Milý můj, svět najednou se otřásá.
Je jinak barevný. Ulice, jindy pevná,
se chvěje. V osm ráno se divím,
že jsem zase vstala, oblékla se,
umyla. Že zase jdu, zdravím lidi,
že se usmívám. A kolem Arktida.
Milý můj, teď na zimu jsem
čtyři okna umyla, vyvěsila čisté záclony
jak fangle do okna. Od porodní báby
jsem si půjčila formu na miminka
a světlo za oknem se láme o pámelník
ty dukátky pro děti. A kolem tma.
Milý můj, do formy od báby jsem
sladký med vrchovatě nalila
tři sladké sklenice, tři páry očí
zírající do ticha mého šerého sklepa.
A žádná lampa nikdy nedosvitne tam.
Smutek visí jak netopýr. A kolem strach.
Milý můj, kolem cizích oken jsem se šourala
a plakala nad tím, kdo mě neměl rád.
A slunce jiným lidem kouzlí svatozář.
Ale stejně je to krása, že jsem tak bláznivá
a na ulici jsem plakala už tolikrát.
Láska je zřejmě celibát. A kolem listopad.
Milý můj, sedím tu zase sama.
Jen Janis Joplin tu lká, „Don´t you cry“
tak jako tenkrát, když jsi mě objímal,
a měl´s mě ještě rád. Duhu sis odnosil
tajně po kapsách. Cos mi tu zanechal?
Jen bílé skvrny na stěnách. A všude samota. |