|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Příběh třetí: Zážitky v narkóze
Před několika lety jsem se podrobila operaci v narkóze. Mnohokrát jsem četla, že narkóza utlumí v mozku určitá centra a nejen že člověk nic necítí, ale ani prý nemá sny nebo je mít nemá. To mě zaujalo, protože já sen měla. Operace proběhla před polednem, ale co já prvně vnímala, když jsem se vzbudila, byly hodiny proti mé posteli, které ukazovaly čas 19.30. To si pamatuji úplně přesně. Pacientky, ležící se mnou na pokoji, říkaly, že po dvanácté hodině jsem už byla na pokoji, ale stále jsem spala. Vůbec jsem si nic neuvědomovala, ani nevím, zda se mě po operaci lékař na sále na něco ptal, nepamatuji si vůbec nic, jen ten sen. Ten vidím před očima stále, když na to pomyslím.
Procházela jsem se krásnou krajinou, šla jsem po travnaté pěšině mezi říčkou a polem s nedozrálým obilím s kamarádem z dětství a povídali jsme si. Nebe bylo azurové, krásně nad námi svítilo sluníčko, ale nepálilo, příjemně hřálo. Ptáčci zpívali a švitořili a pole s ještě zeleným obilím šustilo, jak si s ním pohrával jemný větřík. Na druhé straně pěšiny se vinula krásně čisťounká říčka, podél které rostly vysoké štíhlé topoly. Bylo tam krásně, klid, pohoda, nejraději bych tam zůstala. Ze všeho kolem, i z nás, byla cítit láska. A zajímavé ještě bylo to, že jsme si sice s kamarádem povídali, ale nemluvili při tom. Takže rozhovor musel probíhat telepaticky. (Všimla jsem si, že ve všech snech, které mám, probíhá hovor telepaticky.) Vůbec jsem se nechtěla probudit. A pak najednou jsem vzhůru, ležím na posteli v nemocničním pokoji a je večer. Chtěla jsem znovu usnout a vrátit se do snu, ale už to nešlo. Před očima mám ten sen stále. Ale byl to opravdu jen sen? Máte někdo podobnou zkušenost?
Moje sestřenice měla při narkóze také sen, ale ne krásný, jako já. To, co viděla, by už nikdy v životě prožít nechtěla. Když čekala miminko a měla rodit, došlo ke komplikacím, a tak přišlo miminko na svět císařským řezem. Toto jsou její vlastní slova:
Na konci chirurgického zákroku jsem cítila, co mi lékaři dělají, jak strašně mě tlačí na břichu. Chtěla jsem křičet, jak to bolí, ale nemohla jsem vydat ani hlásku. Pak jsem najednou letěla temným tunelem, kamenným, jako v dlouhé jeskyni a na konci bylo světlo. Slyšela jsem cinkat zvonky, letěla jsem strašně dlouho a pak jsem najednou slyšela nad sebou doktory, jak mě volají a říkají: „ona se nemůže probrat, ona se nemůže probrat“. Byl to velmi nepříjemný zážitek, hlavně ta bolest a když člověk nemůže ani křičet. Nechtěla bych nic takového prožít znovu.
|
|
|