Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 26.12.
2.svátek vánoční
Štěpán
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Komiksový masakr bez motorové pily aneb zastavte veškeré násilnické Nepohody ve jménu Pohádkové politiky u zájmových skupin
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 4.5.2017 (13:17:47)


 





OD POČÁTKU SVĚTA K SOUMRAKU BOHŮ (NENÍ HŘÍCH SI TOTO PŘIPOMENOUT ZEJMÉNA NA NAROZENINY NESTÁRNOUCÍ KOUZELNICE I KOUZELNÉ FLÉTNY – „AUDREY HEPBURN“) 


O počátku světa hovoří několik ság Mladší Eddy, především píseň Vědmina věštba (Völuspá) a Píseň o Grímnim (Grímnimsmál), které jsou obsaženy v rukopise Codex regius, sepsaném pravděpodobně ve 13. Století neznámým kusem mystika: převyprávěl je ovšem nám již povědomý kus Snorri Sturluson. Rukopis Codex regius objevil v roce 1643 islandský biskup Brynjólfur Sveinsson a je uložen v Královské dánské knihovně v Kodani. Druhá verze písně v Codexu Arnamagnæanus je v Kodaňské univerzitě. 


To bylo tak: bůh Ódin jednou vzkřísil jakousi vědmu z věčného spánku a požádal jí, aby věštila všem Ásům, kteří se sletěli ve Valhale v sídle bohů Ásgardu; rozkládal se na hoře Idasletten uprostřed Midgardu, pupku konečného světa. Skály tu byly tak vysoké, že cesta nahoru k bohům byla takřka pološíleným technickým výmyslem, a sami bohové sjížděli na svět po nebeské duze a po ní se i vraceli. Na vrcholu duhy v Ásgardu žil bůh Heimdal, který slyšel i trávu růst a viděl na sta mil daleko (odtud se užívá technického termínu dalekohled): kdyby na Ásgard zaútočili giganti obrovští, zadul by na svůj velikášský roh Gjaller, který byl slyšet po celém světě. 


S těmi potížisty obry byla nesnáz, byli velcí, bylo jich mnoho a stále se rozmnožovali jako nekamarádská dvojčata po dešti, přestože byli smrtelní na rozdíl od bohů, kteří sice nebyli nesmrtelní s imunitou (to by tu vejrali ještě stále na dnešní svět), ale mohli být zabiti jenom v boji. Z neznámého důvodu už nebyli schopni se rozmnožovat, málo spermie, málo hříchu, což bylo ovšem jenom dobře, protože by jim pak lidé nestačili donášet podpultovky obětiny. Převahu nad obry si bohové zachovávali proto, že byli mazanější než natvrdlí burani obří váhy a kolibřího rozumu, a vládli zázračnými zbraněmi, které jim vykovali skřítkové Elfíkové jako rock´n´roll do zbraně: oštěpem Gungnirem, který pronikl vším, mečem Skræpem, který sám od sebe rubal, a mlatem Mjœlnirem, který se po zásahu vracel jako bumerang. Spousty dalších zbraní, vyrobených Presleyovou krví skřítků, rozdávali bohové s klidem k lidem, ze kterých se snažili vytvořit cizineckou legii první kategorie, která by jim proti obrům mohla jako nestvůra pomáhat zahnat zlo do kouta. 


Vraťme se však k naší probuzené paní vědmě: ta nejdříve hovořila o počátku světa, kdy panoval chaos (jako na počátku každé pořádné radosti a každé pořádné příležitosti), a kdy nic nebylo než praobři Ymi a Búri, vzoreček Pythagorase měl teprve dvojí rozměr.


Tu jsme uvrženi poněkud do jisté choulostivé situace v nejistotě plav, jak umíš, olympijská zdatná vrcholná vlnitá historičko: zatím někde se tvrdí, že praobr Ymi povstal z mlh prázdnoty a Búri se vynořil ze slaných ledových ker, z nichž olizovala vodu velikánská kráva Audhumla, zrovna tu si posadili na sajdkáru pro café Sharivari v Římě u Pantheonu směr Argentinské náměstí na reklamní legrácce, a že praobr Búri je zodpovědný za to, že stvořil – nikoliv zplodil, neměl s kým! – svého syna Bóra, jenž byl otcem prvních tří Ásů: Ódina, Vileho a Véa, kteří následně stvořili zem lidí Midgard, z jejíž panenské půdy vyrašila první tráva (kouřit by nechutnala ani Cypress Hill v důchodu), v jiné písni se hovoří o tom, že naopak bohové „stvořili svět z těla praobra Ymiho, aniž by chaos chystal imitaci z vietnamského nápodobně): jeho krev se stala mořem, jeho vlasy asi lesními stromy, z kostí vznikaly skály a z lebky světe, těš se obloha. To dává svůj význam jako McDonalds. Z jeho řas postavili bohové val kolem Midgardu.


Inu, nic nenaděláme bez reklam. Jen bych si troufl nabádat, že ti Ódinovi bratři Vile a Ve zemřeli za podivných okolností ještě dříve, než se Ásové stali bohy, a nemohu se zbavit dojmu, že v tom měl prsty sám kreativní panáček Ódin. 


Podle probuzené vědmy si pak bohové vystavěli na horské pláni Ásgardu chrámy a užívali si věku nevinnosti, kdy ještě byli jako Slza, „katarze“, mladí, krásní a plodní. Idyla pohasla, když se z vůle Ódinovy objevily tři sudičky – norny, vládkyně osudu. Jedna, Urd, měla na starosti minulost, Verdandi přítomnost a Skuld konečně budoucnost.


Ty tři norny se usadily v pupku samotného světa pod obrovským jasanem Yggdrasilem, předly pod ním svou nit osudu (Mantronix: Needle to the happy 4th May Groove) a pečovaly o něj. Norny nikdy s nikým nepromluvily, ani s jinými bohy, kromě Ódina, který se s nimi občas radil. Větve toho jasanu obsáhly zemi i nebe, sám jasan tvoří celý svět a proto i jeho kořeny jsou obrovské (zavlažuje je Studna osudu), a rozprostírají se třemi směry: jedny sahají do Ásgardu a Midgardu, sídel bohů a lidí, druhé do mrazivé země obrů a třetí do Heliny podsvětní říše mrtvých. Tak jsou tímto stromem propojeny všechny okruhy zemské. V jeho větvích sídlí orel, kořeny nahlodává had Nidhögg a po kmeni a větvích skotačí veverka Ratatosk, poslíček bohů a Speakerka jako Shakespearka vzkazů. Strom Yggdrasil zavlažuje podle některých tezí Mímiho pramen, jehož voda není jen tak obyčejná voda do počtu a do provozu: oplývá moudrostí a je takřka vševědoucí, neúplatná vševedoucí. U tohoto pramene hledal Ódin dar vševědoucí moudrosti: možnost napít se z pramene vyměnil s Mímim za své pravé oko – tomu říkám žízeň po vzdělání! – od té chvíle právě chodí po světě s širákem naraženým do čela, maskovaný khaki vykuk. 


Pod nebeským kořenem tohoto jasanu je ona Urdina studna osudu, kde se bohové každý den setkávají, aby si volně a všemožně poklábosili o sobě, o obrech a o lidech. 


Vědma pak vyprávěla o dávné válce mezi dvěma rody bohů, mezi Ásy a Vány – došlo k ní, když se jednou Ódin z neznámého důvodu rozhněval (on k tomu neměl nikdy daleko) à propos a probod´ a upálil vědmu Gullveigu: nebylo to tak snadné, ta čarodějka po trojím vhození do ohně se třikrát vykroutila pohřebišti v plamenech jako Wanastowa Vjec divnojarně znovu. Jedny prameny uvádějí, že válku vyhráli Ásové a že Vány přemohli, jiné zase, že vyhráli Vánové. Cituji vědmu: 


Oštěpem mrštil

do nepřátel Ódin.

Zbořeny byly

zdi hradu Ásů.

To byla první

vražda na světě. 


Ásové a Vánové se ale nakonec usmířili, jako že úsměv je opětovaná nejsilnější zbraň útočícího dareby v literatuře, a rozdělili si na procenta vládu nad světem. 


Ve Snorriho Eddě se traduje z generace na generaci, že po těžké a nerozhodné válce se dva božské rody Ásů a Vánů rozhodly uzavřít příměří. Aby svou dohodu zpečetily, naplivaly společně z obou stran do stejné nádoby (til eins kers). Ásové si chtěli tuto záruku závodu míru uchovat a stvořili z ní proto muže, který se jmenuje Kvasi. Kvasi je asi tak moudrý, že dokáže zodpovědět bez pomlky každou otázku. Vydá se tedy bez rozpakování do světa, aby naučil lidstvo šetrně a účelně nakládat s modrostí. Jednoho dne pozvali Kvasiho k sobě dva trpaslíci Fjalar a Galar a zabili jej, jen to hvízdlo čapí babí hnízdo. Jeho krev rozlili do dvou soudků a jednoho kotlíku; kotlík se nazývá Ódreri a dva soudky Són a Bodn. Přimísili do krve med a přimírněnou variantou vznikla tekutá medovina, taková, že kdokoli si jí lokne, stane se populárním básníkem a mudrcem na HPP, ať HP promine, jestli se pletu. Trpaslíci napovídali Ásům, že se Kvasi zalkl vlastním rozumem, protože se nenašel nikdo dostatečně vzdělaný, aby mu otázkami ulehčil od jeho vědění. Následuje vypravování, jak se vzácné medoviny zmocnil Ódin, který z ní bude mít velký užitek. 

(Georges Dumézil)


(K tomu profesůrek Eugen Mogk jako tekutý bublající mok dodává, že Kvasi je pouhou personifikací opojného moku, jehož jméno lze spojovat s kvasem slovanských národů.) 


Z rodu Ásů byli Ódin, Thor, Tyr, Baldr a jiní, z rodu Vánů Njord a jeho syn Frey a dcerunka Freyja. Společně zasedali podle zasedacího pořádku na přeskáčku pod jasanem Yggdrasilem a radili se a mezi nimi šmejdil Loki, známá firma, ani zcela bůh, ani gigantický obr, jímž se měl původně stát, spíše by se dalo ho pasovat na zlomyslnou variantu provokatéra, který ovšem dovedl proměňovat sebe i jiné ve zvířata a předměty, zrovna jako dívka na koštěti Saxána, a pro jeho nehasnoucí drzost a šikovnost se ho ostatní bohové obávali jako vše zničující nekrotké nákazy AIDS. 


Vědma pak vyprávěla o staviteli – silákovi z rodu obrů, který se nabídl, že obnoví poničenou Valhalu a že postaví její zdivo tak mohutné a nezapomenutelné, že odolají jakémukoli útoku zvenčí. Ovšem za odměnu drze požadoval slunce, měsíc a bohyni Freyju za manželku. Bohové ovšem jeho drzost neslýchanou jako hřích nestydatou příkře božsky potrestali: když dílo dokončil, zahnal bůh hromu a války Thor obra na útěk a tak Freyju zachránil. Tato věrolomnost při nedodržení dohodnuté smlouvy měla ovšem za následek další boje s obry, které pokračovaly až do zániku světa. 


O stavbě obrovské hradby kolem Ásgardu se však vypráví i poněkud jiný příběh: jednou se veleobr Hrundgner = gauner hrubián psisko hund neváhal posmívat Ódinovi a jeho osminohému oři Sleipnirovi, na kterém Ódin navštívil Midgard, a holedbal se, že je jeho čtyřnohý kůň Guldfaks jaks taks rychlejší; oba se pak řítili nad mořem a zemí, a přestože Ódin jasně zvítězil, nebyl Hrundgnerův kůň k zastavení: prolétl branou do Ásgardu a Hrundgner, posilněn pivem, se chvástal, že pobije všechny bohy do jednoho a Ásgard zdemoluje jako nevzhledný vandal na utkání FC Baník Ostrava fotbalové zázemí soupeřů, rozhodčího na velikém finále i malého Jardu nebo starouše Jarouše Tvrdíka: jen krásnou Freyju si chtěl unést s sebou. Tu se vrátil domů Thor se svým mlatem – Hrundgner rázem vyměkl a dostal takový pocit bojím bojím, že si pochcal své spodky. Thor ho sice skolil, ale Ódin pochopil, že se obři na Ásgard chystají a že je třeba jej zabezpečit před zkázou od jakéhokoliv gigavola. 


Tu se neznámý stavitel nabídl, že do tří let zbuduje pevnou hradbu kolem celého Ásgardu, požadoval za to jen bohyni Freyju za manželku. Bohové se nejprve rozhašteřili jako cikánská svatba, mají-li tuto nabídku akceptovat a na výměnu (manželky jedné) přistoupit, a nakonec přijali Lokiho návrh, aby dali staviteli Freyju, postaví-li tu zeď za jedinou sezónu 4 ročních období. Stavitel si vydupal, že mu při tom bude asistovat při svážení kamenů jeho kůň Svadilfare. Freyja byla uražená ctnostná květinka, že má být potupně vyhandlována za jakousi natvrdlou zeď nářků, a Baldr se marně snažil tu smlouvu bohům rozmluvit. 


Za rok byla zeď téměř hotova: bohové teď vytýkali Lokimu, co že si to vymyslel za pitomou smlouvu: teď musí napravit, co napáchal, nebo mu Thor vlastnoručně rozbije ten jeho nevymáchanej ciferník. A tak, když stavitelův kůň dovlekl poslední kvádr jako kádr k dostavbě té nevýhodné hradby, přiběhla k němu roztoužená klisna, kůň Svadilfare svalil na zem balvany a rozběhl se „hurá modelka pro hřebce“ za klisnou: víckrát už ho nikdo nespatřil. Bohové tušili, že se v tu svádějící klisnu proměnil Loki, a podle zuřivosti zhrzeného stavitele zjistili, že je jedním z obrů: Thor mu tedy rozdrtil celkovou šedivou lebku svým mlatem Mjœlnirem… Zeď stála, tak co teď: Freyja byla zachráněna. „Kde byste byli beze mne!“ vysmíval se jim Loki. Docela právem – tentokrát. Jen ušlechtilý, oslnivý Baldr vážně pokyvoval hlavou: budou lidé věřit věčně v bohy, kteří porušují své sliby a klesají tak na úroveň obrů? 


Nechme však dále hovořit a hořet vědmu vědomostí, která přichází k jasanu Yggdrasilu, devětsilu, pod jehož uctivé kořeny je ukryt Heimdallův roh, a rozmlouvá tu s Ódinem. Ten vysílá podřízené bohyně, bojovné panny valkýry, aby sbíraly na bojištích padlé lidské válečníky a dopravily je do Valhaly, a nikoli do říše smrti Helhjemu pod zemí, kde se mrtví stávají pouhými stíny bez protekce siločar. Na travnatých prostranstvích před branami Valhaly – měla jich 540 a každou mohlo klíďo azuro píďo projít 800 bojovníků, jen to hvízdne, pane Žížalo – budou tito padlí hrdinové bojovat od rána do večera, dokud je to nesrovná se zemí – ovšem jen únavou je to stihne uklidit na zem, protože mrtví už jsou a nemohou zahynout znovu jako na objednávku kmotra Mrázka Franty. Pak budou jíst u bohaté tabule vepřové na vostrý vopepřený způsob a užívat si pivních radovánek, co hrdlo ráčí, valkýry je budou obsluhovat a budou jim po vůli, dokud všichni neklesnou pod stůl jako wanastowi divnochlastálci. A druhého dne vše začne nanovo, znovu se budou celý den mydlit s vyhlídkou na další večerní nášup, pitku a orgie – proto prý germánští bojovníci umírali v boji rádi, ke spokojenosti bohů války Thora a Tyra (tyrana). Jen Freyja už tehdy hlásala, že mnohem lepší slastí než válkou LÁSKOU A HARMONIÍ ŽIV JE NEJEN NEJEDEN TVOR: doslova nám oznamovala, že mír a láska porazí na prdel válčení a lichváře… a protekci u lháře. 


Ovšem bohové očekávali tak jako tak, že jim válečníci z Valhaly pomohou, až dojde k rozhodnému extrémnímu boji s obry. Jen poťouchlý neznaboh Loki ujišťoval, že člověku je lépe v posteli než na bojišti. 


Vědma ve své předpovědi budoucnosti kreslí před očima bohů den nadcházející zkázy. „Helina síň, po jejíchž obvodových stěnách stéká jed a střecha je upletena ze svíjejících se hadích těl, je připravena. Příznačný vlk Fenri, syn Lokiho neřáda, už čeká, až nadejde jeho čas, aby vyrazil na lov slunce a slupnul ho jak maliník s pralinkou praliník. 


Ten obrovský vlk Fenri, který se chystá zlomit své okovy, je líčen v Okouzlení krále Gylfa a ve skladbě Lokasenna: už jako mrňavé štěně vynikal nezlomnou odolností a bohové měli nahnáno, že až vyroste do úplňku svého profesního vzrůstu, bude s to je všechny schlamstnout. Zatím však poslouchal a byl hravý, ale při savé síle nejednoho boha povalil a vyděsil. Thor navrhl, aby ho spoutali vodítkem; vlk Fenri však podvakrát vždy silnější vodítka z řetězů – Læding a Drómi – neváhal přetnout vedví i s obojkem jako panáček Železnej Zekon, vychutnávač piva Zubr, od slova zub. Br. 


Tu pak povolali bohové své šikovné Elfíky – černé skřítečky álfy – a dali jim za úkol vyrobit obojek a vodítko, které prostě povolit nemůže ani pohádkové přesile. Dlouho, celé týdny trvalo, než skřítkové ukáznění vyrobili vodítko značky Gleipnir, protože k jeho výrobě museli použít hluk kočičího kroku, ženských vousů divnovousů, kořenů hor a medvědích šlach, rybího dechu a ty kabrňáku i ptačích slin. (Tento překlad v Dumézilových Mýtech a bozích Indoevropanů se mi zdá vřelejší než překlad v Sœrensenově Ragnaröku, kde se hovoří o kočičích šlachách a ženských postpubertálních, ouha, chlupech.) Vodítko bylo měkké jak hedvábná šňůra návnad – zbývalo jen přesvědčit paličáka vlka Fenriho, aby si to vodítko jak dítko jak malej Jarda nechal nasadit. Podařilo se to nakonec, když mu navrhli jako špás, zda nové vodítko přetrhne. Vlk souhlasil s podmínkou, že při této hře mu jeden z bohů vloží pravou ruku do tlamy jakožto záruku poctivé hry na dospělé rafany. Jediný z bohů, Tyr, se obětoval: vlk se skutečně vymanit nedokázal a zůstal uvázán v podzemí až do zkázy světa, ale Tyrovi ruku ukousl i s chlupem a ten byl pak v dalších zpěvech nazýván jednorukým (einhendr ása) kavalírem. 


Vědma pak pokračuje v líčení všech průšvihů, které bohy neminou děsit za šera i za střízliva, pijíc mléko s čokoládou a mandlemi. Had Midgardsorm rozbouří oceán obklopující zemi údery svého nelítostného údu jako Udo Jürgens DDR presidenta Ericha Honeckera v horečce neukvapené noci. Erich Honecker se narodil 25.8.1912 jako hacker a ne honecker honem, jako hřích na hřib, a pak padl na hřbitov na držku soudružsky vzato 29.5.1995, to se ještě kalkulovalo a platilo v mařenách. Loki, ten obmyslný, ironický neřád se ujímá řízení lodě mrtvých Naglfaru zum Fahren, zu Fahrenheit. Bůh ohně Surt přichází, aby svými plameny očistil mravně neidylický zkornatělý svět… připomínající samou trapností strup. Bohové z Valhaly se střetávají v poslední rozhodující bitvě se silami opovážlivého Temna: Ódin se pustí do křížku s vysvobozeným vlkem Fenrim a hyne právě tak jako bůh Frey, čelící plamenům Surtovým. Ragnarök, soumrak bohů, se literárně bezezbytku naplnil. Nezoufejme. „Z popela však vzejde nový svět, jemuž bude vládnout nové, nezkažené pokolení bohů.“ 


Sál vidím stát

nad slunce jasnější,

zakrytý střechou

ze zářivého zlata.

Tam bude věrná

družina bydlit,

věčně se bude

veseliti. 


(podtrženo a sečteno, přečteno, překlad nějakej Láďa Heger) 


Tak vědma končí své proroctví před hlavními zprávami na telce s reklamou na Ivana Trojana. 


* 


Podobně o říši bohů vypráví Píseň o Grímnim (Grímnismál), rovněž obsažená v Mladší Eddě Snorriho Sturlusona.


Vypráví zprvu o tom, jak se dva bratři, Agnar a Geirröd zachránili za bouře na malém ostrově, ale Geirröd se pak bratra zbavil tím, že ho v malé loďce bez vesel vydal na pospas mořským vlnám a sám se zmocnil království svého otce Hraudunga. 


Ódin se svou ženou Friggou se přeli o osudu těchto dvou bratří (Agnar žil kdesi v jeskyni s obryní, zatímco Geirröd vládl. Aby spor uťali ráznou dohodou akceptovatelnou pro obě strany, vydal se Ódin v převleku za poutníka Grímniho ke králi Geirrödovi, ale ten ho nechal zatknout do řetězů, žhavených ze dvou stran ohni – poněvadž byl obmyslnou Friggou varován předem. Upoutaného nápadného poutníka se zželelo desetiletému Geirrödovu synkovi Agnarovi a dal mu napít piva. Za to mu Ódin vypráví o bozích (a to všechno ve verších): o tom, že bůh hromu Thor žije v zemi síly v Trúdheimu v pusté roubené síni, zatímco Ódin má tři paláce: Válaskjálf má stříbrnou střechu, v Sökkvabekku neboli Propadlé síni popíjí se svou ženou Friggou, bohyní manželství, ze zlatých pohárů, a jeho třetím oblíbeným místem je Valhala, kam bojovné panny valkýry přivádějí do šílenství lidské hrdiny, zabité v bitvách. 


V hlučném příbytku Trymheimu bydlí obr Tjazi se svou dcerou Skadi, která se omylem provdala za boha moře Njorda, jenž se však raději zdržuje na dalekém severním skalisku nad oceánem v paláci zvaném Nóatún (Přístav). 


V do daleka zářícím Breidabliku dlí dobrý, ušlechtilý a bohy i lidmi milovaný bůh slunce a spravedlnosti Baldr, kterého však nečeká příliš pěkný osud. Na nebeské hoře Himinbjörgu, kde se duha stýká s Ásgardem, žije strážce bohů Heimdall, kdežto krásná a poněkud vyzývavá bohyně lásky Freyja si do svého Fólkvangu přivádí svou polovinu padlých hrdinů. Na Baldrův návrh totiž Ódin s Freyjou rozdělovali na bojišti padlé na ty, které si vezme Ódin do Valhaly a které Freyja do Fólkvangu – podle jakých kritérií se toto dělení provádělo, nám není známo, víme však, že víra válečníků, že se po smrti v boji dostanou k Freyjince, jejich bojovnost nesnižovala… Snad proto, že krásná Freyja měla dar být k popukání mistryně v revíru flirtování i odnože pro perfektní čarování v milování – byla akt i píseň půvabu Kama Sútra – neustále měla choutky na techtle mechtle.


Konečně pak v zářivém paláci Glitni, který byl celý ze zlata a stříbra, sídlil Forseti – bůh soudce rozepře rovnající do klidového status quo.


Také o svých havranech Huginovi a Muninovi vyprávěl Ódin, o havranech, kteří den co den oblétají zemi, a co se kde šustne, Ódinovi donesou. A pak popisuje Valhalu, jejíž valy obtéká řeka Tund, a do níž vede brána padlých bojovníků Valgrind a která má 540 komnat. (Podle jiných však, jak jsme už poznali, má Valhala 540 dveří a každými může projít 800 mužů.) 


Joseph Campbell ve své knize Mýty upozorňuje na skutečnost, že 800 krát 540 je 432.000. V Indii trvá jeden den Brahmy – jeden æon – 4.320,000.000 let – den a noc tedy 8.640,000.000 let. Podle babylonské mytologie uplynulo od korunovace sumerského krále do příchodu potopy 432.000 let. 24 hodin našeho dne v sobě skrývá dobrých 86.400 vteřin. Věruško Beruško Čáslavská, čas a číslice královská skákavá, hyperindustriální konstruktivní údaji o čase k požitku, jinými slovy vyšnořená kázeň regimentu Černých Baronů na panství Zelená Hora u Nepomuku krát úsilí Věry Čáslavské o Olympijský výraz vrcholné akrobacie vyjádřeno číselnými hodnotami.  


Vraťme se postupně k našemu Ódinovi. Vyprávěl ještě o koze Heidrúně a jelenu Eiktyrnim, kteří se živí listím z jasanu Yggdrasilu, jehož kořeny nahlodává had Nidhögg. 


Jasan Yggdrasil

Zlý osud snáší,

trpčí, než tuší lidé:

jelen korunu hlodá,

kořeny Nidhögg drtí

a ze strany trouchniví trup. 


Se světem, ztělesněným tím obrovským jasanem, věru není cosi v pohodě… a s tím naším dneska?

To už král Geirröd tuší, že jeho vězněm je sám bůh Ódin: chce boha zbavit pout, ale meč mu padá z rukou a opilý král se na něj nabodne. Jak je to ošemetné zacházení s alkoholem ve zbrani. A jeho dědicem se stává hodný Agnar. 


V nedlouhém pozdějším mýtu Malá vědmina věštba (Völuspá hin Skamna), který líčí období po smrti boha Baldra, se hovoří o původu Ásů i obrů. Vědmy prý pocházejí z Vidólfa, věštcové z Vilmeida a černokněžníci z Černohlava Svarthœfdiho. Obři jsou ovšem potomky praobra Ymiho. Boha Heimdala prý porodilo hned devět sester – obryní. Dobré náměty pro komiks od krále i obra i boha obrazů Káju Saudka: Kdo chce porodit Boha Heimdala, slečny? 


Zajímavé klípky se tu dozvídáme o Lokim, který se pářil kde s kým: s obryní Angrbodou zplodil onoho strašného, osudového vlka Fenriho, v podobě klisny porodil s hřebcem Svadilfarim osminohého koně Sleipnira, kterého daroval Ódinovi. Jednou Loki snědl ohořelé ženské srdce pramáti od bobošíkové prajany, které někde vyhrabal, načež kupodivu otěhotněl a přivedl na svět rod veleobrů. 


To ovšem zcela popírá veršovaná Sága o Vaftrúdnim (Vaftrúdnismál), která vypráví o tom, jak Ódin navštívil obra Vaftrúdniho, vyhlášeného svou moudrostí – což musela být asi výjimka, protože obři platili v severských mýtech obyčejně za barbary a silácké barbánky pitomé karbanátky odleželé od jeslí s dudlíky místo mozků), aby s ním změřil svou vlastní moudrost a důvtip. Usednou ke stolu a Ódin uspokojivě odpoví na obrovy jednoduché dotazy, a pak se začne vyptávat sám. Jak vzniklo nebe a jak vznikla země? Obr správně vyjevil nám známé údaje o praobru Ymim. A na otázku po původu obrů mu Valftrúdni vysvětlil, že z chladných řek dálného severu vytekly kapky jedu, jež ztuhly v Aurgelmiho, který byl praotcem obřího rodu. Z jeho podpaží pak vyrostl první muž a první žena: ti spolu zplodili sedmihlavé dítě. Vidíte, o Lokim tu nepadla ani zmínka. Ovšem obr Vaftrúdni se mohl mejlit – pro nás je to jen důkazem toho, že severské mýty vznikaly v různé době (podobě) a že vše zaznamenávali a tvořili různí, nám utajení autoři. 


O větru, vanoucím nad mořem, Vaftrúdni sdělil, že je způsoben tím, jak nesmírný orel Hræsvelg, požírač umrlců, sedící na hraně nebes, máchá svými obrovskými křídly. Moudrý obr vyprávěl také o tom, že bůh Njord pochází z rodu Vánů, a stal se rukojmím Ásů v někdejší dávné bitvě obou božských rodů. 


Nakonec je nastolena nejzávažnější otázka: jaký bude osud bohů, ptá se Ódin, a Vaftrúdni opět hovoří o tom, co tak vzrušovalo staré Germány o ragnaröku, soumraku bohů a jejich zkáze, kdy přízračný vlk – tentokrát syn Fenriho – spolkne slunce: místo něj se však na obloze objeví dceřinná hvězda a nastane nový, lepší svět. A kdo že z bohů ragnarök přežije? Ódinovi synové Vídar a Váli (my ale odjinud víme, že Ódin měl s Friggou oněch pět jiných synů…) a že potomci Thorovi zdědí kouzelný mlat Mjœlnir. Sama Ódina pohltí ovšem vlk Fenri, ale syn Vídar jeho smrt vydatně pomstí. A co svěřil Ódin uchu svého syna, než „ho hranice objala svými plameny“? 


Nikdo neví,

co jsi naposled

do ucha svěřil svému synu.

Zasvěcen smrti jsem mluvil

o počátku věků

a záhubě bohů.

Nyní jsem vyměnil

s Ódinem výroky:

nikdo moudřejší nad tebe není. 


(překlad moudřejší večera i skrytého hackera připravil Ladislav Heger) 


To odpověděl Vaftrúdni. 


Snobi Sturluson podává v písni, která má být asi jakousi příručkou skaldské pœtiky – skaldové byli severší pěvci a básníci s pohotovou reakcí na Ódu na radost – a jejíž první část se nazývá Gylfiho okouzlení (Gylfaginning) opět přehled severské mytologie a pak vypráví zajímavý příběh o jabloni, jež rodí zázračná jablka nesmrtelnosti. 


Ta jabloň stojí uprostřed posvátného háje v Ásgardu, a její plody mají tu vlastnost, že skýtají nesmrtelnost a věčné mládí tomu, kdo je pojídá. Obři by ovšem taky rádi hryzli jako grizzly do zázračných jablek, ale ta střeží mocnější než grizzly s poezií bohyně mládí a zdraví Ydunna, bohyně krev a mlíko (na maturitním večírku rapmasters a rum bum bum bum bumbající), která je rozděluje mezi bohy a jediná je smí trhat. Zlé obří jazyky ovšem nestydatě huhlaly, že tato jablka také způsobují neplodnost a impotenci, protože od té doby, co je bohové začali konzumovat, se přestali množit. To ovšem není předmětem tohoto mýtu, který si spíše všímá toho, že bohyni Ydunnu miluje nesmělý a nestatečný estét Brage – bůh–básník – který stále jen opěvuje hormony v kráse její.


K čemu ale nedošlo! Jednou si takhle Ódin, Loki a Hönir opékají vola a obr Tjazi v podobě orla se nabídl, že jim s tím pomůže – oheň ne a ne chytnout a vzplát – když mu dají kus pečeně. Stalo se, ale obr si vzal ne kus, ale skoro celého vola, a rozzlobený Loki ho praštil holí. Orel se ale Lokiho zmocnil, a že ho neopustí, dokud mu neslíbí, že mu přivede Ydunnu s jejími jablky. Bezcharakterní Loki to slíbí a k vylákání Ydunny užije lsti. Namluví jí, že v jednom lese poblíž říše obrů spatřil jabloň, nesoucí úplně tatáž opticky vypadající jablka jako jsou ta její, a několik jablek jí ukázal. Ydunna se zděsila: jestli obři tato jablka objeví, bude to znamenat zánik bohů. Dohodla se s Lokim, že s ní k tomu stromu zalétne: když se tak stalo (Loki oba proměnil v létající opeřence), zjistila tato božská polomožka ke své úlevě, že tento druh jabloně je jiný a nemá kouzelnou moc. 


Vtom se jí však zmocnil obr Tjazi proměněný v orla a unesl ji.

To už začali bohové Ydunnu postrádat, a že nedostávali svůj denní příděl jablek, začínali chřadnout. Ódin věděl od svých havranů, že Loki a Ydunna opustili Ásgard, a když se Loki schlíple připlížil, udeřili na něj bohové hezky hardcore zhurta a Loki se ke všemu přiznal. Hájil se tím, že Ydunna chtěla tu jabloň vidět na vlastní oči. A tak dostal Loki za úkol Ydunnu zachránit a přivést zpět: jinak jej připraví o život. 


Loki, proměněný v sokola, ji skutečně v říši obrů našel, proměnil ji v ořech a nesl ji zpět; ale veleobr Tjazi je v podobě strašného orla pronásledoval. Bohové zapálili v bráně Ásgardu velkou hranici, Loki se jí vyhnul, ale obr, který se tu nevyznal, vlétl do brány, spálil si křídla a Thor ho dobil svým Mjœlnirem.


Ydunna byla šťastná, že je opět ve své zahradě, a opět rozdávala bohům jablka, a ti se rychle zotavili. To ale zdaleka není konec písničky. 


Dcera obra Tjaziho Skadi, rovněž obryně, přišla v přestrojení za osamělého rytíře do Áskaldu svého otce pomstít. Baldr jí vysvětlil, že dohodu porušily obě strany a měly by se tedy usmířit. Obryně to nakonec akceptovala, a aby vinu svého otce napravila, je prý ochotna si vzít jednoho z bohů za muže. Bohové uznali, že by to prospělo míru mezi bohy a obry. Tyr na ni zálibně hleděl tyransky, leč ona měla oči jen pro krásného Baldra. Nakonec se rozhodlo, že si Skadi musí vybrat boha podle nohou. Bohové schovali hlavy a těla v pytlích, a Skadi v domnění, že Baldra poznala, šlápla mu na palec. Nicméně Baldr tohle nepocítil na svém chodidle! Byl to bůh moře Njord, kdo se lekl, co se stalo. Skadi na sobě nenechala znát zklamání: koneckonců stát se bohyní a navíc matkou bohyně lásky Freyji taky nebylo nejšedivější poslání. Její manželství však šťastné nebylo; Skade milovala lesy a Njord dlel u moře na svém hradě na pobřežním skalisku a manželé se setkávali jen na hostinách bohů.


Byly takové chvíle, kdy se bohové a obři pokoušeli usmířit – zpravidla za takovými pokusy vězela jedině jedna vlastnost – láska. O jedné z nich vypráví Píseň o Skírnim (Skírnismál).


To bylo tak: jednoho dne, když Ódin byl na cestách, bůh vášnivé lásky Frey se tajně vypravil na Ódinovu pozorovatelnu Lidskjalvu, odkud byl vidět celý svět. Díval se hodnou chvíli na hemžení lidu v Midgárdu, i na dalekou a bezútěšnou říši obrů Udgárd. Spatřil obry, kteří byli velcí jako věže a zase obry, kteří byli širocí jako nemovitosti na Wall Street; jedni měli zvířecí hlavy a jiní spousty rukou a zase jiní křídla jako ptáci. A tu mezi nimi spatřil v paláci obra Gymiho překrásnou dívku, do které se prudce bezhlavě zamiloval. Jmenovala se Gerda. 


Svěřil se svému příteli Skírnimu (podle jiných to byl Loki, ale na tom nesejde) a ten se nabídl, že zajede do Gymiho paláce a požádá o její ruku pro Freye. Skírni do dvorce střeženého divokými psy skutečně pronikl a Gerda ho pozvala dál: 


Patříš snad k álfům,

či k synům Ásů,

nebo k věčným Vánům?

Jak jsi sám pronikl

plameny ohně,

bys naše zhlédl síně? 


Skírni přednesl Freyovu žádost a předal jí jeho dar… několik jablek věčného mládí a posvátný prsten, ale Gerda dary pohrdala. Tu se Skírni uchýlil k pohrůžkám: zakleje ji prý v odpornou babu slepou a šišlavou, a muži se jí vyhnou obloukem a útěchu najde jen s trojhlavým netvorem. Která ženská by se takové vyhlídky nezděsila? Nakonec Gerda souhlasila, že se s Freyem setká za devět dní k tajné schůzce u Barri: když Skírni sdělil Freyovi, jak pochodil, ten jen smutně poznamenal, „že i jediná noc se zdá nekonečnou, zakusí-li člověk jako Bronx Style Bob bobuli forbidden love ve formuli bidélka forbiddelka“. 


Podle jiného podání, převyprávěného Villym Sœrensenem, padla Gerda Freyovi do náruče; její otec Gymi pochopil toto spojení jako smír mezi bohy a obry, ale požadoval za Gerdu Freyův slavný a kouzelný meč Skræp. Frey váhal, bohové se chytli v hádce o méně směšnějšího boha a nakonec se Thor a Tyr s Freyem málem porvali: posléze vše rozhodl Ódin – Frey se oženil s Gerdou, ale přišel o svůj zázračný meč. 


Jiný pokus o smír prostřednictvím veselky, tentokrát obra s bohyní, skončil tragicky. Vypráví o něm Píseň o Trymovi (Trymskvida), která prý patřila k nejoblíbenějším skladbám Snorriho Sturlusona. 


Thor se jednou probudil a postrádal svůj zázračný mlat Mjœlnir. Strašně se rozzlobil a Loki se musel vydat na jeho žádost do říše obrů, kde zjistil, že mlat má u sebe vůdce obrů Trym. Vrátit jej? Ano, ale jenom za ruku krásné bohyně Freyji, po které toužil snad každý z obrů nenasytně, nechceme jim fandit, že by snad nenásilně. 


Podle jiného podání došlo ke ztrátě mlatu tak, že se jednou vydal Thor na ryby a snil o tom, že chytí strašného mořského hada z Midgárdu, kterého kdysi Tyr pojmenoval Jormundgand, ale hloupý had na to jméno neslyšel. Thor se ho už jednou, když byl had ještě nedospělý, pokusil utopit, sevřel ho železnou zákonitou rukavicí a mrskl s ním do moře. 


A tak Thor poté, co se vymočil do mělkého moře, požádal nejlepšího rybáře Hyma, obra, aby ho vzal s sebou na lov ryb. Hymovi se zprvu moc nechtělo, ale nakonec se dal přemluvit: nasedli do člunu, Hym vesloval na přídi, Thor na zádi, až dopluli k místu, kde sídlil mořský had. Thor na něj navnadil na udici celého býka, a obrovský had se chytil. Už ho chtěl vytáhnout do člunu, ale Hym zpanikařil a přeťal šňůru. Had se potopil a rozzuřený Thor po něm hodil svůj mlat. Ten se však už do jeho rukou nevrátil. A že se Hym Thorovi posmíval, srazil ho popudlivý bůh do vln. Ukázalo se pak, že se mlatu zmocnili obři a hodlají si jej ponechat za zabití Hyma. Ale chtějí žít s bohy v míru a proto navrhují, aby došlo k další veselce mezi knížetem obrů Trymem a děsně v pohodě bohyní Freyjou. Ta pak dostane mlat Mjœlnir jako svatební luxusní dar. 


Vztek popad Freyju,

vzkypěla zlostí,

až se otřásly

síně Ásů,

ve dví pukl

Brísingů prsten.

„Právem mě budou zvát

posedlou po mužích,

pojedu-li s tebou

v paláce obrů.“ 


Bohové se radili, jak to zaonačit, aby se vlk nažral a kůzle v puzzle zájmu o neslepenou trofej (v tomto případě Freyja) zůstalo celé celičké a na Ásgardu. Heimdal na to přišel: převlečou Thora a uvedou ho k obru Trymovi místo Freyji. Thor se bránil a odporoval, ale svůj mlat chtěl získat zpátky a tak nakonec souhlasil. Vypravil se přestrojen za Freyju (aby vypadal hodně mladě a nevinně svěže, snědl několik Ydunných jablíček mládí) k obrům; v přestrojení za družičku ho doprovázel Loki. 


Trym nachystal velkou galantní hostinu, ale bylo mu podezřelé, že „nevěsta“ spořádala osm lososů, jednoho celého vola a vyžunkla tři sudy piva. Loki to Trymovi vysvětlil tím, že Freyja osm dní nic nejedla, jak byla dychtivá sňatku z rozumu. Trym poručil, aby přinesli mlat Mjœlnir a dali jej nevěstě do klína. Pak vyzval domnělou Freyju, aby mu podala ruku: Thor mu ji stiskl tak, že Trym klesl na kolena: vtom mu Thor roztříštil lebku mlatem a nastal masakr: Thor a Loki pomlátili všechny obry, kteří nestačili vzít nohy na ramena, a pak ve Freyjině vozíku taženém kočkami dorazili do Ásgardu. Bylo po svatbě – a po smíru s obry. 


I staré severské Germány okouzloval rozpor tupé síly a bystrého ducha, a tak našel své ztvárnění v Písni o Hárbardovi (Hárbardsljód), kterou objevil roku 1643 islandský biskup Brynjólfur Sveinsson a která má dokonce několik verzí (v rukopise Codex regius i v Codexu Arnamagnæanus Kodaňské univerzity).


Jednou přišel Thor na svých obvyklých toulkách, na nichž se bavil pobíjením obrů, k řece. Zavolal na převozníka a slíbil mu za převoz něco z lahůdek, které měl s sebou. Převozník Hárbard (Šedá brada) váhal. Volali na sebe přes řeku a začali se navzájem popichovat: tak Hárbard křičel, že od smrti obra Hrungniho nepotkal pořádného siláka, ale Thor volal, že to byl právě on, kdo toho siláka Hrungniho ze světa sprovodil jako z provozu siločar.


Hárbard se pak chlubí svými milostnými dobrodružstvími, Thor zase vypočítává, jakých vítězství nad obry dobyl, ale převozník poznamenal, že zatímco Ódin zabíjí vůdce obrů, Thor se babrá jen s otroky. Připomíná Thorovi, jak se jednou musel se svými kumpány schovat na noc v rukavici jednoho velikánského obra. 


To bylo totiž tak: Jednou se vypravil Thor v doprovodu Lokiho na vozíčku, taženém jeho kozly Tandngjostem a Tandgrisnerem do Udgárdu. Loki se sice zdráhal s ním jet, ale pak byl k tomu donucen hrozbami: Thor měl jeho věčných odmluv dost a tak Lokimu zakázal na výpravě jenom ceknout. Marně se jim snažil v cestě zabránit strážce brány Heimdal.


V pusté zemi, do které přijeli, strávili noc v malém selském dvorci. Na další cestu vzali sedlákova syna Tjalveho a jeho sestru Raske s sebou: ti byli nadšeni, že mohou sloužit bohům. 


Kozly nechali na statku, převezli se přes moře a až za úplné tmy tmoucí se vetřeli do říše obrů Udgárdu. Neviděli ani na krok, tápali a ťapali, jako Kadrnožková krasavice za toulavým Jonatánem, až se ocitli v nějaké kůlně. Uložili se ke spánku, ale moc se nevyspali, nýbrž se ta jejich kůlnička neustále otřásala jako při zemětřasu kostitřasu. Ráno, když vyšli ven, zjistili, že vysoký krpál před usedlostí, který se pohybuje, pohupuje, není kopec, jenom spící veleóbr. Thor se přesvědčil, že ten obr je příliš rozlehlý na to, aby ho odrovnal svým Mjœlnirem, a dal se s obrem raději do přátelského pokecu; obr jim uvedl, že se jmenuje Skrym, jako Krym solidně neanektován. Pak si natáhl rukavici: ukázalo se, že palcem té jeho rukavice je právě ta kůlna, kde Thor a jeho společníci jako pytel blech přenocovali. 


Šli spolu s obrem kus cesty, sotva mu stačili, až po dvou dnech došli do lesíka, kde si chtěl Skrym odpočinout. Thorovi a jeho lidem dal balíček s jídlem a usnul. Thorovi se nepodařilo balíček rozvázat, a to ho tak rozpálilo, že vrhl svůj mlat na obrovu šedou kůru mozkovou, ne moskevskou, jako u Krymu šedivo je a zataženo. Ten však úder sotva pocítil: jako by mu lísteček padl na hlavu, konkrétně ratolest vavřínu… To se reprízovalo třikrát. Pak zase kráčeli celý den – načež se s nimi gigant rozloučil a šel svou narýsovanou trasou: ukázal jim však, kudy se dostanou do vlastního Udgárdu. Večer dospěli k velikému hradu, jehož brána nebyla střežena: prolezli mříží a dostali se do velké hodovní síně, kde seděly proti sobě dvě nepřehlédnutelné řady obrovsky odhodlaných bojovníků, ještě větších než Skrym. Ti je přijali přijatelně docela snad přátelsky: jejich kníže se jmenoval Loki – to jméno bylo zřejmě u obrů velmi frekventované. 


Museli pak s obry závodit: Loki prohrál s obrem Lu v soutěži, kdo spořádá na posezení více prosoleného masa ze sudu: Tjalve prohrál měření sil v běhu halou se skřetem Hu (…beňourem), a Raske musela plakat o závod s obryní – plačkou Flu. I ona prohrála (nerovný) zápas. Thor měl pak soutěžit v pití H²O z velikánského rohu: ačkoli měl několik dní strašnou žízeň (…Kabát Josefa Vojtka, voda živá Anety Langerové, Dalskabáty hříšný kabaret rekvizit, aneb zapomenutá vodní atrakce v aréně Zlilsiluze pokapalspropast), nedokázal vyprázdnit ajn cvaj draj roh, v němž vody sotva kdy ubývalo. Kníže Loki z Udgárdu pak vybídl tvora Thora, aby zdvihl jeho kočku svojí prackou, ale ani to se Thorovi nezadařilo. To tohoto božského cholerika rozpálilo do běla: „Přistup ke mně, hovadíčku, kdo máš odvahu!“ zaburácel jako na lesy.


Kníže obrů mu určil za soupeře houžvičku: starou kojnou Ellen, ale tvorovi Thorovi se nepodařilo ji převálcovat – ba naopak. Pohostinní obři však přesto Thora a jeho druhy přizvali k hodokvasu jako Bernard Standa, ráno je obdarovali pamlsky na cestu a sám Loki z Udgárdu jim mával na rozloučenou. Cestou rozhněvaný a ponížený Thor jen bručel jako Svatý Vincent na desce z roku 1991. „Mohu už mluvit, kámo?“ zeptal se pro jistotu nesouhlasu Loki, a pak Thorovi objasnil, proč všechno prohráli jako obrys kobryš babryš „kulisák budiš čachryš ne krystal“ i hejhula „kulisa“ trychtýř pancíř nelovec žen brejlovec bez žně oproti mnohem ušlechtilejším projevům budišchrabryš–mušketýrů Alexandra Dumase z 24.7.1802 jediným škobrtnutím takhle před volbami a v květnu před technicus terminus humus demolicí zájmovou účelovou demisí: ten Lu, s kterým závodil v jídle, byl vlastně plamének ohně, Hu, s nímž Tjalve prohrál závod v běhu, byl vlastně těkavá lidská myšlenka; Flu byla rozvodněná řeka Nil, a roh, z kterého pil Thor, byl tak dlouhý, že sahal až do Tichého oceánu někam k Mariánskému příkopu. Kočka byla ocas nesmírného hada, kterého kdysi Thor hodil do moře, aby se utopil jako dr. Mráček a který vyrostl tak, že se obtočil kolem celého Midgárdu. A konečně stařena Ellen houžvičkovitá bylo samo stáří, před kterým se každý obr pokoří.


Slovní půtka mezi Thorem a převozníkem pokračovala, a převozník jasně vítězil (vytěžil víc) díky své ironii, důvtipu a neodkladnému humoru pod vousy nad poněkud toporným a topornějším poděsem Thorem než může vyznít eso a chuligán zároveň: Topol Jáchym – vždyť také tím převozníkem nebyl nikdo jiný než usměvavá tvář Funny Face sám Ódin. Nakonec Ódin–převozník dokončí Thorovo ponížení tak, že ho odmítne převézt přes nevyzpytatelnou řeku a pošle ho domů jen tak na motejly admirál jako dnešních 88 pro Audrey Háčko Áčko alias Altern8: hardcore, you know the score, po svých. 


Píseň Baldrův sen (Baldrs draumar) je obsažena pouze v rukopise Codex Arnanagnæanus: 


Bohové byli znepokojeni zlými sny, které už po nějakou dobu pronásledovaly a drtily miláčka bohů i lidí, zářivého Baldra; jedné noci se mu zdálo o obrovském hadovi, podruhé o obrovském vlku Fenrisovi, jak vyplivl meč, který mu Thor vrazil do chřtánu, a zdálo se mu v neposlední řádce Hitchcockově i o ragnaröku – zániku bohů. Stav věcí v Ásgardu věru nebyl šupr; bohové se mezi sebou hašteřili jako malí cikánští kluci, Vánové s obryní Gerdou se hněvali na Thora pro jeho nájezdy do Udgárdu a pro jeho řádění kvůli ztrátě Mjœlniru. Baldr to těžce nesl a chodil po svém hradu Bredebliku jako tělesná hmota bez duševního vkladu: bez spánku se ploužil kolem a naslouchal vytí samotáře vlka i stížnostem lidí. Rybáři si stěžovali Njordovi na nestvůrného hada, který v moři ímrvére narůstal do obludy a otravoval je svými jedovatými slizy, slinami polepenými předvolebními sliby; rolníci si stěžovali Freyovi na neúrodu, v Midgárdu, kam už Freyja nemohla docházet, zuřily ostré neurvalé nesympatické nepokoje, podporované bohy války, obři se chystali k útoku a přísahali bohům pomstu za Thorovy eskapády. Po Baldrovi lidé chtěli, aby zabránil válčení a nastolil mír jako Vesmír vesnu (jaro) spravedlnost, nikoliv jen Pražské jaro 1968. Baldr o tom všem hovořil s Lokim, který si stěžoval, jak moc ho nenávidí jak bohové, tak už i dokonce lotři obři, načež se mu Baldr svěřil se svými ošklivými sny, a Loki ho vyzval, aby s ním zaletěl k obrům a diplomaticky s nimi vyjednával pohodu: to Baldr odmítl, poněvadž to už by byla zrada. 


Ódin, znepokojený stavem věcí a Baldrovými sádrovými kurňa sny, vsedl na svého koně Sleipnira a zamířil k Helině podsvětní říši: u východní brány vyvolal z hrobu vědmu: představil se jí jako poutník Vegtam, a chtěl vědět, proč je Helina síň mrtvých tak nezvykle vyzdobena. 


„Pro Baldra, tvého nejmilejšího syna,“ odsekla mu vědma.


Pro Baldra tu stojí

sladké medoviny

poháry plné,

přikryté štítem.

Strast hroznou tuší

synové Ásů.

Nerada jsem mluvila –

nyní už mlčím. 


(Překladík Ládík Heger) 


A prozradí Ódinovi, kdo Baldra zneškodní, a kdo ztrátu Baldrovu pomstí. Odhalí „poutníka“, že on sám jest Ódin a posílá ho pryč: už ji žádná kouzla napříště neprobudí a ona nepromluví až do dne zkázy, kdy vlk Fenri, Lokiho potomek, přerve svá pouta a začne zběsile řádit. 


Na tuto ságu by měl logicky navázat Zpěv o Baldrově úmrtí, ale datování je tu obtížné a tento zpěv se navíc vyskytuje ve dvou poněkud odlišných verzích (celkem ve čtyřech opisech), ale my se budeme držet verze, jak nám ji zachoval Snorri Sturluson. 


Baldra nejvíce milovala jeho máti Frigga a všimla si jednou, že se s ním něco děje. On jí však nechtěl svěřit, že se ho ve snu pokoušeli zneškodnit sami zabijáci bohové, jeho bratři, a že ona tomu s úsměvem na rtech pouze jen přihlížela! Jenom jí oznámil, že se mu zdálo, že byl zamordován.


Tu Frigga, matka bohů a bohyně manželské lásky, povolala všechny víly a skřítky elfíky jako Presleyovské Elvíky a požádala je, aby vše, co by v přírodě mohlo být vražednou zbraní živou či neživou, stromy, rostliny, fauna, ptactvo, ryby i plazi, předměty ze železa, z hlíny, z vody, z ohně i vzduchu přiměli k přísaze, že Baldrovi neublíží. I skřítkové a víly Baldra milovali a rádi její prosbě vyhověli. Loki dojednal i s obry, aby se připojili k této přísaze, ačkoli sami od sebe by Baldrovi nikdy nezkřivili ani vlásek.


Baldr se stal nezranitelným – Ódin sice bručel, že kvůli nějakým snům všechny vyděsil – ale bohové se bavili tím, že po Baldrovi házeli klacky a šutry, metali oštěpy, které jen sklouzly po Baldrově auře, dokonce i Ódinův oštěp Gungner, který nikdy nikdo nedokázal zastavit. Frigga se nad tím počínáním usmívala, protože bohové po Baldrovi neházeli z nenávisti, ale mělo to znamenat jen jakési rozpustilé láskyplné počínání. 


Loki, proměněný v blechu Kadrnošku trošku, opět pokoušel Baldra: vždyť Baldr, nesmrtelný a nezranitelný, je teď nejvyšší z bohů a lidé ho budou ctít. Musí jim dát něco víc, než jen věčný boj – vždyť bohové byli stvořeni pro lidi. Byli by bohové bez lidí vůbec bohy? Kůň bez jezdce je stále koněm, leč Váňa bez koně je jen člověkem. 


Baldr ale jeho svody příkře odmítl.

Tohle si tedy na mne nezvykej. 


Na Lokiho návrh pak bohové uspořádali lidovou veselici, aby lidem ukázali, jak dovedou zacházet se zbraněmi, s malorážkami, s praky, s flintami, ale že bůh ani jejich zbraněmi nemůže přijít k úhoně. Ódin s Tyrem s tím zpočátku měli problém souhlasit, protože lidem se nemá ukazovat, že zbraně bohů jsou někdy neúčinné – nechali se však přesvědčit, že nic jako útrapa jediná nehrozí. 


Lidé, shromáždění na velkém prostranství v Midgárdu nadšeně zdravili bohy, kteří k nim sjížděli po mostu z duhy: Thor se zapřaženými kozly, fešanda Freyja na vozíku taženém kočkami, Ódin na Sleipnirovi. Nejvíce oslavován byl machr Baldr, to si zapište za uši. 


Hra začala. Bohové házeli po Baldrovi oštěpy, stříleli šípy, ale ani Ódinův oštěp ani Thorův mlat mu neublížily. 


Již dříve se však Loki, přestrojený za mizernou stařenu babryšku, dozvěděl od Friggy, že jediná věc, která nesložila přísahu, že Baldrovi nezkřiví ani vlásek, bylo jmelí: nepředpokládalo se, že by boha zrovna mohlo nějak složitě ohrozit. Zlomyslný křivák budišbabryščachryš Loki, ponižovaný od nepaměti Ásy, udělal ze snítky jmelí šíp, který vložil do rukou slepého boha Höda, Baldrova bratra, a přemluvil ho, aby se také zúčastnil oné pochybné zábavy. Vedl Hödovi ruku, když vrhal jmelí proti Baldrovi, ten šíp však jej zasáhl do srdíčka a Baldr se k zemi skácel jako hadrák na LSD, Lucifer in the sky of demons. Bohové strnuli, lidé ztichli, cinknout na podlahu špendlík bys zachytila na půl ucha. Viděli, že i bůh je zranitelný a smrtelný. 


„A to bylo to největší neštěstí, jaké kdy dolehlo na bohy a lidi: chvíli stáli bozi jako opaření beze slov, potom hořce hlasitě na plné boží pecky zaplakali. Ach ouvej, vzali Baldrovo tělesno a odnesli na mořský břeh. Tam stála Baldrova loď. Jmenovala se tak zapamatovatelně Hringhorni a byla to největší ze všech lodí (snů a přepychu). Bozi chtěli loď spustit na vodu a spálit na ní Baldrovo tělesno, ale loď se nechtěla dobrovolně z místa pohnout. Poslali tedy pro obryni jménem Hyrrokkin. Ta přijela na vlku a strčila do lodi tak vehementně, že z klád vyšlehl oheň a celá země se otřásla. Pak vzali bohové Baldrovo tělesno a položili je na pohřební hranici na jeho lodi. Když to viděla Baldrova žena Nanna, srdce jí puklo žalem a zemřela ještě zaživa. Položili její tělesno na pohřební hranici vedle exmanžela a zažehli oheň. Na hranici byl upálen také Baldrův koník i s celým postrojem.“

(James George Frazer) 


Poněvadž Baldr nepadl v hrdinném souboji, nemohl se dostat do Valhaly, ale musel do Heliny podsvětní říše stínů. Marně ji bohové zapřísahali, aby Baldra pustila zpátky do Ásgardu. Hel souhlasila pouze s podmínkou, že každý živý tvor uroní pro Baldra byť jedinečnou samotnou slzu: najde-li se někde snad jediná bytost, která nezapláče, zůstane Baldr v podsvětí jako babryš čachryš v hnoji dějin. Celý svět se sjednotil v žalu a ustavičně plakal, jako Josef Lada ustavičně maloval strašidýlka jedno po druhém, ale Baldr se z říše mrtvých stejnak nevracel. Ódin proto vyslal valkýry, aby pátraly po tom, kdo neuronil jedinou slzu: jedna z nich našla kdesi v ústraní sobot i nedělí stařenu Tokk. Obryni bezcitnou jako Stone Cold Roach, hromádku neštěstí v šutru zakódovanou. Vyplakala prý všechny své slzy i sliz, když ve válce ztratila všechny své syny. Jen ať si Hel ponechá, co její jest. Někteří bohové se dokonce domnívali, že tou stařenou je převlečený ušmudlaný Loki, který Baldrovu smrt zinscenoval.


Bohové si vzpomínali na Lokiho zatrpklost a nenávist k bohům: vypráví o tom píseň Lokiho rozepře (Lokasenna), zaznamenaná neznámým autorem asi z 13. století.


Ódin se s Friggou a některými Ásy zúčastnil hostiny u jakéhosi obra. Při té hostině Loki zabil z nejasné příčiny – něčím uražen – obrova sluhu Fimofenga, a bohové ho vyhnali. (Podle jiných verzí se hostina konala ve Valhale). Pak se ale Loki vrátil, zabil vrátného Eldra a požádal o pohár. Připomněl Ódinovi jejich ujednání, že jeden bez druhého nikdy pít nebude poté, co si na něj bůh–básník Brage vyjel: „Ásové vědí, s kým chtějí a s kým nechtějí sedět. Kde jsi ty, tam neexistuje žádné radosti!“ Ódin, ač nerad, mu nabídl místo u hodovní tabule. 


Brzy došlo k hádce mezi bohy a Lokim, který nařkl Brageho z tupé zbabělosti a zneuctil Ydunnu a posmíval se Heimdalovi, že jen sedí ve vrátnici a všechny šmíruje. To že je místo pro boha? Njord je krvesmilník a Tyr trubka, že si nechal od Fenriho ukousnout ruku. 


Loki uráží kdekoho a skoro na každého něco vytáhne. I na Ódina: co že se stalo s jeho bratry Vilem a Vem? Zmocnili se například vlády nad bohy, když se Ódin toulal po světě, a také se prý zmocnili jeho ženy: když se Ódin vrátil, zmizeli Vile a Ve beze stop…


Hádka mezi Lokim a Friggou se přiostřuje: kde Loki byl, když svět oplakával Baldra? Nebyl snad on onou vetchou kulisou po sezóně okoralou babyšnou hamižnou, která pro něj neuronila ani kapku slz stereo očí Teardrop Massive Attack? Všechno živé a neživé složilo přísahu, že neublíží Baldrovi, i všichni bohové a obři: ale Loki není ani bůh, ani obr – ani člověk! Lokiho se přísaha netýkala! Nevložil on Höderovi do ruky inkriminovanou střelu z jmelí, které není strom ani rostlina? Babo raď, babryš čachryš zmlkni.


Loki se bránil: jak to, že Ódin, který je údajně vševědoucí, nevěděl, jak Baldr zahyne? Jeho vědění nemá valnou hodnotu. A kdyby to věděl, zabránil by tomu? Není-li vševědoucí, pak asi také není všemocný. 


Bohové Lokimu nadávali jeden přes druhého, a do toho se zapojil i Thor, který se zrovna vrátil: hledal po světě právě Lokiho – a on je tu! Křičel na Lokiho sérii sprostých slov, že on je ten pravý Baldrův vrah, on, hnusný zploditel odporně přízračného vlka a hada. 


Loki křičel, že jim jenom řekl, co měl na srdci, a že chtěl zachránit, co se dá a zabránit dalšímu zlu, protože zlo plodí jenom další prudké zlo. Oni se ale nezachovali jako bohové, ale jako hlupáci s mlatem v ruce… 


Thor na něj napřáhl mlat, ale Loki se proměnil v mouchu a uletěl daleko, až k mořským útesům, kde se večer ukryl v prázdné rybářské chatrči u potoka – už ne jako moucha, ale jako Loki, protože vždy, když mu došla k večeru síla a chystal se ke spánku, musel se vrátit do své podoby. Seděl před chatrčí a z nudy za svitu měsíce opravoval rybářskou síť a nikdy by si nepomyslel, že cestou z Pardubic do Lázní Bohdaneč zastihneš s opravdovým náruživým babincem bez bohů v erbu skvět se Rybitví… 


Ódinovi havrani ho tu vypátrali a valkýry, jak kulisačkám zákon káže, na chatrč kulisu ráno zahájily odpočatý neodkladný útok. Loki se proměnil v mžiku v lososa a v poslední chvíli se ukryl ve vodopádu. Ale Thor s Tyrem, doprovázení bohem lovu Ullerem a bohem pomsty Vídarem a skřítky kováříčky s požehnáním svatého Floriána, jej nakonec čapli do sítě, kterou sám opravil: ještě se pokoušel přeskočit síť, ještě se pokusil vyklouznout z nástrah Thorovy ruky, ten mu však uštědřil otřes mozku, když jeho hlavu švihnul o kámen a omráčil ho: ve zběsilém omráčení nabyl své podoby. 


Pak ho s pomocí skřítků řádně přikoval třemi řetězy ke skále v jeskyni na mořských útesech: kolem ramen, pasu a lýtek. Nad jeho hlavu uvázali jedovatého hada, jehož poisonous product jedovatě kapal Lokimu do ksichtu a rozleptával mu jej jako chemickou dohru – pak bohové opustili dějiště. Marně se snažila nějaká žena – podle některých pramenů Lokiho vlastní žena – sbírat jed do misky, jež držela nad jeho hlavou pod hadím sekretem: když však musí plnou misku vylejt na zem, Lokimu opět stéká jed na hlavu a on sebou zmítá natolik, že otřásá celou zemí. 


To už se však přiblížil Soumrak bohů – ragnarök… Nic už nebylo takové, jako za starých dob: synové Lokiho – vlk Fenri už narostl tak, že spolkne slunce, a gad zaplnil oceán, plive jed a oheň: země začíná hořet, svatý Floriáne, nenechávej to zajít až tak daleko. Hoří i jasan Yggdrasil (nebo to byl jilm a skutek utek devětsil?) a jeho žhavé větve strhávají hvězdy z nebe, jako by se jednalo o leporelo pro nemluvňata. Heimdal troubí na svůj roh a bojovníci z Valhaly pochodují na Idasletten, ale jsou napadáni obrovskými ptáky a ohnivými ještěry jako rabat a robot a robota, i když je zrovna sobota: vojsko obrů dospěje k mostu z duhy, který se zbortí jako domeček z karet nebo čapí hnízdo z výmyslů: Ódin se postaví vlku Fenrimu, ale ten ho spolkne jako hladový kuchař recept i s navijákem; Tyr v boji s ním ztratí i druhou ruku. Thor rozbije hadovi hadí záhadu lebku svým mlatem Mjœlnirem, ale z toho jed jen tryská a Thora zneškodní. Z Ásgardu stoupá dým a moře zaplavuje Midgárd: zkáza je dokonána, ragnarök jako rabat se povedl a sabbath se vyplnil black, vše zahaluje temnota zmaru, smradu a nedýchatelna… tedy s kyslíkem je konec. 


Zbude jen Ódinův syn Vídar, Váli a Thorovi synové Módi a Magni, s kladivem Mjœlnirem, který zdědili jako magnáti po otci, z Helu se vrátí Baldr a Hödr a pudr a benzín a Hönir se ujme „věštících hůlek“ a z popela ze dvou půlek vzejde nový svět, ráj Gimle, v němž budou panovat noví, nezkažení floutci bohové. Posadí se spolu a budou probírat moudrosti minulých věků okořeněné hrou na flétnu a na ret. 


Zmínky o tomto konci starého světa se nacházejí porůznu v některých zpěvech Mladší Eddy, hlavně ve Völuspá–Vědmině věštbě a v Malé vědmině věštbě, kde najdeme i křesťanský dodatek (ukazováček s prstenem s kamejí) o novém, jediném a mocném bohu, jehož jméno nesmí být vysloveno, jinak bude zle.



MÝTY O BOZÍCH, VALKÝRÁCH A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ O LIDECH

 

Tvrdívá se, že náměty ság obsažené ve Starší Eddě, sbírce písní a pořekadel o bozích, valkýrách a hrdinech, se dostaly do severských zemí zásluhou Germánů obývajících prostory kolem řeky Rýna. Tyto severské písně vyštrachal z prachu úkrytu roku 1643 základní instinkt islandského biskupa ze Skálholtu, magistra Brynjólfura Sveinssona (1605–1675) v rukopise na pergamenech, který pak věnoval dánskému králi Frederikovi III. a který je nyní uchováván v Kodaňské královské knihovně pod označením Codex regius. Opis, který si pořídil, nazval nazdařbůh jménem, které se mu šiklo, totiž Eddou Sæmunda Učeného (Edda Sæmundi Multiscii) – bylo to jakési nedorozumění, pletení pojmů s dojmy, neboť jméno Edda patří především prozaické Eddě Snorriho Sturlusona. Codex regius pochází z druhé polovice neslušného 13. století, ale není to originál reportáže psané pod zlověstným soumrakem, sám je to již opis starších záznamů písní různého věku, o němž se vedou spory: podle některých šťouralů vznikaly v letech 500–1200 po Kristu, podle jiných jsou výrazně mladší, z doby po 8. století. Z některých se dochovaly jen zlomky, některým tu a tam nějaké ty řádky chybějí, možné jsou i fatal errors a mýlky zapisovatelů. Některé jsou doplněny prozaickými odstavci, některé se vyskytly i v několika variantách. Některé byly zapsány na Islandě, ale má se za to, že jejich původ je třeba chápat u Norů, kteří se dostali nejen na Island, ale i do Zelené země Grónské, do Irska smaragdového Ostrova, na Orkneje, Hebridy a Shetlandy.

 

My se však nezabýváme nutně vědeckou analýzou pravdivých struktur divých, ale vyprávíme si o mýtech: a tak si tyto mýty vyprávějme zrovna tak podle rekonstrukcí divých, které pořídili z té poněkud nepřehledné změti starých veršů lidé hraví a znalí.

 

Patrně nejstarší ságou obsáhnutou ve „Starší Eddě“ je Píseň o Völundovi: má se za to, že vznikla už v 8. století a pokládá se za jednu z nejkrásnějších.

 

Nídud se jmenoval král ve Švédsku. Měl dva syny a jednu dceru, a ta se jmenovala Bödvild. A pak byli tři bratři, synové finského krále. (Spíše než za Finy je však pokládejme za Laponce, žijící v severním Norsku, kteří byli známí jako kouzelníci a zruční umělci.) Jeden se nazýval Slagfin, druhý Egil a třetí Völund. Lovili divou zvěř plnou vláknin a vitamínů v masíčku. Přišli do Úfdalu a postavili si dům: je tam jezero, jemuž se říká Úlfsjár. Brzy zrána zastihli na břehu tři ženy, které předly len – a vedle nich ležela jejich labutí roucha. Byly to valkýry.

 

Od jihu letěly

temným lesem,

valkýry mladé

válku vésti;

na břehu jezera

jižní ženy

stanuly chvíli

a drahý len předly.

 

(Překlad veršů této kapitoly si vzal na starost Emil Walter)

 

Dvě z nich byly dcery krále Hlödvéra: Hladgunn Svanhit a Hervör Vědma, třetí byla Ölrún, dcera Kíarova z Vlachů (dcera císaře z Vallandu ze severní Francie). Odvedli si je s sebou do příbytku. Vzal si Egil Ölrúnu, Slagfin Svanvhitu a Völund Vědmu. Žili spolu sedm zim. Tu uletěly ženy do boje a už se nevrátily. Egil se vydal hledat Ölrúnu a Slagfin hledal Svanvhitu, ale Völund zůstal v Úlfdalu. Byl nejdovednějším umělcem, o jakém se vypravuje ve starých bajkách, kdo koho porazí.

 

Je také označován za krále álfů – to jsou oni skřítci kováříčci, které už známe z předchozího rock´n´rollového repertoáru ság. Dozvěděl se o něm ten kníže Níarů Nídud, přepadl jej se svými válečníky, obral ho o zlato a nechal spoutat okovy. Své dceři Bödvildě dal zlatý prsten, kterého se zmocnil u Völunda a sám si vzal jeho meč. Na radu své ženy dal Völundovi přeřezat šlachy na nohou, aby mu náhodou nevzal roha, a donutil ho, aby pro něho pracoval a vyráběl různé skvosty v kovárně na kopci Sævarstadu, od této záminky pojmenovali 3 Sestry album na Kovárně, to je nářez.

 

Jednou přišli k umělci dva hoši, královští synové, zachvácení chtivostí po pokladu: ale Völund jim usekl hlavy, jejich lebky obložil stříbrem a daroval je králi:

 

Drahokamy

z očních důlků

poslal moudré

Níduda ženě;

ze zubů pak

obou bratrů

spony zrobil

a Bödvildě poslal.

 

Když za ním přišla, opil ji a ve spánku využil k sexuálním praktikám. Pak se vznesl do vzduchu jako pták, usedl na zdi a zahulákal na Níduda, který se ho ptal, jaký osud stihl jeho syny. Völund zavázal nejprve Níduda přísahou, že nevztáhne prst na jeho madam ženu a dítě, jež se narodí: pak ráčil přiznat, čeho všeho se mezitím dopustil.

 

Se smíchem Völund

do výše vzlétl;

zarmoucen dole

Nídud zůstal.

 

Píseň pak končí přiznáním Bödvildy.

 

*

 

Helgovský cyklus tvoří několik cirkusáckých písní o Helgovi, synu Hjörvardovu, který se zasnoubí s dcerou krále Eylimi Svávou, která byla zodpovědnou valkýrou. Milovali se nadmíru a tato valkýra v bojích Helgiho ochraňovala. Když pak Helgi zahynul v zápase s králem Álfem, synem Hródmara, kterého Helgi kdysi porazil, Sváva si zoufala: coby milenci se prý znovu narodili: o tom pak vypráví první a druhá Píseň o Helgovi Hundingobijci.

 

Na časů úsvitě,

orli když křičeli,

svaté vody hrčely

z nebeských hor;

tehdy Helga,

hrdinného,

Borghild zrodila

na Brálundu.

 

Sváva se prý narodila jako valkýra Sigrún a stala se Helgovou chotí s chutí. Helgi se vyznamenal v četných bojích, hlavně proti Hundingovcům. Hunding byl mocný král panující v Hundské zemi. Měl mnoho synů – velkých válečníků; mezi ním a Helgiho otcem Sigmundem, synem Völsungovým, trvalo dlouho zaryté nepřátelství, které se projevovalo navenek přepady a vzájemným pobíjením příbuzenstva.

 

Helgi se sblížil s valkýrou Sigrún, dcerou krále Hœgniho, když kotvil se svými loděmi (byl to viking) v Brunavágu. Pustil se pro ni do boje s jejím otcem, bratry a snoubencem Hödbroddem, zabil je všechny až na Hœgniho mladšího syna a bratra Sigrúny Daga, který byl zajat, ale vyprosil si mír a zavázal se Völsungům slibem věrnosti. Helgi se se Sigrúnou oženil a měli spolu syny, ale nebylo jim dlouho dopřáno těšit se ze vzájemné lásky. Dag se navzdory svému závazku chtěl pomstít za smrt otce i bratra, a tak obětoval Ódinovi, který mu pak půjčil svůj zázračný oštěp: tím Helga proklál v háji Fjöturlundu. Dag se pak svěřil své sestře Sigrúně s tím, co má na svědomí. Ta ho proklela na počkání:

 

Sigrún pěla:

Kéž všechny přísahy

na tebe padnou,

jež jsi tak honosně

Helgovi skládal

při lesklé vodě

potoka Leiptry

a chladném kameni

kypivé vlny!

 

Helgi byl pohřben v mohyle, přišel do Valhaly, kde ho Ódin vyznamenal a věnoval mu svůj meč; ale síla valkýřiny touhy přivedla mrtvého Helgiho opět na zemi a v mohyle se sejde Sigrún s milovaným mužem. Aspoň na chvíli… Sigrún nedlouho potom ulehla do věčného spánku zásluhou zármutku a touhy zkřížené x faktorem.

 

Vypráví se však, že Helgi a Sigrún se narodili ještě jednou jako Helgi Hadding–jaskati a Kára Hálfdanovna – a ona byla zase valkýrou.

 

Je to ojedinělý obraz dokonce dvojího stěhování duší, v ságách velmi zřídka kdy uváděný.

 

Tak Helgi vynikal

nad všechny hrdiny,

jak jasan vzrostlý

nad hlohovníkem,

anebo jelen,

zkropený rosou,

ze všech zvířat

nejvznešenější,

parohy kterého

k nebi se lesknou.

 

Hlavním hrdinou dalšího okruhu ság byl Sigurd. Pocházel z příbuzenstva Ódinova z rodu Vœlsungů a byl to mocný král a vojevůdce. Vypráví o něm Sága o Völsunzích (Völsunga Saga) asi z počátku 13. věku.

 

Sigurd, syn Sigmundův, byl vychován moudrým kovářem Reginem a vyspěl v silného, statečného mládence. Regin, který kdysi byl podvodně připraven svým bratrem Fafnirem o podíl na otcovském dědictví, kdy Fafnir zabil jejich otce Hreidmara, Sigurda ponouká, aby toho lupiče zapíchl a uková mu proto skvělý meč Gram, který je tak ostrý, že rozetne chomáč vlny plující v řece, a Ódin ho obdaří statným hřebcem Granem. Takto vyzbrojen táhne s Reginem do boje proti Fafnirovi, který leží na pláni Guita v podobě draka a střeží největší zlatý poklad, poklad Niflungů (Nibelungů). Tři bohové, Ódin, Loki a Hönir tento poklad kdysi vyzvedli z hlubin vod, z Niflheimu, což znamená prasvět vod i říši mrtvých: podle nich se později vlastníci pokladu nazývali „Niflungar“ – Niflungové či Nibelungové. Museli jej však postoupit Reginovu a Fafnirovu otci Hreidmarovi jako náhradu za to, že zabili (Loki se toho všeho dopustil!) jeho syna Ottra, který lovíval ryby v peřejích v podobě vydry. Tak se bohové zbavili prokletí zlata, jež na ně vložil jeho původní majitel, trpaslík Andvari, když mu ho Loki bral:

 

Zlato toto,

Gust jež vlastnil,

dvěma bratrům

zhoubou bude,

osm knížat

znepřátelí;

jmění mého nikdo

neužije.

 

Všem, kdož si toto zlato kdy přisvojí, přivodí zkázu. První, Hreidmar, byl hned nato v hádce o podíl zabit svým synem Fafnirem, a teď je řada na něm: Sigurd vykopal jámu a ukryl se v ní, a když po ní Fafnir v podobě saně chrlící jed přelézal, Sigurd mu vrazil meč do ošklivého srdce. Fafnir bije kolem sebe a ve smrtelné křeči prorokuje, že to zlato bude i Sigurdovou zkázou.

 

Fafnir pěl:

„Radím ti, Sigurde,

radu tu přijmi:

odjeď odtud domů!

Zvonivé zlato

a žhavé rudé zboží,

prsteny budou ti zhoubou!

 

Ale Sigurd nedbá, a když Regin vyřízl mečem Fafnirovo srdce, opékal si jej Sigurd na rožni: když pak srdce ochutnal v zubech, zjistil, že náhle rozumí řeči ptáků a zaslechl jejich rady, že musí zabít obmyslného Regina, aby si zachránil zázračný (dneska se užívá termínu plnohodnotný) život.

 

Druhý pták zpíval:

„Tu leží Regin,

radu snová,

zradit chce juna,

jenž mu věří;

sbírá v zlobě křivá slova,

chce zhouby strůjce

bratra pomstít.“

 

Sigurd se tedy nerozpakuje a usekne hlavu Reginovi, naplní dvě bedny zlatem, naloží je na svého koníka vraníka Graneho a peláší pryč. Cestou spatří na jednom kopci veliké světlo, záři, jako by se tu oheň k nebi vzpínal. Když přijde blíž, shledává v třaslavém plápolu hradbu ze štítů a nad nimi korouhev. Pronikne plameny a najde tvrdě spícího ozbrojence. Sejme mu přílbici a tu pozná, že je to žena. Když jí pak svým naostřeným mečem rozřízne brnění a sejme jí ho z těla, dívka procitne a poví mu, že je valkýra Brynhilda, jíž Ódin uspal trnem, který jí vbodl do hlavy – to za to, že proti jeho vůli zabila v boji Hjalm–Gunnara, kterému Ódin přislíbil vítězství, a zachránila tak Agnara, jenž „od valkýr pomoci marně jen žďár nad sázavou ždal“. Rozzlobený otec bohů jí pravil, že ona již nikdy v boji nezvítězí a že se nikdy neprovdá. Brynhilda naproti tomu složila slib, že se nevdá za žádného muže, „který by pocítil bázeň“.

 

Pak podala Sigurdovi roh s medovinou, aby nabyl moudrosti, naučila ho rozumět runám a jiným vědomostem, a oba si přísahali lásku a věrnost.

 

Sigurd pěl:

„Nikdo není

mezi všemi na světě

bohatší umem a vtipem.

Tebe chci mít,

rád ti přísahám,

podle mé jsi mysli.

 

Brynhilda pěla:

„Nikdo není na světě,

koho bych radši měla.

A nikdy si také

nezvolím jiného,

kdybych měla ze všech volit.

 

Takhle si tedy lidé před 1111 a méně lety vyznávali lásku…

 

Odtud pak přichází Sigurd se svým pokladem ke Gjúkimu, královi na Rýně, jehož synové s ním uzavírají svazky přátelství. Jeho dceři Gudruně (v písni o Nibelunzích se bude jmenovat Krímhilda) se zdál zlověstný sen: na radu své matky Grimhildy, vědmy a čarodějky, která by si tu udatnou duši v těle dívky ráda ponechala, podá Sigurdovi jednoho večera roh s nápojem zapomnění. Ten od této chvíle zapomněl na krásnou Brynhildu, a pak pojal Gudrun za manželku. Gudrunin bratr Gunnar se chce naproti tomu ucházet o Brynhildu, a Sigurd ho na jeho námluvách doprovází. Brynhildin hrad je obklopen plamenným kruhem, a ona nechce podat ruku nikomu jinému než tomu, kdo projede touto ohnivou výhní. Gunnar popožene svého vraníka ostruhami, ale nakonec před plameny kapitulují. Tu si vymění podobu se Sigurdem, a hrdina s taseným mečem proskočí plamenným valem. Zem se chvěje napětím, oheň se s burácením vzpíná k nebesům, pak uhasne. V Gunnarově podobě stane Sigurd před Brynhildou, opíraje se o svůj meč. Ona váhá, ale on ji upomíná na to, že se zapřísáhla, že bude následovat toho, kdo se k ní dostane přes ohnivý kruh. Po tři noci u ní zůstane a sdílí s ní lože, životadárné louže sem tam ukápnou, ale mezi ně položí svůj meč. Ráno si vymění prsteny: slaví se Gunnarova veselka s Brynhildou, a teprve teď se v Sigurdovi probouzí vzpomínka na přísahu, utlumená kouzelným nápojem zapomnění. Mlčí však, a všichni se vrátí do franské země.

 

Jednoho dne jde Gudrun s Brynhildou k Rýnu, aby si opláchli vlasy. Brynhilda se usadí výše po proudu, aby jí nepřišla na hlavu voda stékající z Gudruniných vlasů, protože její chlapák je lepší štramák. Vyvolá to trpkou hádku o ceně obou mužů, a Gudrun ve zlosti přizná, že Sigurd projel ohněm za Gunnara a vyměnil si s ní prsten. Gudrun jí ukáže tento klenot, Brynhilda smrtelně bledne a tiše vrávoravě se jako mátoha šine k domovu. Sedm dní leží bez pohnutí jako by spala, ale nespí: pomýšlí na sladkokyselou pomstu. Žádá svého manžela, aby Sigurda jednou provždy zbavil daru života, a ten za tím účelem vstoupí do úradku se svými bratry a many. Nejmladší z bratří Guttorm má akt pomsty vykonat. Přichází do Sigurdovy komnaty, když se však na něj tento potomek Völsungů zahledí plamenným pohledem, ustoupí zpět. Uteče také při druhém pokusu. Když přijde potřetí, Sigurd dřímá, a zbabělý vrahoun jej bodne z té strany, kde vedle něj leží Gudrun, kterou zaplaví Sigurdova krev.

 

„Gudrún seděla nad mrtvým Sigurdem, neplakala jako jiné ženy, ale srdce jí pukalo zármutkem.“

 

Tehdy se Gudrún

strojila zemřít,

v smutku když seděla

nad Sigurdem;

nemohla plakat

ni rukama lomit,

ni jiné jak ženy

žalostniti.

 

Brynhilda se probodla raději mečem: byly postaveny dvě hranice, jedna pro Sigurda, jež byla zažehnuta dříve, a druhá pro Brynhildu, spočívající na voze ověšeném zlatohlavy. Praví se, že Brynhilda jela na tom voze do pekel: cestou ji zastavila obryně, která jí vyčítala, že byla neštěstím pro Gjúkovy dětičky; ta jí však vypráví, jak byla obelstěna.

 

A končí:

 

Příliš dlouho

k malému štěstí

ženy a muži

v život se rodí!

Nás dva nikdo

nerozdvojí,

Sigurda se mnou!

Obryně, odstup!

 

Nelze si jen tak mýrnyx týrnyx s účesy a váhou designu looku odpustit, abychom vám zde neocitovali něco z krásného komentáře Emila Waltera:

 

Dopustil se Sigurd zrady? Nikoliv, on nepodvedl, byl sám jen podveden. Kouzla mu zmatou jeho jednání, vloží mu, jak praví Therman, meč obráceně do ruky, ale ruka byla zdvižena v poctivém úmyslu. U něho je všechno věrností, pravdivostí a nefalšovaným bojem ve službě ryzí životnosti. Také Brynhilda zůstane – svým způsobem – věrna své lásce k němu. Zůstává průvodkyní jeho duše, jeho fylgjí a jeho osudem. Tak je oba stráví plamen hranice, sžehne jejich vnější temný osud, zatímco se nám zdá, jako by pokračovala nepsaná báseň o tom, jak stoupají z hranice, spojení v jedinou bytost. Zrada se dokonala, věrnost zvítězila. Život byl ztracen, života bylo dobyto. Tak stojí Sigurd jako vítěz nad svým osudem. A v Brynhildině postavě je celý osud sigurdské pověsti soustředěn, její temná moudrost, její divoká síla a její extatická, nikdy neselhávající věrnost k nejniternějšímu citu životnímu, žár věrnosti skrze proradné mámení života.

 

Následující epizoda je obsahem obsáhlé Grónské písně i psině o Atlovi, která má 104 sloky. Byla údajně složena v Grónsku kolem roku 1000. Ačkoli je zapsaná v málaháttu – metru skaldské poezie – má svou odlišnou a osobitou poetiku. Obsahem je téměř totožná s kratší Písní o Atlovi.

 

Nedlouho po smrti Sigurdově se musí Gudrún provdat za krále Hunů Atliho (Attilu), Brynhildina bratra (!). Tomu se zachtělo Sigurdova pokladu, kterého se zmocnili Gudrúnini bratři, a Atli je pozve s nekalým záměrem na svatbu. Marně se je snaží Gudrún varovat pomocí runového nápisu, který dala s sebou poslovi, který jim měl vyřídit pozvání.

 

Runy vyryla;

Vingi je však zvrátil,

zradu tak spáchal –

dřív, než je odvedl.

Rychle odjeli

Atlovi poslové,

jeli podél fjordu,

reci kde sídlili.

 

Bratři přijedou do Atliho sídla, a když je jim odebrán poklad, sáhnou po zbraních. Sama Gudrún se ozbrojí a bojuje na straně svých bratří.

 

Všichni muži Gudrúniných bratrů padnou v boji, i oni nakonec podlehnou a v mukách přicházejí o život. Atli uspořádá tryznu jako hrom a chce se s Gudrúnou usmířit, ona však usmrtí své dva syny, které s Atlim počala, z jejich lebek jako z pohárů nabídne Atlovi medovinu smíšenou s jejich krví a předloží mu jako pokrm jejich srdeční sval. V noci pak Atliho probodne, zapálí hodovní síň, kde zahynou Atlovi dvořané, a skočí do moře, aby se připravila o život: ale vzedmuté vlny ji vyzdvihnou a donesou ji k hradu krále Jonakura, který ji pojme za ženu.




Poznámky k tomuto příspěvku
Li-po (Občasný) - 5.5.2017 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Zeanddrich E. (Občasný) - 13.5.2017 > "


."
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter