VICTOR HUGO:
NADŠENÍ
„Vzhůru, mladý
muži! Vzhůru, na pochod…!“ (André
Chénier)
Do Řecka! Do Řecka! Všem sbohem! Je čas jít!
Ať krev, již prolévá ten mučednický lid,
vystřídá konečně krev katů!
Pomstu a svobodu! Do Řecka, přátelé!
Turban mi podejte, meč z dobré ocele
a sedlejte mi koně v chvatu!
Kdy vyrazíme? Hned! Vyjet až ráno? Ne!
Do zbraně! Do sedel! Připrav loď, Toulone!
Určeme za své velitele
ty, kteří tvořili jádro gard před léty;
až Osman zahlédne jen chrabré tváře ty,
krev ustydne mu hrůzou v těle!
Vel, princi vzývaný, vel, Fabviere, nám!
Když v bitvě chyběl král, ty zastoupils ho tam,
jsa vůdcem hord, v nichž kázeň vládne;
nad Řeky ční tvůj stín starého Římana
a prostá ruka tvá, jizvami protkaná,
Řecko tmy zbaví nebo padne.
Hej, pušky francouzské, skončete už své sny!
Dej zahřmít dělům svým, ó boji úděsný,
a rozezvuč svůj chorál smrti!
Přerušte spánek svůj, střelhbití vraníci,
i šavle, předlouho po krvi bažící,
i pistole, jež kule škrtí!
Chci svědkem bitev být a v první řadě jít!
Vidět, jak turecká pěchota ztrácí klid,
když špehové na ni letí,
jak jejich damascén, v půlměsíc kovaný,
protíná hrdla všem, kdož přijdou do rány!
…Vpřed! – Básníku můj, copak je ti?
Kam unesly tě zas válečné představy?
O té mé slabůstce už kdekdo dneska ví…
Kam jdu? – Mé cesty nejsou přímé.
Jak zvadlé listy bříz, do řeky servané,
jež převrací hra vln, jak si kdy zamane,
tak od snu ke snu bloudí dny mé.
Vzduch, louky, hory, les – vše rozesmívá mne.
Celý den mohu snít při hudbě omamné
listů, jež hrají na hoboje;
do šera údolí pak večer jdu a tam
v stříbřitém jezeře obláčky počítám,
jež zrcadlí v něm tváře svoje.
A měsíc miluji, když plá jak zlatá číš,
vstávaje z hustých mlh, a ještě více, když
zpod černých mraků bíle svítí;
posléze také mám hluk těžkých vozů rád,
hrčících za noci tak zlověstně kol vrat,
že zděšení psi začnou výti.
(1827)
MAZEPPA
Away! – Away! –
Byron (Mazeppa)
I.
Když tedy Mazeppa, naříkaje a klna,
měl na všech údech svých zlá pouta strastiplná,
když, poloubitý,
byl koni divému ke hřbetu přivázaný,
jenž z nozder oheň dštil a na všechny bil strany
těžkými kopyty,
když, uzly cloumaje, jež lámaly mu kosti,
byl marným vztekem svým pobavil do sytosti
své katy veselé,
když se pak nakonec bezmocně svezl k zadku
strašného zvířete a smrt svou čekal vkrátku,
chladný pot na čele,
ozval se výkřik: Vpřed! Vráz po rovině letí
podivná dvojice: kůň, člověk v jedné změti,
v děsivém objetí;
přes písky záludné, prach víříce, se řítí
jako mrak zlověstný, z kterého krupobití
se snese vzápětí!
Ženou se dál a dál jak uragány zrádné,
jak smršť, jež divoce z hor do údolí vpadne,
jak koule ohnivá;
posléze opar mlh je v černou tečku změní
a nedozírná modř pak jako vločku pěny
je pohřbí za živa.
Oni však běží dál, vstříc blankytnému moři
obzorů bez konce, v němž bez umdlení noří
kůň svoje kopyta.
Neběží, letí spíš; a města, věže, lesy,
i dlouhé věnce hor, vše v rozmanité směsi
kolem nich klopýtá.
Hne-li se nešťastník, jenž o zem hlavou bije,
tu zrychlí kůň svůj trysk, tak strašně zděšený je,
a jako zběsilý
se k poušti rozjede, jež, mrtvá, nehostinná,
vlnami žlutých dun záhyby připomíná
splývané mantily.
Nespočet pestrých skvrn mu mizí stále vzadu:
les, louka, rybník, step, rozpadlé hradby hradu,
jejž války zničily,
pohoří, po kterém jen kleč se plazí skromně
a z jehož hřebene se ženou krkolomně
divoké kobyly;
zahlédne oblohu, na niž se noc už dere,
jež ukolébává obláčky tisíceré
pozvolna do spánku;
spatří i brunátnou příď slunce, které ztěžka
odplouvá za obzor, kde všechnu tíhu dneška
vtělí v krev červánků.
Zrak jeho těká, plá, dolů mu visí hlava,
vlas vlaje mu; svou krev na trnech zanechává
a v písku bezcestí;
do údů naběhlých, podoben zmiji lačné,
se provaz vřezává, až Mazeppa výt začne
nelidskou bolestí.
A kůň, jsa bez uzdy a sedla, dál se žene;
nechává za sebou otisky zkrvavené,
nedbá však na rány.
Běda! Už neběží jen stádo kobyl za ním:
je pronásledován též chmurným krákoráním –
černými havrany!
Za hejnem havranů zlé uši sýcovy ční;
pak orel královský, spolu s ním orel říční,
ten symbol záhrobí,
a sovy nesou se; pak sup, jenž krk svůj holý
rád klade jako dlaň po bitvě na mrtvoly
a rve z nich útroby!
Každý z nich pospíchá na pohřební ten průvod:
sýc opustil svůj dub, orel své hnízdo u vod,
sovy tmu vikýřů.
Kůň, zděšen, zkrvaven a k jejich skřekům němý,
sám sebe táže se: proč nebe zkaluje mi
sto černých vějířů?
Bezhvězdná, teskná noc halí zem v závoj vdoví
a rozzuřený roj útrapy zajatcovy
sleduje bez hnutí.
Nebe mu zastírá, drže se v malé výši;
on chvíli vidí jej a chvílemi jen slyší
šum jeho perutí.
Když trvá už tři dny ten šílený běh slepý
přes řeky zamrzlé, přes lesy, pouště, stepi,
padne kůň ubitý
a lačným spárům v plen vydá své tělo slabé;
v křeči se zachvěje a z posledních sil hrabe
zem svými kopyty.
Teď nad nešťastníkem už křídla dravců svistí.
Je celý od krve jak javorové listí,
nahý a bezbranný;
k očím, jež kalí pláč a k ústům, která úpí,
níž a níž slétají nemilosrdní supi
a sovy s havrany.
A přece později tohoto smrti syna,
tu živou mrtvolu, kozácká Ukrajina
za vůdce vyvolí!
Přece dne jednoho, dravci, se odškodníte,
až pro vás Mazeppa přichystá v bitvě líté
lahodné mrtvoly!
K slávě ho dovedou ta muka neslýchaná;
až jednou obleče si kožich atamana
a stane, bujarý,
před kmenem kočovným s oslněnými zraky,
tu šavle jásavě vyletí nad kozáky
a zazní fanfáry!
II.
Podobně smrtelník, v němž boží oheň hoří,
jehož duch připoután je k osudnému oři,
tož k tobě, génie,
tvé moci podlehne; letíš s ním v nedohledno,
v svět nadskutečných mlh, a je ti zcela jedno,
zdali to přežije!
Letíš s ním přes pouště, přes nebetyčné hory,
přes moře bezedná až kamsi za obzory
v kraje, kde není dne;
nečistí duchové se rázem ze dna vzbudí
a jako stigmata lnou k zajatcově hrudi,
jež hrůzou ustydne.
Prolétá, unášen žhavými tvými křídly,
vším možným, nemožným; světy, v nichž duše sídlí,
na březích věčných řek;
ať mraky těžké má či hvězdy za pozadí,
vždy jak chvost komety se jeho kadeř hadí
prostírá do výšek.
Šest Herschelových lun, Saturnův prsten starý,
pól, zahalující severku ve své páry,
nadhvězdné prostory –
vše vidí; a tvůj let, jenž odpočinku nezná,
jako by prodloužit mu hodlal do bezmezna
vysněné obzory.
Kdo kromě andělů a ďáblů v širém světě
poví, co zkusí ten, jejž neseš na svém hřbetě?
Kdo vyřkne, kolika
žhnoucími jiskrami tvář jeho šlehána je,
co černých perutí mu po čele v tmách vlaje
a oči zamyká?
Řve hrůzou, ty však dál ho ženeš bez lítosti.
Je bledý, zesláblý, modlí se, ať už zprostí
jej oněch muk tvůj cval,
a každým krokem tvým se blíže k hrobu zdá být.
Posléze v cíli jsi… On padne k zemi. Zabit?
Ne: vstane jako KRÁL!
(květen 1828)
TURNAJ
KRÁLE JANA
„Více nežli šest
set kopí tam vzalo za své; zápolilo se na kolbišti, a to jak pěšmo, tak
v sedle, jednou mečem, jindy dřevcem, aniž kdy jediný ze soupeřících zadal
skvělé pověsti, která každého předcházela… I stalo se pak, že na jednom klání
utrpěl smrtelné zranění šlechtic rodovým jménem de Fontaine, páně de Chandiou
to svak, generální auditor tribunálu stavovského, a nedlouho poté jiný
šlechtic, urozený pán de Saint–Aubin, kopím proklán, taktéž zesnul
v Pánu.“
Ze starého letopisu
Sedlej ryzku,
páže mé,
ať prach v trysku
zvedneme!
O zbroj přeska
jílce třeská;
bít se dneska
budeme!
Jen mě vpřed nes,
oři, z bran!
Turnaj je dnes
pořádán.
Vzhůru směle!
Šlechtě celé
má stát v čele
sám král Jan!
Ať si páni
preláti
místo klání
pupkatí
nebo postí
do sytosti;
nejsou dosti
srdnatí!
Kdo je šlechtic
rodilý,
ten chtíc nechtíc
posílí
slávu svoji
pouze v boji;
neobstojí,
zaspí-li!
Sluha vděčí
za nářez
mému meči:
chytl rez!
Máš víc hříšků,
bazilišku!
Za tu lišku
trp si dnes!
Předhoň, ryzko,
ostříže!
Jsme už blízko;
věř mi, že
zbývá míle
do bran cíle,
do spanilé
Paříže!
Jak proud lávy
kypíce
plní davy
ulice;
příval prýští
ke kolbišti,
kde se blyští
přílbice.
Krasavice
Nôtre–Dame!
Mnichy sice
pohrdám,
mít hrob ale
v katedrále,
hříchům vale,
lotr, dám!
Panny v tísni
kartouzy
slavnost k písni
probouzí;
sladce pějí
o naději,
žádná se jí
nevzpouzí!
Mladý štramák,
směšný zjev,
v týlu slamák,
jako lev
bez důvodů
honí vodu
u příchodu
na Pont–Neuf!
Louvre! Skvoste!
Sezame,
kde my, hosté,
v neznámé
slasti zmatků
jen v den svátku
u ostatků
klekáme!
Bránu chrání
silná stráž;
Pařížani
řvou až až:
– Žádnej privát!
Chcem se dívat!
Sláva, vivat,
králi náš! –
Všimněm si též
dvorních dam;
žádná veteš,
povídám!
Zvlášť ta z kraje
rozkošná je!
Do turnaje
duši dám!
Staré čuně,
Saulx–Tavane,
pro své vůně
obáván,
krče chřípí,
kypí vtipy:
– Noste, Dupuy,
paraván! –
Markýz d´Issy
s Fontraillem
spílají si
navzájem;
skrblík Derème
pře se s pairem
Sauveterrem
o nájem.
Conflans s paní
pod paží
se už ani
nesnaží
skrýt, že kyne
slečně Quinnet;
předčí jiné
kuráží.
Perla dvora
líbezná,
Leonora
princezna,
na terase
v plné kráse
usmívá se
vítězná.
Příbuzná má
vzdálená,
dvorní dáma
Irena,
hladí líce
panovnice:
„Jste jak svíce
zlomená!
Co pláč vhání
ve vaši
tvář, má paní
nejdražší?“
– „Strach mě zmáhá;
tuším, drahá,
že smrt sahá
k rubáši…“ –
Vtom jsme zvonem
na věži
zváni honem
k soutěži.
Nebezpečí?
Darmé řeči!
Krev tě, meči,
osvěží!
Na nádvoří
rušno je;
vzhůru, oři,
do boje!
Turnaj naráz
moře má ráz:
hřmí jak naráz
příboje.
Pod kopyty
sténá pláň:
duní štíty,
třeská zbraň.
Sebevláda
ze všech padá;
smrt si žádá
svoji daň!
Vpřed má ryzka
uhání,
až se blýská
nad plání.
Do útoku!
Vražme soku
ránu z boku
bez ptaní!
Sokův vraník
vyzáblý
větří zánik;
de Châblis,
hryzaje rty,
vzývá čerty.
Jeho žerty
ochably!
Prská v sedle
rozzloben,
je však hnedle
podroben.
O kus dále
chroptí ale
panoš krále,
Saint Aubin…
V krvi leží
zmíraje;
padl v řeži
turnaje.
Flétna s rohem
dá mu sbohem;
po ubohém
veta je.
Voskovice
zaplály,
řeholnice
zalkaly;
mladá žena
Saint–Aubina
štká a sténá
v povzdáli.
Páni znalí
způsobů
čest mu vzdali
u hrobu.
Toho lkaní!
Dnešní klání
nemá, páni,
obdobu!
Ryzko moje,
čelem vzad!
Daleko je
na náš hrad!
Dejme, oři,
sbohem hoři;
jistě moří
tě už hlad!
Do daleka
leť jak ďas!
Žlab tě čeká,
a mě zas
zbožný abbé,
který škrábe
ta svá „á“, „bé“
celý čas.
Skládá mi ti
latinsky
můj běh žití
hrdinský.
Objednaná
jedna strana
přijde pána
na rýnský.
Nechť rab z davu
od kamen
šíří slávu
jména Maine!
Dám mu kabát;
nač má škrábat
ručka hrabat
pergamen?
(červen 1828)
DMITRIJ
SERGEJEVIČ MEREŽKOVSKIJ (☼ 2.8.1965 PETĚRBUG – ۞ 9.12.1941
PARIS, FRANCE)
V roce 1891 se rozjel pětadvacetiletý Dmitrij Merežkovskij se svou
chotí, básnířkou Zinaidou Nikolajevnou Gippius (☼ 20.11.1869–۞ 9.9.1945), poprvé do Evropy. Ve stopách Karamzina,
Gogola, Ťutčeva, Chomjakova a Dostojevského putoval do této „druhé vlasti“
ruské kultury, ke „svatým hrobům“ evropských umělců – později je označí za své
„věčné souputníky“. Načtený erudita a básník procházel italskou a řeckou
krajinou jako uměnímilovný návštěvník galerií vzácných artefaktů, navždy oslněn
sny lidstva zvěčněnými v kameni a mramoru. Putoval kulturou prostoupenými
prostranstvími budoucí trilogie Kristus a Antikrist jako pověstným
Baudelairovým „lesem symbolů“ a vyčítal z uměleckých děl někdejší
podobu minulosti lidstva. A zakoušel závratě okouzlení. V cestopisné črtě Akropolis
psal o „radosti velkého osvobození od života, jež dává krása.“ Z téměř
mystického zážitku, kdy „celá má minulost i minulost lidstva, všech těch
dvacet chorých, bouřlivých a pochmurných staletí zůstaly tam – vzadu, za
svatými hradbami Akropole“, vyvstane scenérie románů o ztracených rájích a
zákrutech dějinných cest.
Dmitrij Sergejevič Merežkovskij patřil k vůdčím osobnostem jako
lev narozený stejný den jak hlasatel Ray Koranteng (mladší o pouhých 109 let)
ruské moderny přelomu 19. a 20. století, často metaforicky označovaného za
„stříbrný věk“ ruské kultury. Byl jedním z prvních, kdo vyjádřil
kolektivní cítění své generace, pokolení znepokojených, přecitlivělých,
dekadentní senzibilitou zasažených duší „nových lidí“. V alegorické básni
o „dětech noci“ na Puškinovo téma „vyšel jsem dřív, než hvězda ranní“
vyznačil tradiční kosmickou symbolikou nejasné tušení o nadcházejícím kulturním
zlomu i nové pojetí básníka jako věštce budoucích změn. O potřebě zásadního
obratu ruské kultury od přízemního pozitivismu v myšlení i literatuře
k nové duchovnosti promluvil v přednášce O příčinách úpadku a o
nových proudech v současné ruské literatuře (1892, v doplněném
vydání 1893). Jeho vystoupením započal zásadní dobový diskurs o ruské moderně
vůbec a dekadenci jako její prvopočáteční fázi a o ustalování nové hodnotové
hierarchie v umění i v žízni (v životě). V souvislosti
s jeho budoucími historickými freskami nabývala na významnosti především
vize umění jako zprostředkovatele nadčasových mystických a symbolických významů
a přístup k uměleckým dílům jako k poselstvím, šifrovaným depeším,
tajemným hieroglyfům, plně srozumitelným jen těm, kdo znají kódy k jejich
wanastowým hlubinným azbukovým smyslům. Proto připodobnil umělecké dílo
s prozařujícími symbolickými významy k odrazům skrytého světelného
zdroje na křehkých stěnách vzácné amfory z alabastru a vyznačil způsob
jeho nové četby na příkladu pověstného reliéfu ve štítu aténského Parthenonu.
Za žánrovým výjevem jinochů krotících koně rozpoznával jeho hlubší smysly –
vítězství člověka nad zvířetem, duše nad tělem, ducha nad materialismem, nad
hmotou. Umění se tak stávalo klíčem k posledním tajemstvím existence a
umělecké dílo zhmotněnou zprávou o minulosti, strážcem pozapomenutých smyslů,
jejich symbolickým výrazem.
K nejlepším básním DSM patří Přadleny osudu, Leda
a Parthenon, inspirované antickým uměním. Z dekadentně
erotizované starověké mytologie se rodily variace na téma věčné, nepomíjivé
krásy, jediné spásné naděje světa. Básníkovi se dařilo spíše najít výraz pro
apollinsky zřenou krásu antických svatyní s jejich „božským sloupovím“,
„průzračným, teplým, živým kamenem“, než realizovat nový symbolistický
program vyjádřený trojjedinou formulí „mystický obsah, nová senzibilita,
symbol“. Právě on, průkopník nových uměleckých snah, byl mnohem víc než
jeho básničtí souputníci spoutáván pœtikou nostalgických osmdesátých let,
alegoričností, rétorikou a tklivým splínem pokleslé narodnické lyriky. Jeho
pœzie, která připomínala nové, dekadentní víno nalévané do starých měchů,
prohrávala ve srovnání s novým typem básnictví, které druhý z vůdců
ruského symbolismu, mladý Valerij Jakovlevič Brjusov (☼ 13.12.1873–۞ 9.10.1924), orientoval na vzory moderní evropské pœzie dojmů, impresí a
sugestivních náznaků.
DSM však málo uvažoval v kategoriích
básnických paradigmat. Přitahovaly jej okamžiky velkých dějinných zlomů, směny
kulturních epoch. Zjitřený zájem o přelomové epochy byl umocňován pocity
neklidu v předvečer nadcházejícího „konce století“. Kalendářní skok měl
přiblížit rozřešení sváru dvou idejí, které F. M. Dostojevskij odkázal svým
následovníkům – ideje „bohočlověka“ a ideje „člověkoboha“. Jejich nové podoby
vyčítal Merežkovskij ze spisů dvou myslitelů, kteří nejsilněji ovlivnili
duchovní hledání ruské filozofie i počátky umělecké moderny – F. Nietzscheho a
V. Solovjova. Na jedné straně byl fascinován zarathustrovskou vizí nadčlověka,
na straně druhé Solovjovovou vizí překonání protikladů a rozporuplností bytí,
jež nabízela filozofická koncepce básníka „věčného ženství“ opaku
k žvanilství náboženství jeden smělý náboj ženství. Novoromantické,
byronovské a lermontovské orientaci Merežkovského byl stejnou měrou blízký
jazyk nových přikázání immoralismu a Nietzschovy hymny síle, vůli a kreativnímu
činu, jako z apokalyptického neklidu doby zrozená Solovjovova předsmrtná
legenda o přicházejícím Antikristu, kterou bude Merežkovskij mnohokrát
aktualizovat v textech publicistických (návratné téma Antikrista
v podobě šedivé banality, přízemnosti, „přicházejícího cháma“) i
v obecné koncepci dějinného vývoje.
Umělcova dramatizace rozporů světa se projevovala ve snaze pojmout
skutečnost v jejích krajních polaritách, pronikat za její povrch
k jinému, hlubinnějšímu bytí a současně nahlížet do protilehlých propastí.
A zároveň v neodbytné touze sklenout tuto dualistickou rozervanost
scelující historiozofickou ideou, kterou vyvodil jak z vlastního
duchovního přerodu na konci devadesátých let, tak ze spekulativních úvah o běhu
dějin a jejich konečném cíli. Byla to idea „království Třetího zákona“,
idea završení pozemské historie v dějinách spásy, překonání osudné
odcizenosti lidstva od jeho Stvořitele, návratu pozemského Syna
k nebeskému Otci. Okázale manifestovaným religiózním obratem byl tak
vyznačen počátek druhé vývojové fáze ruského modernismu – přechod od dekadence
k duchovně a mysticky orientovanému symbolismu.
V mytologizujícím kontextu ruské moderny se i tato vývojová logika
mytologizovala. Stala se jednou z invariant biografických mýtů stříbrného
věku. Reálné osudy umělce se stávaly syrovým materiálem tvořených mýtů o životě
jako cestě, smysluplné pouti, výstupu do hor, vzestupu k duchovním
výšinám, spění k nové jednotě s božským kosmem – mýtů utvářených
podle trafaretních vzorů, zejména podle znovu oživovaných mystérií (především
dionýských), bohohledačských legend, symbolicky přetvořených syžetů literárních
a divadelních děl. Takto psané životní biografie ruských modernistů se
podrobovaly týmž stylizacím jako jejich texty umělecké. Podle zákonů estetiky
se psal scénář umělcova života, který se stával integrální součástí korpusu
jeho autorských textů. Reálný život, připodobněný umění, se měnil ve svébytný
artefakt.
Základem biografického mýtu manželů Merežkovských byl příběh duchovního
probuzení, osvícení a vyvolenosti k obnově „pravé církve“, intimního a
soukromého „náboženství Tří“, zárodečné buňky nové religiózní
pospolitosti stmelované láskou a ideou nastolení Třetího království. Tento
zvláštní, modernistickým erotismem prostoupený domácí kult byl nejspíš plodem
mystického cítění Zinaidy Nikolajevny Gippius, vyjadřovaného v jejích
modlitebních textech a domácích religiózních rituálech. Právě ona byla múzou
většiny vizí Merežkovského. Z jejího podnětu se zřejmě vydali v roce
1902 na tradiční pouť ruských bohohledačů k Světlojarskému jezeru,
k bájnému městu Kitěži skrytému pod jeho hladinou, ke staroobřadeckým a
sektářským pramenům „pravé víry“. Jejich apokalyptickému cítění se tak dostalo
zakotvení v tradici ruského lidového utopismu, který se stával trvalým souputníkem
(sputnikem) „nového religiózního myšlení“, generujícího různorodé radikální
utopie ruské moderny přelomu století – estétské, mysteriální, sektářské,
prométheovské a jiné radikální a revoluční sny o nápravě zhyzděného vyčůraného
světa.
Tato směna ideových konceptů DSM, vyznačovaná nejčastěji jako
duchovní překonání svodu dekadence, bezprostředně poznamenala i proměnu
koncepce jeho nejznámější románové trilogie Kristus a Antikrist, tvořené romány
Smrt bohů. Julian Odpadlík (1896), Vzkříšení bohů. Leonardo da Vinci
(1901) a Antikrist. Petr a Alexej (1905). Tuto proměnu vnímal sám
autor jako cestu od klamné, lživé iluze k pravdě: „Když jsem začal psát
svou trilogii, zdálo se mi, že existují dvě pravdy – křesťanská pravda o nebi a
pohanská pravda o zemi, a že v budoucím spojení těchto pravd je plnost
pravdy náboženské. Když jsem ji dokončil, uvědomil jsem si, že spojovat Krista
s Antikristem znamená dopouštět se vycucaného blábolu, že obě pravdy jsou
spojeny v Ježíši Kristu, jediném synu Božím, v tom, jehož vyznává
světové křesťanství. Než jsem to pochopil, musel jsem projít touto lží až do
konce.“
Neberme však ta kajícná slova přísně doslovně, stejnak by jim nerozuměl
ani posvátný kacíř par excellence Giordano Bruno, natož Bono Vox. Jsou psána už
z jiné časové perspektivy, v níž skutečné zdroje inspirace románu o
odpadlém císaři Julianovi a jeho neúspěšném pokusu udržet při životě už
odumírající antické kulty ztratily někdejší naléhavost – kouzlo prvotního
estétského okouzlení uměleckými památkami antického světa postupně vyčpělo a
propadlo se do minulosti stejně, jako se do nebytí propadaly už i stíny starých
božstev v legendě Anatola France Svatý satyr z cyklu
florentských novel Studně svaté Kláry, kterou antice propadlý
Merežkovskij tenkrát překládal. Z nových ideových východisek se jako
ošidný musel jevit i sugestivní dekadentní přísvit vstupního dílu trilogie,
jeho nietzscheánský duch i bohočlověčí patos, jeho revolta proti askezi
„černého mnišství“ a hymny pozemské kráse těla, jeho aristokratický
immoralismus a kult apollinského, harmonického umění. Tato dekadentní patina
románu vynikne zejména při srovnání s Ibsenovým knižním dramatem Císař
a galilejský (1873), kde téma „Třetího království“ (spojení dvou
říší a dvou výkladů pravd) zaznívalo mnohem ostřeji než v symbolickém
závěru Juliana Odpadlíka, promlouvajícího prolnutím pastýřské píšťaly
s večerní modlitbou o velké naději renesance, kdy „široké schodiště
Propylejí se stane branou k božímu království“. Závěrečná slova
umírajícího chuligána Juliana „Vyhrál jsi, Galilejský!“ se spíše než ke
golgotskému Kristu vztahují k trochu nezvyklé podobě radostného bosonohého
chlapce, laskavého Pastýře a božsky krásného Rozsévače, „milujícího děti,
svobodu, veselí hodování na hostinách a bílých lilií“.
Teprve na střední, nejvýpravnější část trilogie, na román Vzkříšení
bohů, lze pohlížet jako na slovy zaznamenávaný sen o budoucí syntéze těchto
komplementárních pravd – „pravdy o nebi“ a „pravdy o zemi“. Sen o přivolávané
budoucnosti byl znovu promítán do rekonstruovaného prostranství minulosti,
budovaného především z jejích kulturních symbolů – uměleckých děl, tu rozestavovaných
podle principu kontrastnosti do binárních dvojic, tu předváděných v jejich
dvojznačnosti a dvojlomnosti, tu vnímaných jako zhmotněné zvrstvení minulosti,
zviditelněná paměť dějinných proměn. Jestliže vstupní román prostupovaly i noty
stesku po ztraceném ráji dětského věku lidstva, rozevírá se román o Leonardovi
da Vinci symbolickou scénou tajného vyzdvižení Afrodité, už ale obestřené
dionýským oparem „bílé ďáblice“. Podobně přecházejí z antického dílu do
nového, renesančního kontextu celé trsy symbolických obrazů a paradoxních
formulí jako „věnec z hroznů a věnec z trnů jedno jsou“, aby
svou přítomností v novém zlomovém údobí vyznačily kontinuálnost lidských
dějin v usilování výjimečných duchů o syntézu polárních protikladů. Těch
protikladů jako bílá a černá na srsti ohroženého druhu medvěda Pandy
v čínském zajetí, které jsou v očích Merežkovského jen dvěma stranami
jedné mince rublu neveselého, jen dvěma podobami rozdvojující se Janusovy
tváře. A také různými dvojnickými, zrcadlově odleskovými, pokřivujícími i
převrácenými projekcemi závratně rozporuplných hlubin ducha, duše i smyslů,
rozevřených díly Dostojevského – „propastí nahoře“ a „propastí dole“. Ty se pak
měly prostoupit v jakési nové, krajnosti přemáhající jednotě nad
rozpolceností vnitřně rozlomené doby Borgiů, Morů a Savonarolů, humanistů a
františkánů, Raffælů a Michelangelů. I Leonardo da Vinci proto před námi
vyvstává v zrcadlech cizích pohledů, na zrcadlových plochách cizích
deníků, v zrcadlení jeho vlastních pláten, skic, různorodých projektů a
snů i nazíravého, reflexivního ducha zrcadlících úvahách o umění.
Zformovaná historiozofická koncepce předznamenala binární strukturu do
příběhů rozváděného snu o rozporuplné, dramaticky cítěné zlomové epoše
renesance, rozdírané protichůdnými ambicemi velkých individualistů. Zlomovost
epochy přímo předepisovala autorovi kompoziční rozvrh v podobě opakovaného
sledu kontrastních situací. Svým samopohybem utvářejí strukturu díla jako
strhujícího toku obměn syžetotvorné opozice – člověkobožských a bohočlověčích
snah velkých, titánskými až démonickými rysy obdařovaných hrdinů velkolepé
renesanční scény. Jejich příběhy bezprostředně vyrůstají z časoprostoru
historie, tvořeného nově přečtenými symbolickými významy kulturních a
uměleckých památek jako nejhodnověrnějších výpovědí o prvopočátcích moderní
éry, k nimž psaly generace evropských i ruských modernistů své epilogy.
Mnohé „románové“ syžety vznikaly rozvinutím dějotvorných zárodků
symbolů – druhotnou mýtotvorbou. V tomto smyslu mnohé mikropříhody románových
postaviček, odvíjené jako třeba vyprávění o vztahu malíře a jeho modelu ze
symbolického přečtení tajemného úsměvu Mony Lisy před rajskou krajinou,
předjímaly koncepty vrcholného a zároveň osobitého ruského symbolismu,
rozpracovávané v estetických teoriích Vjačeslava Ivanova a Andreje Bělého.
Zejména pojetí symbolu jako zhuštěného, kondenzovaného, mléčně svinutého mýtu
mléčné Galaxie, který lze znovu rozvinout do nového, modifikovaného příběhu.
Proto lze i na román o Leonardovi pohlížet jako na nově stvořený leonardovský
mýtus, převedený v psychoanalytických výkladech Freudových do gaučového
pansexuálního paklíče. Zvýraznění dvou nesmířených tváří da Vinciho, tváře
Krista a Antikrista, se vpisovalo do celkového obrazu renesance jako předzvěsti
budoucí vyšší harmonie. Ve střední části trilogie se tak opakovaly situace, které
tu už kdysi v obměněné podobě byly a které se budou vždy znovu vracet,
dokud dějiny nedospějí ke svému konci. Vstupní, julianovská část trilogie
vytvářela vlastně precedens renesančního zlomu a románový epilog zase
východisko k dalším textům, nazírajícím chronologii nevratného pozemského
dění jako kapitoly skrytějších zápasů Krista s Antikristem. Závěr románu,
setkání malířství da Vinciho s ruským ikonopisectvím, s jeho vizí
Jana Okřídleného jako zvěstovatele nové epochy radostného křesťanství,
předjímalo následné přenesení centra historického dění na ruskou půdu. Tam se
měly v duchu ruského mesianismu dovršit dějiny spásy, spjaté
s očekávaným novým příchodem Kristovým. Tento sjednocující koncept
historiozofických próz D. S. Merežkovského tlumočil A. Bělyj slovy: „Za
přízračnou rouškou historických faktů vyvstávalo tajemství jediného jména.
Kdosi tu stál a volal na nás z minulosti, jenomže hlas doléhal i z
budoucna; stále týž Merežkovskij dokázal v obrazech minulých časů vzkřísit
tvář nové budoucnosti, takže se mu celé dějiny proměnily v hledání této
jediné tváře.“
Tuto novou tvář Kristovu bude hledat bohohledač v překladu
sadomasogotšolíchichachich Tichon v románu Antikrist. Petr a Alexej.
Obrat k ruskému prostředí a nejvýznamnější, zlomové epoše novověkých
ruských dějin, epoše Petra Velikého, vyplynul nejen ze snahy nazřít ruské
dějiny jako součást dějin světových, nýbrž také z klamné naděje ve
vyvolenost intelektuálních dědiců petrovského Ruska a Petrova města, které
despotický tyran samovládce tyranosaurus rex vydupal z bažin u něvských
břehů, povolaných k tomu, aby spojili to, co bylo rozpojeno – Rusko a
Evropu, stát pozemský a obecenství duchovní, rozum a víru, ducha a tělo. Pro
petrohradského literáta, okouzleného apollinskou antikou a velkolepostí
renesance, nebyla však příslibem pro budoucnost tradiční idea byzantské
(eurasijské) Moskvy jako „třetího Říma“, nýbrž bohatou domácí mytologií už
obestřený evropský Petrohrad, který ruská moderna začínala znovu vnímat nejen
jako historický, nýbrž také jako estetický fenomén. Pro D. S. Merežkovského,
spolutvůrce petrovského i petrohradského mýtu ruské moderny, který A. Bělyj ve
svém geniálním románu Petrohrad záhy převede do groteskně katastrofických
tónin, stala se Severní Palmýra, nový ruský Amsterdam, zástupným emblémem
celého Petrova díla. Sankcionovala i synovraždu, provokativně pojatou jako
sakrální oběť, jež je položena do základu budoucího Ruska. Syžety další
trilogie Merežkovského, složené z dramatu Pavel I. (1908) a románů Alexandr
I. (1911) a 14. prosinec (1918), vyprávěly spíše než o „mystickém
tajemství Otce a Syna“ o vinách a trestu dopadajícím na rod Romanovců
v podobě nových, dokonaných či jen zamýšlených carovražd – o vzpourách
duchovních „synů“ petrovského Ruska (děkabristů) proti „otcům“, fyzickým
dědicům Petrova trůnu, kteří nesplnili jejich naděje.
V době, kdy Merežkovskij dopisoval svůj děkabristický román, se
jeho eschatologická utopie zhroutila. Poříjnový maglajz světa znamenal konec
nadějí a emigraci. Jen schéma zápasu Krista s Antikristem inercí fungovalo
dál. Nedávný proticarský radikál marně svolával západní svět ke křížovým
výpravám proti bolševickému moru, zlu, amorálnímu hnusu a varoval Západ
podobenstvími o zkáze Atlantidy. Stále častěji se pokoušel vyčíst ze
starobylých kultů i novější historie potvrzení své teze o lidských dějinách
jako klikaté cestě Synů k jedinému Otci. Na toto téma koncipoval Tajemství
tří. Egypt a Babylon (1925), Tajemství Západu. Atlantida–Evropa
(1930), krétský příběh Zrození bohů (1924), egyptský román Mesiáš (1926–1927)
i románovou apokalypsu o konci „starého člověka“ – Napoleon (1929).
Zoufale hledal nové „předchůdce“ a nejednou se tragicky mýlil (naštěstí
zamýšlený román o Duce Mussolinim vůbec nesesmolil jako špinavce v akci na
čistých arších A4). Zároveň však nacházel ty, kdo mu byli útěchou – Danta,
Pascala, Františka z Assisi, Malou Terezku, apoštola Pavla, svatého
Augustina, náboženské reformátory, je to jen 7 dní od 500 let výročí zásluh
Martina Luthera. A především svého Krista. V rozlehlém interpretačním
exkursu Ježíš Neznámý (1932) jako by se přímo hmatatelně dotkl bodu,
v němž se proťala horizontála i vertikála, dočasnost a věčnost –
golgotského kříže, časoprostoru zázraku, mystéria a spásy, jež tak marně hledal
v reálné historii.
HAVEL
(JOAN BÆZ)
Hotel v Bratislavě
večer mám vystoupení.
Koncert bude vysílat televize.
Živě!
Přijde Václav Havel se svými přáteli–disidenty.
Jedou až z Prahy.
Konečně mi volají z recepce a já sebou trhnu,
vyskočím a přitom porazím židli.
„Hallo?“ říkám.
„Helou,“ slyším hlas. „Ehmm. Dis is Havel. Jsem v hale. Ehmm. Very
meny polís.“
Pokoj se plní disidenty
a oblaky cigaretového kouře
Havel vypadá jako kluk.
Usmívá se, šibalsky, spokojeně.
Živý přenos?
Domlouváme si společný žertík – „mischief“.
Slabikuje mi do diktafonu slova
píšu si je foneticky na kus papíru.
„Ráda bych na dnešním koncertu uvítala
svého dobrého přítele Václava Havla!“
česky.
Se sluchátkem v uchu
a papírem v ruce
pomalu opakuji slova do mikrofonu.
Ale nejdřív
„Další mischief?“ navrhnu.
„Yes, yes. Další žertík!“
Domluvíme se, že mi ponese kytaru ke vchodu do sálu
a policistům řekneme, že je můj manažer.
Pak ji někomu předá a všichni se vezmeme za ruce a protlačíme ho davem
do relativního bezpečí na balkón.
„Ještě?“
„Ano! Ehmm. Kamarád, ehmm, zpěvák, jmenuje se
Ivan Hoffman.
Tady v Bratislavě. Ehmm.
Už léta nesmí veřejně vystupovat.“
„Výborně!
Řekněte mu, ať si přinese kytaru.“
Všichni vnímáme ve vzduchu
neklid,
neodbytný pocit, že
„věci se změní“
a lidi se už nenechají zastavit.
Kráčejí vpřed
míří k přílivu,
který se žene z moře
a získává na síle
před blížící se bouří
a reflektory září a tančí nad shromážděným davem.
Říkám naučená slova a rozmáchlým gestem ukazuji na balkón.
„…svého dobrého přítele Václava Havla!“
Dav burácí.
A pořadatel vypíná zvuk.
Stojím na pódiu, hledím vzhůru a zpívám
nad hlavami lidí
„Swing Low, Sweet Chariot“
bez mikrofonu
a sál ztichne
píseň stoupá a proniká do duší
navždy.
Tak mi to vždycky říkal,
celá léta, když jsem se vracela a jen tak jsme si povídali,
v divadle, kde básníci a spisovatelé a matematici
psali novou ústavu
v oblacích cigaretového kouře
nebo na Hradě
v Tvé kanceláři
zaplněné úžasnými dary
od úžasných lidí z celého světa
kde se na Tebe dívá socha Zlaté panny
když plníš své prezidentské povinnosti
podepisuješ listiny a telefonuješ…
a přitom vás oba
halí oblaka cigaretového kouře.
Jedna místnost na Hradě
je stále temná.
Ponechaná tak, jak ji komunisté opustili.
Bezútěšná
ošklivá
plná zla.
Po bouři
po vítězství
když pohasnou gejzíry ohňostroje,
nikdo nespí,
když přichází rozednění,
když vyjde slunce, celý nový svět se nevěřícně zachvěje
a ti, co mlčeli, vylezou jako krtci (agenti agro StB) ze svých černých
děr
a šilhají do slunce
„Vidíte?“ ukazují prstem, „odvážlivci riskují!“
Tys věděl, že bez odvahy riskovat
by nedošlo k žádné skutečné změně,
a Ty jsi riskoval celý život.
Třeba tím, že jsi nepřestal kouřit,
i když Ti to doktoři zakazovali.
Kouřil jsi tak rád!
Dalajláma jistě bude souhlasit:
prožil jsi deset tisíc smutků
a teď je čas na deset tisíc radostí.
(22.12.2011 Padesát
odstínů SVOBODY!)
|