrony, neboť Xaver,
miláček obecenstva, nestál ofsajd, když shootoval na nepřátelskou branku…
(Humoristické listy, 9. srpna 1907)
O
SPORTU
Bylo to předloni, kdy z nedostatku peněz šel jsem pěšky
z Terstu přes Alpy do Prahy. Vandroval jsem, což předpokládá, že jsem
fechtoval. V Lubně ve Štýru zastavil jsem na silnici tři muže, kteří
vyhlíželi jako turisti, a prostým způsobem „Ein armer Reisender“ žádal jsem je
o podporu. Ti mladí lidé byli Francouzi a odpověděli mně s úsměvem, že
také nemají ani krejcaru, ale ne že by snad nemohli mít peníze, oni si peněz
vůbec s sebou na cestu nevzali, ačkoliv peníze mají, neboť oni považují za
svou svatou povinnost bez krejcaru procestovat celý svět, „Nous sommes
sportsmens,“ pravili ti hoši a dali mně na památku pohlednice s jejich
fotografiemi.
„My jsme sportovníci.“ Na to si vždycky vzpomenu, když tak dívám se na ty
pohlednice. Jim bylo sportem jít po světě bez krejcaru a mne velmi mrzelo, že
musím těch 600 km jít bez peněz, pěšky. Pro mne to bylo nutností, pro ně
zábavou. Zajisté! Sport znamená zábavu. Ale znamená též něco jiného. Sportem
jsou veškerá tělesná cvičení, která mají za účel osvěžení těla i ducha, tělesná
cvičení dobrovolná.
Pro anglického státníka Gladstona bylo sportem, když kácel stromy ve svém
parku, ale pro drvoštěpy není sportem rubání stromů. (zabavena pasáž, která už nebyla
nikdy k nalezení, domyslete si po 111 letech cokoli jako Mozart svoji
Kouzelnou flétnu)
Jedna anglická královna šila ze sportu slintáčky pro děti svých
poddaných. Tyto slintáčky dostaly jen děti nejhodnějších občanů, kterým
nenapadlo, aby je poslintaly, poněvadž ruka královská je obroubila. Ruský car Ivan Hrozný pěstoval jiný sport, který přinášel mu velké
osvěžení po panovnických starostech. Dával své dvořany čtvrtit a mučit a sám
prováděl též tělesná cvičení, jako vlastnoručně vězňům lámal nohy a ruce,
vytrhával jazyk z úst a podobně. Šel jedině ve šlépějích římského císaře
Nerona, pro kterého bylo sportem zapalovat Řím a upalovat nepohany. Jeden dánský panovník ve století sedmnáctém měl slušnější sport.
Vyhazoval do vzduchu hrušky a chytal je do svých otevřených královských úst.
Jednou se mu to nevyplatilo. Hruška uvízla mu v hrdle, a poněvadž dvorní
etiketa vyžadovala, aby se královský lékař, než jde ke králi, vyzpovídal a
přijal Tělo Páně, udusil se zatím dánský král.
Někteří panovníci provozovali ten sport, že dali odbojné pány přivázat ke
stromům v lese a pak na ně stříleli z luků, jiní naproti tomu byli
zachváceni horečkou pracovat, jako ruský car Petr Veliký, který ze sportu dělal
nádeníka, a když ho to omrzelo, vrhl se na jiný a starý sport všech panovníků,
všech věků a všech národů, na válečnictví.
Dějiny české podávají o tomto sportu mnoho pěkných příkladů. Tak král Jan
Lucemburský byl takovým válečníkem sportovcem. Najal si žoldnéře a jezdil tak
dlouho po světě a válčil, až ztratil jedno oko. Pak na chvíli přestal ten sport
pěstovat. Za nějaký čas zastesklo se mu znovu po rvačkách a jel zas. Ztratil
druhé oko. Když byl slepý, válčil dál, až konečně slepému sportovci českému
udělali konec angličtí vojáci u Kresčaku. Na památku toho, který pobíjel lidi,
až sám nalezl přiměřenou odměnu, stojí tam na poli kresčackém pomník, který
posiluje styky česko–francouzské a který dal příležitost p. Hantichovi
k nadšenému článku.
Ve spisech mládeže nacházíme mnoho zmínek o různých sportech panovníků.
Přečtěte si, prosím, tyto články: Malý princ jde v průvodu svého táty,
krále, na procházku. Najednou uvidí žebráka, který má klobouk v ruce a
prosí o almužnu. Tatínka krále něco napadne a pošle synáčka, aby vzal žebrákovi
klobouk a žebral za něho. Kolemjdoucí házejí peníze, peníze prší, princ má
radost, král má radost, sami nedali žebrákovi nic, žebrák pláče a nakonec to
čtou děti v obrazech z mocnářství pod názvy: „Šlechetný čin
následníka trůnu.“
To jsou sporty v panovnických rodinách.
Pro rodiny lidí, kteří nemají titulu královského a nejsou pomazáni, dnes
nepanuje mínění, že by činnost sportovní jednotlivých členů se ztratila bez
poznámek pro veřejnost. Listy, které dnes opomíjejí zmiňovat se o oné sportovní
činnosti panovníků, přinášejí obšírné referáty o občanských sportech. Listy
mají své zvláštní sportovní rubriky, které obecenstvo čte raději než zprávy o
činnosti parlamentu, ačkoliv nechci říci, že by pro posluchače na galerii
sněmoven nebyly časté ty návštěvy sportem, řekněme-li, že sport je zábavou. Všimněte si rubrik: kopaná, lawn–tennis, šerm, atletika, turf,
cyklistika, automobilismus atd. atd.
Svět vymýšlí si stále a stále nové sporty…
Sportovní listy rostou jako houby po dešti, lidé nadšeně tleskají vítězům
ve sportu, lidé kupují si sportovní almanachy, čili jinými slovy: společnost
přepíná dnes význam sportu!
Máte u nás: Slavie je nejlepším mužstvem kopané v Evropě kromě
Anglie, či byla. A naše listy chválíce vítězství její s cizími mužstvy
psaly o nich jako o něčem, co pro národ český má dalekosáhlý význam. Úvodníky
byly věnovány fotbalovým stykům česko–dánským, připletli do toho Svatopluka
Čecha, který napsal báseň Dagmar o Češce, manželka dánského krále ve
středověku. A to všechno jen proto, že Dánové hráli se Slávií.
Nescházelo už nic jiného, než aby nějaký nadšenec byl napsal do Máje
báseň:
„Tak z Anglie nám druhé
vzejde slunce,
Wiklefa Hus se učil znát,
a po sta letech boží bojovníky
Anglie učí fotbal hrát.“
Ovšem z Anglie pochází slovo sport, z Anglie pochází kopaná.
Kopanou Češi zaujali první místo v řadě kulturních národů, Slavie dala za
svou celou činnost cizím mužstvům přes 4000 branek. A z Anglie byl Wiklef,
Wiklefa znal ze spisů Hus. Jaké smělé kombinace pro naše měšťácké žurnály.
To je všechno ovšem sportu nedůstojné, takové přepínání sport
znehodnocuje. Sport má býti jakýmkoliv tělesným cvičením, které přináší pro toho, kdo
jistý sport provozuje, nejen zdravotnický prospěch, ale i duševní osvěžení.
Tělocvik sportem. Sportem vycházky do přírody. Sportem atletické zápasy a
podobně. Ale nikdy sportem v pravém slova smyslu není hra na kulečníku,
ping–pong a jiné podobné hry.
Sport má sloužit k otužení těla. Sportem je plavení, sportem je
házení diskem.Po těžké práci duševní i tělesné takové sporty jsou nejen osvěžením, ale
i nutností v zájmu zdraví.
Pochody v čistém ovzduší, kde není dýmu z továren a šachet.
Vycházky do kraje.
Po práci sport. To každý chápe! Ale za své zaměstnání považovat sport,
pak sport není již tím, čím má býti, ale zvrhne se na ztřeštěné shánění něčeho,
čím by si měšťácká společnost ukrátila dlouhou chvíli, zatímco jiní se na ni
dřou.
Sport patří všem!
(Nová omladina, 27. ledna
1907, Mozartovy narozeniny před 111 lety)
Zkonfiskovanou část se nepodařilo objevit a ošetřit.
Fechtovat – žebrat zrovna jako nejeden nejapný uživatel Totemu.cz o ještě nejapnější pozornost kvůli jepičímu rozumu, kdopak asi?
Ein armer Reisender – chudičký cestující
Turf – dostihy (anglicky)
|