… partly updated ...
Love
me tender ... or love me heatedly, but don't hurt me.
Sedím v autě.
Sedím v autě a jedu za svojí holčičkou, za tou z toho Holandska, 2
týdny před Vánocemi. Holčička se rozhodla něco vidět, něco vydělat a taky strávit
svátky v cizí zemi, v hodně skromných podmínkách, v pronajatém pokoji
domečku kdesi daleko v trigonomu jiných cizích měst…
Cesta se vine jako
had…v odpoledním tichu projíždím pochmurnou krajinou, než dorazím do
civilizace a pak od sjezdu z dálnice parkuji na poslední pumpě, kde se
regulérně před čarou staví. Natankuji, jelikož dál se již nestaví, pokud opravdu
není nutno… a doufám, že v ten den ještě dojedu k cíli. Příjemná Via
Carolina mi chvíli dává naději, ale Perinbaba se přece jenom rozhodla, že mi to
trošku vylepší a já stírám rozplizlé sněhové vločky a cesta mi mizí rychlostí
posledních dní… Na dálnici, kde se jezdí neomezeně, je zas všechno jinak, auta
se zařadí za mnou a já jim dělám „oči“. Nevím, jestli dojedu a kam dojedu,
adrenalin a vůle vidět holčičku, je ale silnější než aktuální možnosti…ale taky
přichází otázky, co všechno se může stát…
Pochybnosti trvají
ale jen chvilku, pouštím si muziku a Dolores O' Riordan mi pěje o svých snech… „…It's never quite as it seems...“ Její
život, bipolární porucha, ústraní v Kanadě a konec v hotelovém pokoji
ve městě hříchu… Psyché je těžká záležitost, prášky nejsou vždy jediným
řešením. A stejně - málokdo odstrání příčinu, letargie vyhovuje víc. Odešla potichu a s ní i vzpomínky na mládí s její písničkami.
Opravdová umělkyně již někde řádí a vychutnává si poslední stage, možná s Jimem
Morrisonem…Najdi svůj pokoj holka, tvůj koncert jsem již nestihnul. Dolores
vystřídá v autě směs i jiné muziky, které nabudí…kromě toho z reklamy,
je tam i ten tklivý Jim a já rád pěju s ním…
People are strange when you're a
stranger, faces look ugly when you're alone…a taky...Strange Days…Ale víc se těším po návratu na film od Olivera, který
opráším s láhví dobrého vína, když to bude k tomu a nejlépe ne sám.
Soumrak stíhá den,
nekonečná cesta, nehody kolem a čas v autě střídá telefonát holčičce, ví,
že dorazím. Pokud na dlouhou cestu vyrazíte v autě, které má najeto přes
čtvrť míče, musíte ho trošku znát, promlouvat s ním…a možná taky věřit, že
má svoji duši :-). A to moje určitě nějakou
má, je lehce upravené a tak různé sibérie na cestě bravurně překonává a
já opět chválím geniální jednoduchost motorů se systémem čerpadlo - tryska
s překvapivou úsporností.
Konečně cíl, sněhem
pocukrovaná krajina nikoho a vesnička, kde kolem půlnoci nevěřícně koukám na
světýlka cyklistů, kteří si to štrádují na předpotopních kolech, přes cestu a
přesvědčuji se, že nemám halušky. Ne nemám, je to standard, tady na kolech asi
jezdí všichni. Nízké domky bez záclon, rovina všude, kam se podíváš, ohromně
milí usměvaví lidi, kteří nemají problém s angličtinou…teda krajina, kde se asi taky
dá žít…Holandsko.
Asi kilometr za
vesnicí les, recepce, parkoviště a já konečně vystupuji z auta. Holčička
se mi vrhá kolem krku a dává mi pusu, mám mokré oči. Opravdový cit mě vždy
dostane v době, kdy je mnoho umělých, syntetických věcí…člověk si vychutnává
vše, co se koupit nedá. Naposledy jsem to od holčičky zažil kdysi na letišti,
kde mě čekala, když jsem přiletěl zase odněkud někam a ona šla od radosti
rozbít předělovací sklo letištní haly…
Vykládám věci,
jdeme do domku, kde se 8 lidí z různých krajin dělí o jednu mini kuchyň,
koupelnu a toaletu…a ulehám někde do prázdna. Holčička bydlí s kamarádkou,
kromě jiných jsou tam kluci z Lotyšska, malý adept na bódhisattvu se tam
prochází v sukni a kloboučku - obecně všichni vcelku v příjemné atmosféře
a obecném respektu. Máme si co říct a mně to připomíná domek na periferii
v City. Druhý den pořádáme výlet,
dělám jim opravdické halušky a otvírám domácí vaječný koňak. Vše je vzácností,
s holčičkou si vychutnáváme společné chvilky a já jsem rád, že to vyšlo.
Týden před Vánoci. Jedeme
zase odněkud někam, překonáváme překvapivě snadně silnici, co se tváří jako
plnokrevná dálnice a plus pár set kilometrů navíc. Po cestě jsou billboardy
s naší vlajkou na každém kroku a já přemýšlím nad otázkou kolegy (z jeho
pohledu ze správné strany hranic :-) ) – co to má znamenat (?), a jestli je to v naší
republice projev nacionalismu, vždyť nikdo přece nechce časy dávno minulé.
Vysvětluji mu svérázný protest, kterému sám trošku nerozumím a přemýšlím, jak
se asi cítí tisíce řidičů z jiných krajin, kteří projíždějí naší krajinou …
Večer, máme dobrý příjezdový
čas a mně se třese hlas dojetím. Máma. Vždy férová, milující, chápavá a
podporující. Vždy při nás s nekonečnou láskou a pochopením, veliká
bojovnice. Stavím stromek, schovávám dárky, porovnáváme s malou degustací
vzorky domácího likéru. Vyhrává máma, ale je to tak vždy, mám se co učit,
obrovský respekt. Druhý den vylezeme s miminem za barák na kopec cca 750
n.m. a v rámci malého výletu si vychutnáváme skvostnou krajinu kolem… a
pak do tepla k pohádkám. Neodjíždí se lehce.
Vánoce někde. Byl jsem na procházce u řeky s rozhodnutím zaplavat si. Nestihl jsem
předchozí ročníky, ale tenhle vím, že dám. Shazuji svršky i obavy, jdu překonat svou řeku, poctivě se potápím celý pod hladinu a pár metrů od břehu poznávám,
co znamená - když mysl překoná tělo, ale úplně ho neovládne. Vše mrazí, nohy
jsou z olova, osuším se a soukám do suchých hadrů. Pár lidí na břehu
v teplých bundách s pocitem blahobytu si to postupně natáčí a fotí pár
dalších pitomců, kteří to dali, byli jsme pár minut místní atrakcí.
Můžeme začít slavit narození páně, prošli jsme očistcem.
Po Vánocích jedeme zase někam. Pokračujeme D8-kou na sever ke skalám. Večer dáme saunu
s vyválením se ve sněhu, děláme tam obličeje, anděly, válíme sudy.
Pak již
jen trpíme přetlakem vnitřní čistoty a část party se vybere prubnout místní
hospůdku u rybníčku. Kvituji zlepšení, pivko je lahodné, personál taky,
přisedává místní pekař. On to tak možná úplně není full-time pekař, ale občas přece
něco upeče a tak je po třetím pivku překřtěn na Matěje. Moc se mu to nelíbí,
ale to má za svoje historky, všude byl, všechno viděl. Mám ale rád tyhle
vypravěče, bavím se, musí mít skvělou paměť, co kde pochytí, to prezentuje :-) .
Obvykle se na jednu hospodu vyskytuje jeden Ch. Norris Andersen, výskyt více vypravěčů
může způsobovat problémy, obvykle se mezi sebou sami moc nemusí. Probíráme jeho
lokální katastrofy v různých částech světa, Evropu a krajiny ... Kde jsem
byl já, to moc nerozebírá, hrozí to detaily. Nadhazuji mu problém s betonovou
lávkou v Troji, kde jsme se procházeli, víc než před pár měsíci s kočárem.
K Zoo a pro jistotu 2x…a již tehdy trošku překvapivě při chůzi lehce vibrovala
v části sklonu. Řešíme teda, co je horší – Matějovo lokální katastrofy
v různých částech světa, nebo chození po takové lávce…a v nějakém šuplíku
podvědomí je neurčitá vzpomínka na výpočty statiky mostních konstrukcí. Matěj
nechápe, že mimino nemá dokončený kurs plavání, příště busem nebo autem. Chybí
nám už jenom betonové lodě…Merde.
Pak probíráme věci hmotné i nehmotné...a já myslím na Tylera Durdena...
… „věci, které vlastníš, nakonec vlastní tebe…“ a na to že, „lidi utrácejí peníze, které nemají, za věci, které nepotřebují, aby
udělali dojem na lidi, které nemají rádi“….
Dál probíráme
s Matějem i politiku a volbu hlavy státu. On v tom má v tom
jasno, profesor na hrad. No, bez ohledu na kandidáty se shodneme, že to chce
změnu.
Po čase v kontextu předchozích entrée různých kandidátů -
jiný prio kandidát bohužel obdržel pouze bronz - máme teď možnost druhého kola.
Náš Winston je
určitě schopný rétor s nespornými úspěchy v politice, ale... A jako oponent pan profesor…dojmově moc slušný člověk
v trošku špinavé politice, která ho může „semlít“.
Je třeba zvážit úspěchy, posoudit možnosti a případně odejít, dokud
je čas. Každý si pamatuje většinou to dobré, platí to neomezeně u osobností...V případě pozdějších proher ve finále - se pak úspěchy zapomínají a pamatuje se jenom na to zlé…
Kostky
jsou již vrženy aneb Alea iacta est, 8-ky jsou znakem změn.
Pokud, by ale pan profesor zklamal (a to snad ne), tak nechci vidět ty smutné oči studentů resp. všech lidí, co mu věří…uvidíme. Společnost je rozpolcená,
chybí prezident Sjednotitel.
Vracím se někam po víc jak cca 3000 km, dostal jsem pusu od nejhezčí
holčičky na světě, v mojí duši a mysli je pokoj, láska, mír a klid…A já
z toho budu zase nějaký čas žít, užívat si všechny ty uložené hezké pocity
a vůně a grokovat vzpomínky. A taky se těším v sobotu konečně na ten
film s Jimem, který byl ochoten umřít za každého z nás ...
Epilog... :
No ne všechno je takové, jak se zdá...a možno někdy jenom nejsou otevřené dveře vnímání dostatečně dokořán. Cesty autem pokračovali dál až někde do Transylvánie a zažil jsem věci nevídané ... A taky pak se někde navždy ztratila ta roztomilá, rozesmátá, hodná holka v květovaných šatech ... abych jí zazpíval ...
Divný svět, který již není v pořádku.
Taky v té době probíhalo Hanami a já tehdy nebyl v patřičné harmonii a nepozoroval, negrokoval sakuru před oknem ... , ale každý rok o ní vím víc. Ono totiž opravdu - vše je pomíjivé ... někde (def. mudžó) - zrovna tak, jak v tomhle období .. krása, štěstí ... ale i utrpení.
Taky asi vím víc o novodobém fenoménu "masožravých" žen a "býložravých" mužů ... co již někde v nějakém filmu kdysi rezonovalo. A budu vědět víc o amae, nemawashi, origami ...
Někdy se člověk o sobě dozví víc - a to není taky asi na škodu. Jeli jsme zas někam, já viděl hory, kolega v tom samém úhlu nějaký větší krám s nábytkem. A později jeho dcera na té samé cestě a místě viděla taky hory - a on pochopil, že pouze takový mindset je v pořádku. Vyprávěl mi to pak s nadšením, že už ví - co je úhel pohledu a pure mind (... i když to asi nebude 5 karátu, F, VVS2 ...). A že mi řekne třeba víc o Wa ... a já zase jemu o těch úhlech pohledu.
Vidět, co je důležité. I děti nám ukazují svět, na který jsme již dávno zapomněli. Vešel jsem do kostela, abych si vyslechl kněze ... nechal tam tělo a pozoroval mysl lidí ... byla tam naplněna všeobecnou podstatou lásky k bližnímu svému. Aspoň na chvíli ...
Protože o tom to je. Žít v harmonii, žít v lásce, zahodit předsudky a těšit se z odpuštění, které dokážeme naplnit ... Zbavit se projekce. Může to být jednoduché ... Bob Marley, Michael Curry, brouk, louka plná květů, slunce jak zlatý koláč na obloze ... A někdy v duši.
A že je možnost začít každý den od sebe. Potom to bude naplněný sen o lásce a štěstí a nemusí to být Alors On ... „Qui dit proches te dis deuils car les
problèmes ne viennent pas seul..." to video se povedlo. ……………………… Nejoblíbenější konspirační teorie může být, že Země je kolonie, kterou vytvořili kdysi dávno mimozemšťani :-). Jelikož Heinlein byl král a vizionář, mohlo by to být podobné, jako v Cizinci v ... I když někde "ustřelil", nechal se unést ... a něco nedotáhl :-) - ale to k tomuto řemeslu asi patří. Možno jsme jen další pokus, který se moc nepovedl, lidé jsou nepoučitelní. A když to bude přes čáru, tak tady zase přijedou udělat pořádek. Začne rok 0, nebo záchranná mise pro tenhle živočišní druh … (?).
… anebo jsme pro vesmír jenom někdy nepovedená reality show. Těžko říct.
.…………………….. Jakékoliv násilné prosazování politických cílů nebo myšlenek ale není správné, je odsouzeníhodné ... Na podzim snad ten cirkus skončí. Tohle není Orwellův svět a lidem by neměli stačit média. Častokrát chybí zdravý selský rozum a taky víra …
© 2018 - Sartre2
|