BEATLES & ELVIS PRESLEY & fotogenický Nikon Nixon…
dodejme
27. SRPÍNKA 1965, HOLLYWOODEK, LOS ANGELES
ŘÍKÁ SE, ŽE NA PRVNÍ LÁSKU ČLOVĚK NIKDY NEZAPOMENE. PRO BEATLES
TO ZNAMENALO JEDINÉHO ČLOVĚKA A NIKOHO
JINÉHO – JEHO JMÉNO BYLO ELVIS AARON PRESLEY. PRESLEYHO SI NESMÍRNĚ VÁŽILI,
PROTOŽE JIM DOSLOVA ZMĚNIL ŽIVOT. BEZ ELVISE BY BEATLES NIKDY NEVZNIKLI A TAK
TO PROSTĚ JE.
Předtím než Presley vpadl do jejich vesmíru,
byli Beatles roztěkaní a nespokojení teenageři, grázlíci žijící jako králíci
v klobouku v nedefinovaném (pro všechny to tak bude lepší kapánek)
dětském světě. Poslouchali všechny možné hudební styly – kabaret, blues, jazz a
country & western. Všechny tyto vlivy se následně promítly do jejich
vlastních skladeb a perfektně je odlišily od ostatních kapel. Pak se ale
z ničeho nic ukázal Špásitel, rock´n´roll a spasitel zvěstovatel Elvis a
nenechal za sebou kámen na kameni.
Elvisova hudba se zcela lišila od všeho, co
poslouchali předtím. Byla chraplavá, syrová a drsná a především sexy pro
Běttinky květinky. Grázlíci náhle dostali cíl, symbol, který jim navždy pomůže
se vymanit z nepřátelského šedivého poválečného světa, v němž
vyrůstali. A Beatles se to podařilo, změnili svět navždy. Díky super vizionáři
Elvisovi.
Elvis byl výjimečný hlavně pro Lennona. Elvis
Presley dal Honzovi ne Kaplickému něco, co nikdy předtím nedostal – směr. Když
Lennon spatřil ohromného kápa Elvise na plátně kina, teenagerský zmatek, který
po léta svíral Honzův zakrnělý racio, se jako zázrakem vytratil. Stane se
rockerem Chytrým Honzou na pohádkový hitparádový rozpal. Nebylo na tom nic
složitého, funky Jungy. Za toto osvícení bude Honza Lennon muži zvanému král
rock and rollu vděčný napořád a rád.
Když se z Beatles stal globální fenomén,
dychtila po setkání s nimi spousta všemožných celebrit. Většinu
z nich poháněla neodbytná zvědavost. Toužili poznat, kdo jsou tahleta drzá
vlasatá mužátka? Beatles si s nimi občas podali packou, ale většina
z těch slavných to štěstí neměla. Beatles věděli, že jediný, s kým by
se chtěli (a měli) doopravdy setkat, je šlágr číslo jedna senzace
nevyčíslitelné hodnoty hodňoučký skaut a bobřík odvahy = Elvis. Ačkoli doba
jeho největší slávy už pohasla, kapela ho stále uměla v největší vážnosti
respektovat. Byl to Elvis a to stačí, co chtít víc?
Pouhé plánování schůzky si vyžádalo tři dny.
Mezi oběma tábory létaly zvěsti s možnými termíny a místy, přičemž
prioritou zůstávalo maximální utajení. Přesto si však někdo musel pustit tongue
na špacír asi kavalír jazyků Shakespeare potom, co už vše bylo domluveno,
protože když Beatles dorazili k Elvisově hollywoodské rezidenci, očekávaly
je stovky fenen a pannen a fans. Kapela proklouzla na příjezdovou cestu, kde je
přivítali Elvisovi lidé, vesměs (včetně Elvisovy strkací stříkací choutky
postřižin, ne loutky doma Priscilly) velmi vzrušení z toho setkáníčka.
Elvis sám působil jako Švýcar neutrálně teatrálně. Nedomníval se, že by ti
čtyři kocouři hubeňouři (smečka) z maličké staré Británie mohli ohrozit
jeho korunu hudebních nahrávek na smeč.
Uvítal je v hale v červené košili,
černých kalhotách a bílé vestě. Beatles najednou začali pociťovat záplavu
emocí, které na ně už léta nepůsobily, totiž fanouškovský obdiv. Jejich
sebedůvěra a pocit moci se vytrácely a oni zůstali vejrat na chlapíka hudebních
pohádkových kouzel, který pro ně všechny tolik znamenal.
Honza Lennon později řekl: „Tak tohle byl ten
chlápek, kterého jsme si léta idealizovali – už od našich úplných
liverpoolských začátků. Stal se živoucí legendou, a setkání se živoucími
legendami nebývají nikdy jednoduchá, ale tím lépe, stávají se spíš
nezapomenutelná.“
Společnost se pak přesunula do velikého
obývacího pokoje. Jak se vzhledem k hierarchii kapely slušelo, Honza
s Pavlem seděli po obou stranách Elvise a Ringo Bingo s Jirkou si
sedli jen na podlahu. Beatles zjistili, že nejsou schopni ani slova. Doslova
netušili, co mají hlásit na férovku muži, který změnil = obrodil jejich životy.
Tak na něj prostě zírali a jen se usmívali. Nakonec Elvis prohlásil: „Jestli tu,
bando, hodláte jen tak zevlovat a bez řeči si mě prohlížet, půjdu se raději
prospat.“ Napětí trochu opadlo.
Pak se objevily nějaké nástroje, Elvis se
chopil basy, Jeník s Pavlíčkem si vzali kytary a improvizující Bingo Ringo
udával rytmus pomocí klepání do opěradla svého křesla. Hráli písně od Cilly
Blackové přes Presleyho a Beatles až po nechmurné Shadows; tehdy Pavlíček
zajíček vyměnil kytaru za klavír. Takhle hráli asi hodinu a pak teprve nástroje
odložili jako haraburdí do sklepní kóje.
Pak se řeč stočila na to, jak prožívají svou
slávu. Lennon zdůraznil skutečnost, že oni se mohou ve čtyřech Fantasticky Four
kocour navzájem hlídat, ale Elvis je na všechno sám. Podle některých informací
také Lennon, který nedokázal udržet jazyk na uzdě, kritizoval Elvise za to, že
opustil syrový rock & roll ve prospěch natáčení filmů a desek, které pro
něj ohromně neznamenaly zvukový záznam špásu pro krásu, jestli mi rozumíte?
Elvisova odpověď zněla: „Fajn, mohu se kliďánko ihned sebrat, natočit pár
pecinek pro Sisi účel micinek, a sestřelit vás ze špičky popularity.“
Místnost naplnil poněkud nucený haháček,
škleb na rtech. Pak se bavili o autech a letadlech, Jirka kabrňák si na zahradě
zahulil špeka s jedním z Elvisových zaměstnanců a Ringo bingo se
věnoval kulečníku, bingo tango. Brian Epstein s plukovníkem Tomem Parkerem
hráli ruletu.
Setkání pomalu stačilo, poněvadž Elvis měl
následující den pracovní povinnosti. Kapela mu tedy navrhla, jestli se
s nimi pak nechce večír ožrat, sejít se decentně v jejich hotelu.
Elvis odpověděl, že uvidí, co se dá dělat, a pak společnost doprovodil ke
dveřím. Loučili se, a protože Lennon věděl, že je Elvis velkým fandou Petera
Sellerse, napodobil ho, jak nejlépe dovedl, a volal jeho hlasem: „Díky za
hudbu, Elvisi, ty válíš – a ať žije grand royal zábavičky Král!“
Den poté se v hotelu Beatles zjevil
Elvisův lokajíček, aby jim oznámil poslušně jako poslíček, že Král nedorazí.
Lennon mu po něm poslal depeši, v níž stálo: „Kdybys neexistoval, nebyl
bych já nikým, kamaráde.“ Když si ji Elvis přečetl, jen se od srdce zasmál. I
když byli Beatles na veřejnosti vždy politicky korektní a tvrdili, že to byl
skvělý večer, že Elvis byl boží úkaz jako Beránek INRI v hudebním
šílenství, v nitru je to zklamalo.
Tohle setkání mělo ještě zvláštní zápletku, která
vyšla najevo o mnoho let později. Složky FBI tehdy prozradily, že Presley
neplánovaně navštívil v prosinci 1970 prezidenta Nixona, aby mu doručil
dopis. V něm snad jo a snad ne Elvis žádal prezidenta, aby ho jmenoval
agentem ef bí aj a on tak mohl pracovat pro vládu jako špionek šampiónek. Elvis
doručil dopis v 6:30 ráno, pak se vrátil do hotelu a čekal. V Bílém
domě se báli, že kdyby takovou hvězdu odmítli, zle by se to s nimi
světelně táhlo ještě dlouhé roky jako s donaldem absinthem v oválné
pracovně, a tak prezident pozval Presleyho na drink.
Elvis se během svého rozhovoru s Nixonem
obouval do Beatles. Označil je za narkomany a špatný příklad pro americkou
organizaci mládeže a také za líheň protiamerické propagandy. On coby umělec
však má skvělou možnost podvratné živly v šoubyznysu hlídat a veškeré
jejich poklesky pak může naprášit jako zpravodaj babiš fuj fuj fuj patřičným
orgánům, no fuj tajbl. Nixon si jeho nápady laskavě vyslechl jako dobrý voják
Švejk paní Müllerovou a pak Presleymu dal tolik vytoužený odznáček ef bí aj,
aby mu udělal potěšení a ihned aby se ho také zbavil, co s ním ve službách
Jejího veličenstva?
Presley se vrátil domů nadšený. Byl agentem
ef bí aj a přítelem a společníkem Richarda Milhouse Nixona. K natočení
skladeb, které by poslaly Beatles zpátky tam, kam si myslel, že patřili, se
však nikdy nedostal a také mu nikdy nedošlo, že se Beatles ještě před jeho
schůzkou s Nixonem vlastně rozpadli.
KRÁLOVNA UDĚLUJE SKUPINĚ ŘÁD BRITSKÉHO IMPÉRIA
(26.10.1965, BUCKINGHAMSKÝ PALÁC, LONDÝN)
LENNON SICE BUDE V BUDOUCNU ČASTO PROHLAŠOVAT, ŽE SE
BEATLES ZAPRODALI UŽ TOHO DNE, KDY ZAHODILI BERANÍ KŮŽI A OBLÉKLI SI MOHÉROVÉ
OBLEKY, ALE TOTO TVRZENÍ NENÍ ZCELA FAIR PLAY NA VĚTŠÍHO FERDU PEROUTKU
KŘÍŽENÉHO PÁNEM HOR FRANCEM PETERKOU. JESTLI TOTIŽ NĚKDY ZTROPILI NĚJAKÝ ŠUPR
ŠKANDÁL VŮČI SVÉ GENERACIO, PAK TO BYLO JISTĚ TEHDY, KDYŽ SE VYDALI DO
BUCKINGHAMSKÉHO PALÁCE, ABY JIM KRÁLOVNA UDĚLILA ŘÁD BRITSKÉHO IMPÉRIA
(MBEEEEEE BERÁNKU).
Byla to významná událost ze všech úhlů
pohledu – královská grand royal family Tr33fa do černého oceňuje čtyři
Liverpoolany jako Bohumily Polany z dělnické třídy, kteří jako poddaní
projevovali drzost a neuctivost. To je dost neuvěřitelné. Že jsou tito čtyři
alfa samci ze sbírek Liverpoolu také značně promiskuitní a pravidelně se cpou
dopingem z drog, šmarjá šmankote, se královské uši bezesporu nedoslechly.
Ringo s Pavlíčkem prohlašovali na svoji
čest, že když jim Brian Epstein prvně tuto zprávu poodhalil, udělalo to na ně
značný dojem. „Všechny do jednoho nás to hluboce zasáhlo,“ vzpomínal Ringo.
Potom se ale podle Pavlíčka začala do jejich myslí vkrádat jistá míra cynismu.
Když se dozvěděli, co to pro ně opravdu znamená, tedy gáži v garáži 40
liber ročně a volný vstup na Šeptající ochoz (Whispering inženýrská Gallery)
katedrály svatého Pavla, té největší z největších londýnských chloub
hloub, začalo jejich vzrušení ehm poněkud stagnovat.
Co se týče Jendy, nechtěl se záležitosti
údajně vůbec jako Údo Jurgens zúčastnit, i když Cynthiiny vzpomínky se liší.
Podle jejího tvrzení proti ocenění nikdy neprotestoval. Ve skutečnosti také
cítil vzrůšo, protože věděl, že to způsobí nekonečnou radost jeho tetě Mimi,
mici Sisi. Lennon tvrdil něco opačného. Podle něj a jeho okolí tento dopis
s formální otázkou, jestli ocenění přijme, skončil na hromádce pošty
dotěrných fanynek a ke změně názoru ho přiměla až intervence Epsteina a
ostatních Steinů. Bezpochyby mu objasnili, že jestli jeho nezájem o královnu
vyjde na veřejnost, což se nevyhnutelně musí přihodit, přinese to kapele kolosální
zkázu, kolozničující krach na burze cenných papírů. Beatles sice byli slavnými
umělci, ale královna byla součástí královské rodiny a ta je v Británii
nedotknutelná jako u mne, však víte, Její jasnosti. Tisk by jeho i kapelu
roznesl na kopytech. Stálo by mu to za to?
Lennon díky své bystrosti chápal ironii celé
zamotané situační komedie. Čím byla kapela úspěšnější rychlovka, tím více se
ocitala v pasti nástrah na sluch a sluchovod. Pop music měla svým
nejoblíbenějším dětem přinést svobodu a místo toho je uvrhla do nekonečné řady
těžko stravitelných situací, které nemohli kontrolovat, ani se jim nešlo
vyvarovat. Další ironii představovala skutečnost, že Briana Epsteina, který měl
Lennona k přijetí ocenění přemluvit, královské pozvání ignorovalo jako srdeční
šelest obyvatel těžce zkroušených z veder na Kalahari v jižní Africe.
V očích národa byl Epstein pravoplatným členem Beatles, a pozvání na
ceremoniál přesto neuviděl. Pozorovatelé měli podezření, že proti němu mluvilo
jeho náboženství a sexus nexus orientace. George se mu s citem snažil
pomoci a vyjádřil se, že ocenění ve skutečnosti patří panu Brianu Epsteinovi.
Podobnou větu použila pro vyjádření své podpory Brianovi i princezna Margaret,
jedna z liberálnějších příslušnic královské rodiny.
Lennonova diskrétnost byla v rozporu
s jeho talentem odstraňovat předsudky, aby se vypořádal s nepříjemnou
prekérní situací. Lennon coby skladatel bažil po stále nových zkušenostech na
umělecké niveau. Rozhovor s královnou přesně zapadal do této cat kočičí
cathegory. „I když v grand royalskou rodinu nevěříme,“ řekl, „když stojíte
v paláci před královnou, prostě to na vás udělá dojem, ať chcete nebo ne.
Bylo to jako ve snu.“
Lennon také prozradil, že se všichni smáli
jako blázni, protože si předtím dali na toaletách kouřeníčko marjánkové
osvěženíčko. Tento příběh dále rozvedl Peter Brown, který pracoval u NEMS
Enterprises, ve své knize The Love You
Make, An Insider´s Story of the Beatles (1984). Podle jeho tvrzení ubalil
Lennon jointa pro šestnáctiletého pointa noblese–prince Charlese, o němž věděl,
že je fanouškem Beatles. Lennon ho prý chtěl zkuřmo zkusmo rozparádit.
Jirka Harry Syn tuto historku okamžitě
popřel. Ano, zašli na toaletky, ale dávali tam zahulit jen cigaretovým
svinstvům a vůbec žádným jointům. „Na slavnostní ceremonii jsme marjánkové
občerstvení vůbec neaplikovali do našich smyslů,“ řekl a pak dodal: „Myslím, že
když na to Honza po letech vzpomínal, říkal si: »Jasně, šli jsme se uklidit i
uklidnit na WC, takže jsme se zhulili, jak zákon o mladistvé kuráži káže…« Ale
není to pravda.“
Když se královna setkala s kapelou,
zeptala se Ringáče, jestli ji založil. Ringáč odpověděl, že do kapely vstoupil
jako poslední mohykánův štětináč. Pak se zeptala, jak dlouho už skupina
existuje, a Pavlíček s Ringem hned začali zpívat text staré kabaretní
odrhovačky jménem „My Old Dutch“ od Alberta Chevaliera. Ti dva Liverpoolané
prostě stáli a zpívali královně cockney lidovku s kusem šarmu puberty
navrch. Takové věci se mohou stát jen v zemi Brouků, a tak není divu, že si
Lennon celou událost vybavoval „jako ve snu“.
Ve zkostnatělé Británii se také nikdo ani
nedivil, když několik vojáků vrátilo své medaile na protest proti tomu, že
stejné vyznamenání obdrželi čtyři vlasatí popoví muzikanti z Liverpoolu.
Lennon s tím byl rychle hotov. „Oni to dostali za zabíjení lidí. My jsme
to dostali za opak.“ Také si uvědomil, že je mu líto Alžběty II.
Lennon o tom vypráví v knize životopisce
Huntera Daviese The Beatles: The Authorized Biography (1968): „Fakt si
myslím, že královna tomu všemu věří. Prostě musí. Já si nemyslím, že by Brouk
John Lennon byl něco víc než kdokoli jiný, protože vím, že to tak není. Jsem
normální chlápek. Ale jsem si jistý, že královna je přesvědčená, že je jiná.“
V pozdějším rozhovoru s Mitchellem
Krausem pro televizi Newsfront pak
dodal: „Představte si, že je takhle vychovávají už dva tisíce let. Není to
normální. Musí mít problém zůstat lidskými bytostmi… takových lidí vám musí být
líto, protože jsou na tom jako my – dokonce ještě hůř.“
Když kapela přijala ocenění
v Buckinghamském paláci, obklopeném vřeštícími fanoušky Beatles,
nastoupila do limuzíny a vydala se pokračovat ve svém úžasném broučím snu. Řád
však Lennona léta děsil. Zbytek kapely byl v pohodě a dovolil si jen malou
drzůstku. O dva roky později přišlo fotografování na obal legendární
desky Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club
Band, při němž si Pavlíček s Jirkou oba přišpendlili řád na hruď
vypůjčené uniformy.
Lennon svou medaili věnoval micince tetě
Mimi, neboť zatraceně dobře si uvědomoval, že pro tetu, která bezbřeze
obdivovala všechno, co se týkalo královské rodiny, to bude znamenat kus parády,
paradise maximum. Musel se však k problému nějak lépe postavit. Zatímco ho
ostatní spokojeně přešli, Lennonovo srdce fungovalo funkovalo jung groove
poskakovalo jinak – vše přijmout a jít dál by bylo v přímém rozporu
s jeho svědomím. Nakonec medaili v listopadu 1969 (48 let před námi mici) sňal
z Miminy krbové římsy a poslal ji zpět do Buckinghamského paláce
s oko okomentováním, že ji vrací kvůli britskému vměšování v Africe a
ve Vietnamu a protože se jeho nový singl v charts propadá až na samé dno
hrnku hrnečku hiteček vař.
„Bylo ode mne pokrytecké, že jsem ji vůbec
přijal,“ uvedl vše později na pravou míru, „ale jsem fakt rád, že jsem to
udělal, protože jsem o čtyři roky později mohl díky tomu udělat gesto.“
V té době mu bylo devětadvacet let a byl to někdo úplně jiný než ten
maník, který se tenkrát v říjnu 1965 setkal se svou protivnicí a pocítil
k ní takovou obyčejnou lidskou sympatii, že je prima člověk.
I V LÉTĚ JE DOBRÝM DÁRKEM TEPLÝ PROŠÍVANÝ KABÁTEK
Instituce obdarovávání má v zemi
Vycházejícího Sluníčka [NIPPON] velmi starodávnou tradici. V minulosti
existovaly celé složité předpisy o tom koho, kdy a čím obdarovat i nečekaně,
ale i o tom, jak má být který dárek zabalen a jak velkou hodnotu má mít, aby
byl přiměřený a neurazil /neranil, ale jen beranil a bránil/ obdarovávaného.
Je-li dárek příliš nepatrný, uráží svou nepatrností, je-li příliš okázalý,
uráží stejně, protože tím obdarovávaného zahanbuje.
Dárek musí být ovšem pečlivě zabalený, pokud
možno do několika umělecky pojednaných obalů. Japonské specifikum dál přikazuje
za dárek poděkovat, jak tehdy, když jej dostaneme, tak ještě při příštím
setkání.
Orientovat se v japonském dávání radosti
(dárků) neškodí ani cizincům, a tak ještě několik zásad:
– Příliš drahé dary jsou pro obdarovávaného
zátěží, jelikož musí dar patřičným způsobem oplatit.
– Chcete-li někoho obdarovat a nemáte-li jeho
adresu, zjistěte si ji oklikou jinde, nikoliv u příjemce.
– Poděkování za dárek posílejte okamžitě,
jakmile dárek obdržíte. Dostanete-li dárek od někoho nežádoucího, poděkování
nepošlete, čímž dáváte přesně na vědomí své stanovisko.
– Pamatujte si, jaké dárky jste dostali a od
koho a kam jste je dali.
– Pokud darujete u příležitosti velké oslavy,
veřejné akce a podmanivě podobně, není na škodu vyžádat si pokyny od
organizátora. (Finanční dary k narozeninám, svatbě a podobně se
v Japonsku vždy přinášejí v obálce k tomu účelu vyrobené. Takové
obálky se prodávají v každém papírnictví, jen je třeba nepoplést vzory.)
– Oplatit dárek dárkem dvakrát tak drahým
znamená totéž jako neposlat poděkování. Jednoznačně to signalizuje, že si další
kontakty nepřejeme.
Obchodní domy mají největší obrat na konci
kalendářního roku a uprostřed roku. Dávání dárků není pouze osobní zájem, dary
si posílají i firmy. Některé firmy se dnes předem domlouvají se svými zákazníky
a spřátelenými firmami, že od podobných tradičních závazků vzájemně upustí.
DAJÍ-LI TŘI LIDÉ MOZEČKY DOHROMADY, VYROVNAJÍ SE BOŽSTVU
MOUDROSTI
Na začátku osmdesátých let se v Japonsku
začala budovat široká vědeckovýzkumná základna. Ne že by předtím neexistovala.
Existovala, ale nedosahovala takových výsledků jako třeba vědecké ústavy
v Evropě nebo v USA. A proto se Japonci rozhodli, že se to musí
změnit. Zároveň s ekonomickou prosperitou si také v osmdesátých
letech uvědomili, že jejich společnost je poměrně uzavřená, že do Japonska ve
srovnání s evropskými zeměmi nebo Amerikou přijíždí studovat málo
zahraničních studentů. Proto se začali snažit o větší internacionalizaci
společnosti. Studenti a hostující vědci a profesoři začali do vědeckých kruhů
vnášet nové myšlenkové směry a vědeckému bádání to velmi prospělo.
V minulosti Japonsko nakupovalo ve světě
vynálezy a licence, jež vylepšilo a zdokonalilo ad absurdum. To je jeden detail
japonského hospodářského zázraku. Všechno do nejmenších podrobností vypracovat,
zorganizovat, zdisciplinovat, projednat, vylepšit a rychle uskutečnit, znamená
to bez otálení se snažit o bezvadnější výsledek.
A právě proto, aby i Japonsko získalo prestiž
nejen na poli ekonomickém, ale i vědeckém, aby věda sloužila ekonomice, začala
se budovat vědecká centra jako například to, které pulsuje a puls jako plus
funguje i funkuje i fun jako železo srandy kuje v Cukubě a které vzniklo
na místě světové výstavy konané v roce 1985.
Takové soustředění sil, ať už se jedná o
vylepšování vyzkoumaného nebo objevování nového, je možné právě proto, že
v Japonsku funguje to, o čem už byla řeč a to je takzvaně šúdan išiki, kolektivní vědomí,
sounáležitost v show must go on, šou musí fachčit jako cit. V praxi
to znamená dávat přednost kolektivním cílům před svými vlastními manýry,
potlačení individuality do malé sushi do huby jednohubky jednoduchosti.
V národech, kde se naopak klade důraz na rozvoj individuality, není
podobný systém vůbec možný.
Tento systém znamenitě fungoval
v poměrně dlouhém období poválečné obnovy nejen chmurné pověsti, ale
hlavně trosek Nagasaki a Hirošimy. Ještě dnes starší generace poukazuje na to,
jak se uskrovňovala, obětovala a tvrdě se plahočila, zatímco dnešní generace
žije v blahobytu a ničeho si neváží. A nejsou to jenom obecné stesky každé
stárnoucí generace po celém světě. V Japonsku byla poválečná situace
daleko horší než jinde a ještě ji umocňoval nedostatek nerostných surovin a
vědomí válečné porážky.
(Duchovní
zázemí pro duhy a pro dobrodruhy)
JEN TI, KDOŽ NEZAPOMENOU PŘEDCHOZÍCH ZKUŠENOSTÍ, SE STANOU
MISTRY
V Japonsku se mísí prvky původního
japonského náboženství šintó,
z Číny převzatého konfucianismu
a přes Čínu a Koreu z Indie dosazené do středu zájmu v podnájmu i
v nájmu buddhismu. Křesťanů je
v Japonsku relativně jako šafránu, v malých minicelcích jsou zahrnuty
i některé náboženské sekty. Z každého že tří hlavních náboženských proudů
zůstalo v Japonsku to, co japonskému myšlení a tehdejší společenské
situaci nejvíce pomohlo pryč z nouze. Tyto prvky se samozřejmě projevují
v chování i těch mladých lidí, kteří tvrdí, že jejich Family Tr33 se sice
hlásí k některému náboženství (obvykle k šintoismu i buddhismu
zároveň, jak vyplývá ze statistik), ale že je to v podstatě nezajímá. Mají
na háku nějaké ismy. Nicméně většinou jsou jako novorozenci neseni do
šintoistické svatyně a tak obřadně uvítáni ve světě. I svatby se konají podle
šintoistického rituálu, teprve potom se nevěsta převléká do dlouhých bílých
evropských šatů a věnuje se krájení svatebního dortu na ryze americky pojaté
svatební hostince. Pro všední den existuje spousta konfuciánských návodů a
pravidel. Horoskopy na každý den i na letopočty mají velmi blízko
k čínským horoskopům a k buddhistické nauce, nikoli naivitě. Na
sklonku života se Japonci většinou přiklánějí k buddhismu. Takže zbývá
otázka – co z jednotlivých filozofií přetrvává v praktickém
každodenním životě?
DOKONCE I MALÝ A BEZBRANNÝ BROUČEK MÁ SVOU MALINKOU A ÚČINNOU
DUŠIČKU
Šintó je nejstarší a původní přírodní
japonský kult vycházející z představy, že celá příroda kolem nás je
vlastně ztělesnění božské síly. Každý strom, květina nebo člověk může
v sobě zahrnovat božstvo. Proto bychom s okolní přírodou i
s ostatními lidmi měli žít v harmonii. Odtud pramení estetický pojem wa, harmonie, souznění. Snažíme-li se o
tuto harmonii, vciťujeme se do postojů a myšlení toho, s kým mluvíme,
tudíž mu přímo neodporujeme a nehádáme se s ním.
K šintó patří ještě jeden dnes už
filozofický pojem amæ, něco jako
přání být závislý, touha po nesobecké lásce a naprosté důvěře, otevřenosti a
také nevybočovat od geniality k průměru. Sloveso amæru se obvykle překládá jako chovat se rozmazleně, ale ve
skutečnosti vyjadřuje spíš přání být závislý na lásce, trpělivosti a toleranci
ostatních. Základ slova amai znamená
sladký, tedy sladký na chuť, ale má i význam extrémně povolný, poddajný. Amæ vzniká z pocitu bezmoci a
z potřeby být milován a pochází původně z bezvýhradného vztahu
matka–dítě, vztahu rozmazlování a hýčkání. V dospělé japonské společnosti
najdete jeho pozůstatky ve vztahu manžel–manželka, učitel–žák, vůdce–následovník,
včela–medovník, medovina–žíznivá ústa k napojení / uspokojení
s pocity blaha.
Jako filozofickou koncepci tu máme jedno
z klíčových zaklínadel pro pochopení japonské kultury. Traduje se, že
tento princip amæ stojí v pozadí
některých zásadních odlišností japonské společnosti, mimo jiné napomáhá
schopnosti jedince včlenit se do kolektivu a splynout s ním jako Jirka
Slíva součástka s funky humorem. Stejnému principu se dává za vinu
japonská nechuť
ZÁVAZEK VŮČI RODIČŮM JE VYŠŠÍ NEŽ HORY A HLUBŠÍ NEŽ MOŘE
Konfucianismus vnesl do Japonska důraz na
rodinu a rodinný život, důraz na vzdělání, povinnou úctu dětí k rodičům,
podřízeným k nadřízeným, žen k mužům. Zajímavé je, že bez závěru,
který by se z této ideologie dal vyvodit: poddání mohou revoltovat proti
panovníkovi, který se nějakým způsobem zpronevěřil svým povinnostem vůči nim.
Božský původ japonského císaře již předem podobnou revoltu vylučoval.
LIDSKÝ ŽIVOT JE JAKO SVÍČKA VE VĚTRU
Podle nejstarší japonské kroniky Nihon šoki se buddhismus do Japonska
vetřel z Koreje v roce 552, a jaký názor na svět a na život
s sebou přinesl, je z úvodního přísloví dostatečně patrné.
MÁM-LI DOSTAT VÝPRASK, PAK RODIČOVSKOU HOLÍ
Buddhismus se šintoismem po staletí spokojeně
existují vedle sebe, někdy dokonce v tak naprosté symbióze, že
v areálu buddhistického kláštera najdeme i šintoistickou svatyni.
Náboženská nesnášenlivost se v dějinách Japonska objevila jen jednou a
souvisela s křesťanstvím.
Katoličtí misionáři přišli poprvé do Japonska
v roce 1549, když Franc Xaverský přistál na jižním Kjúšú. Také jméno
France Xaverského je dodnes v Japonsku známo a japonské turisty tudíž ze
všech soch na Karlově mostě zajímá, baví a comicsově fascinuje zároveň právě
socha tohoto svatého Kafkárny France. Na konci 16. století nejprve regent Tojotomi Hidejoši a v první
polovině 17. století vojenský vládce Japonska, pak šógun Tokugawa Iejasu, začali cizince–misionáře (opakem k nadutým
milionářům stejně jako dobrodruh duh je opakem pro neduh nechutný duch) a
japonské křesťany pronásledovat. Ne proto, že se jejich víra tolik lišila, ale
velmi se obávali vlivu cizinců v zemi. Tak se počátkem 17. století
Japonsko na téměř tři sta let pro cizince přibouchlo. Dnes se v Japonsku
ke křesťanství hlásí asi miliónek příznivců se sešikmeným pohledem pravých
bojovných očí, to je méně než 1% Japonců.
Častá otázka turistů přijíždějících do
Japonska zní: Jak poznám, co je buddhistický chrám a co šintoistická svatyně?
Velmi zjednodušeně a stručně řečeno: Do šintoistické svatyně vede obvykle
cesta, která začíná dřevěnou velkou bránou torii.
Svatyně bývá vyvedena ve velmi pestré, nejčastěji červené barvě, s bílým
nebo zlatým zdobením. Cesta k ní je obvykle lemována lucernami.
Buddhistický komplex bývá daleko střízlivějších barev, dřevo nejčastěji
v tmavohnědé, tmavošedé nebo černé tašky na střeše a bílé stěny.
KDO DOBŘE ZNÁ SÁM SEBE, NEBOJÍ SE JINÝCH
Šintoismus, buddhismus a konfucianismus se
dodnes obrážejí v některých živých a diskutovaných pojmech.
Giri (je kříženec
skafandru Gagarina a Jiri) je jedním z principů, který prolíná japonským
životem, ačkoli se o něm nekonverzuje. Giri znamená povinnost, to, co musíme
udělat z hlediska vyššího principu mravního. Je to náš osobní morální
závazek, kterému musíme dostát, abychom neztratili tvář i zář.
V protikladu ke giri stojí nindžó.
Nindžó se obvykle překládá jako cit, citová vazba, citová zápletka Eddieho
Murphy v komedii Dr. Dolittle (23.6.1998, na Vašich přijímačích vůbec ne
závada s Vilémem, Prima TV 27. prosineček a 29. pro syneček až po půlnoční
pussy cat), citová zaangažovanost. Giri nám velí dělat něco jiného, než bychom
si troufli, kdyby záleželo jenom na nindžó. Tyto dva etické principy sice
dominovaly zejména samurajskému Japonsku, ale váhání mezi povinností a citovou
náklonností lze zachytit i v moderním Japonsku, že by Kaplický
diplomaticky záviděl. Typický svár mezi giri a nindžó, o němž je napsáno mnoho
her pro divadélko kabuki, je dilema,
zda uposlechnout rodiče, což je povinnost, nebo se oddat velké lásce a
uposlechnout bezvadně nevadnoucí cit.
ČLOVĚKA SI PAMATUJÍ LIDÉ JEDNU GENERACI, ALE JEHO SKUTKY NAVĚKY
S principem giri a nindžó souvisí ještě
jedno krátké slůvko velmi širokého akčního rádia jako rádiovka na hlavě génia,
a to je on. Je to také závazek, ale
trochu jiného druhu. Ve feudálním Japonsku se tak označoval dluh válečníka,
který obdržel od pána půdu a ochranu a oplátkou byl za to povinen bojovat,
pokud pán poručil. Každý člen společnosti má nějaké své „on“ vůči ostatním členům
společnosti, vůči rodičům. Proti tomu stojí takzvaná synovská láska kó – tedy oplácení závazku synovskou
láskou. Převedeme-li tyto principy do dnešní společnosti, funguje to tak, že
jestliže někdo pro mne něco udělá, mám vůči němu nějaký závazek on, čili jsem
mu zaonován. A požádá-li mne ten, kdo pro mne cosi udělal, o nějakou službu
nebo pomoc, je mojí povinností mu vyhovět a laskavost do puntíku oplatit. A tím
se člověk dostává do onoho vzájemnými závazky propojeného souručenství.
Pokud tedy cizinec hodlá žít v Japonsku
a s Japonci, nikoli pouze vedle nich, musí přistoupit na tyto vztahy, sám
se jich aktivně zúčastnit. Plyne z toho sice spousta závazků, ale na druhé
straně i spousta výhod. Laik žasne, co se v byrokratickém šero příšero Japonsku dá zařídit pomocí
této sítě, kde jsou navzájem všichni nějakým způsobem zaonováni.
S ČLOVĚKEM, O KTERÉM POCHYBUJEŠ, NESPOLUPRACUJ, O ČLOVĚKU,
SE KTERÝM SPOLUPRACUJEŠ, NEPOCHYBUJ!
S principem amæ, o kterém už třináctého
prosinečka byla u pivečka řeč, úzce souvisí vzájemná důvěra, ke které je velmi
obtížné se propracovat. Evropané i Amíci s Mici snadno navazují kontakty a
nepřijde jim zatěžko člověka, se kterým se poznali teprve včera a připadá jim
zajímavý, pozvat domů, seznámit ho s rodinou případně s dalšími známými
apod. Získat v Japonsku to, čemu se říká šin´ jó – důvěra, trvá značně dlouho. I amæ i šin´ jó se zakládají
na tom, že každý jedinec zaujímá ve společnosti určité přesně vymezené místo a
podle toho se on chová ke svému okolí a okolí zase k němu. Pro cizince je
velmi obtížné takto se do společnosti vloudit a vproudit. I Japonci vytržení ze
svého prostředí, například žijící a pracující v cizině, tento přesný odhad
vlastní pozice časem ztrácejí a nacházejí jej teprve po návratu do Japonska.
SLIBUJ POMALU, ALE SLIBY PLŇ KATEGORICKY PRO KOČIČKU
INTENZIVNĚJI NEŽ PRO SOUSEDY
Přesto lze vyjít alespoň na půl cesty vstříc
získání takového šin´ jó, a to spolehlivým a důvěryhodným chováním. Je nezbytně
nutné splnit vše, co jsme slíbili udělat, a to v termínu, ve kterém jsme
to slíbili. Dodržet všechny, byť jenom ústní dohody. Slibovat jen to, co je
v naší kompetenci a co můžeme rozhodnout a potom dodržet.
V Japonsku existuje ještě jedna
zvláštnost: obchody se velmi často uzavírají nikoli písemně, ale jen ústní
dohodou. Taková dohoda se potom dodržuje a kdo tak nečiní, přestává být jednou
provždy spolehlivým parťákem do nepohody a do 21. století.
JAN WERICH: „TO UŽ BY SE DNES NEMOHLO STÁT, ALE MŮŽEME SI O TOM
VYPRÁVĚT.“
Na stráni, o kterou se opíralo slunce, byla
vinice. Vybudovat vinici, to není tak jednoduchá záležitost jako si někde za
humny nasít řepu nebo řepku olejnou do agro buzerace. To se musí postavit
terasy, aby se stráň nesesula, a různé schůdky, různé zídky, tahá se to do
kopce a bůhví co. Po takové práci bolejí pacinky a rostou mozoly. A ošetřovat
révu není taky legrace. Vždyť to trvá několik let, než začne nadělovat hrozny
ku prospěchu, ty se musejí hlídat před hmyzem a před nemocemi. A přijde sucho
nebo přijde moc horko a chladno a vinice nic neurodí.
Tahle vinice, o které povídám, byla krásná a
stará. Moc hospodářů na ní vystřídalo svůj um, svou píli a darovali jí kus
svého života.
Jeden z nich seděl pod vinicí na lavičce
před pěkným domem. Už to byl starý muž. Dělalo mu radost nahlížet se zájmem do
zelené stráně, na ovoce své snahy.
V domě bydlil jeho syn se svou ženou a
s čtyřletým Venouškem, následkem čehosi mezi Venuší a tep buší od srdcí
dvojitě vrcholně.
Zavolali ho k obědu.
Pomalu vstal a šoural se do seknice. Bolelo
ho v kloubech, v tolika kloubech, že je ani nespočítal. Oči mu také
už nesloužily, jak by měly, a ruce se mu třásly. Staroba, choroba!
Když bylo po obědě, poděkoval a vyšel zase si
prohřát kosti. Otevřeným oknem doléhal k němu hovor jeho syna a snachy.
Kdyby mu stáří ke všem outrapám nebylo bývalo
vnutilo i hluchotu, byl by slyšel, jak jeho snacha říká:
„Já už se ani nemohu dívat, jak pomalu papá.
A ruce se mu klepou, nadělá po sobě drobečky, pocintá stolek polívkou… Ke vší
práci ještě po něm uklízet…“
Hluchota je boží dar, když člověk nemusí
slyšet, co si o něm lidi zlého navymejšlej. A hlavně, když už je tak starý, že
se lidské zlobě nemůže dobře bránit.
Dny ubíhaly, starý vinař jídal u stolu
s mladými. Vypadá to tak, že stárnutí je jediná spravedlivá a pozitivní
věc na nemravném světě, neboť postupuje a postupuje a nikdo ničím je nedovede
zadržet. To se například o pokroku vůbec nedá prohlásit.
Proto také jak ubíhaly dny a poslední obědy u
společného stolu, jak se měnily v týdny a měsíce, dědovi se ruce klepaly
víc, v kostech ho loupalo častěji a snacha měla zlejší a zlejší kecy na
rtech, zatímco její muž mlčel. Neboť muži často dávají přednost míru se ženou
(Mohylou Míru) před slušností a pravdou.
Kolem toho všeho pobíhal malinký Venoušek a
to, co slyšel a viděl, se mu ukládalo do sejfu self paměti, jak tomu u prcků
bývá.
Jednoho dne, dokonce v neděli, ruce
starého vinaře upustily talíř s polévkou. Rozprskl se na tisíc součástek
k soustům bez dokončení děje. Nemluvě o mastné skvrně na vydrhnuté podlaze
a zakutálených játrových knedlíčcích.
Tentokrát snacha mluvila tak hlasitě, že
starý pán zaslechl, jak říká: „Můj parádní talíř…,“ několikrát za sebou. Víc už
naštěstí pro úlevu z šoku nerozuměl.
Až do večera mladí spolu nemluvili a starý si
všimnul, že mladý hospodář v kůlně dlabe něco ze dřeva. Co dlabal, spatřil
až druhého dne. Byla to dřevěná miska s dřevěnou lžící, do které mu snacha
dala trochu jídla nazbyt. Posadili ho na nízkou dřevěnou dojičku do kouta
seknice. Aby nepocintal stůl a nenadělal pod stolem drobky.
A tam teď jídal, neboť MLÁDÍ VPŘED,
racionalizace, nu, vždyť znáte zaklínadla hlavně bez Jozefa Gabčíka a Jana
Kubeše, co tady předvádí agent ŠTB andro jako vítěz volebního mínění. A každá
pohádka vás poučí, že proti zaklínadlům se stěží ubrání i takový Bajaja nebo
Bruncvík. Ale starý unavený, i třeba rytíř, si proti zaklínadlům ani nevrzne.
Malý Venouš, Venušin následek super vzdychání
a popletení smyslů, klučina jako bučina, měl všude oči, všude uši, bavil se a
hrál si se vším možným. Psycholog by asi řekl, že si formoval charakter a že
z jeho největší záliby by se dalo usuzovat, jaké zaměstnání si jednou
vyvolí. Paní snacha o tom asi něco četla v nedělní příloze, neboť jednou
povídá svému muži:
„Ten náš Vencl bude asi truhlář. Kdejaký
špalíček nebo polínko sebere a tamhle si to dává na hromádku. Už ho několik dní
pozoruju.“
Od té chvíle tatínek Venouška také pozoroval,
a když už ta hromádka špalíčků, prkýnek a polínek vyrostla tak, že byla jako
Venoušek, vzal Venouška na kolena a sděluje mu dobrácky:
„Na copak si schováváš ty dřívka?“
„Budu je potřebovat,“ povídá Venoušek.
„A na copak?“
„Pro tebe a pro maminku,“ andělsky se usmál
synáček. „Až budete starý, udělám vám dřevěný misky a dvě malý dojičky, abyste
byli v koutě, kde nic nerozbijete a kde nenaděláte drobky.“
Maminka mlčela, tatínek se k ní
mlčenlivě doplňoval. Styděli se jeden na druhého podívat. Před polednem poslali
Venouška pro dědečka, aby mu vyřídil, že už je prostřeno k obědu.
„A řekni mu, že na stole,“ povídá tatínek.
Od toho dne jedli všichni u stolu a
z parádních talířů.
*
Jak jsem řekl na začátku, to už je dávno, teď
už by se to nemohlo stát.
Ani jednomu z nás dvou zdát.
Ani o zázracích na počkání se adventně a
přijatelně zdát.
Amen.
|